11. března 2013

A co když...

Městskému dítěti už není milý život města? Lidé spěchající domů nebo na schůze, zamračené tváře. Po měsíci na nádraží dívka stála a hleděla okolo sebe. Její malá duše se choulila někde uvnitř té velké tělesné schránky. Chce si koupit tyčinku, zapadne do krámu a okolo nosu jí zavane vůně ulice. Vůně pouličních lidí, na které už doma nikdo nečeká, kteří svůj boj vzdali. Jejich játra znají až moc dobře krabicové víno a plíce si přivykly na chuť cigaret. Má strach, jelikož lidi s alkoholem uvnitř neměla ráda. Bála se jich a vlastně se jich pořád bojí. Jen párkrát ten strach překonala. Jednou jela autobusem a vedle ní si sedl mladík. Povídal svůj životní příběh o své mrtvé snoubence a o tom, jak její sestře se daří zapomenout a on, on se upíjí, jelikož je to to jediné, co mu pomáhá. Jak se mu vede, ptá se sama sebe, když nemůže usnout.
Bez rozmaru chce to dítě někomu dát kartičku s motivačním citátem? Hodí se to? Jsou takoví lidé žádoucí v naší společnosti? Ona si myslí, že ano. Ona to dělá a velmi ráda. Dává kartičky na potkání, když jí v autobuse někdo přisedne kabát. Zadarmo a ještě s úsměvem, neboť to je to nejlepší, co může nabídnout každou vteřinu.

Si připadá jako někdo opravdu důležitý? Vnitřně na svých myšlenkách pracuje, neb my jsme to, co jsou naše myšlenky. V tom případě je víla. Přemýšlí o tom, jak je světu prospěšná a všem pomáhá a to ji naplňuje zvláštním pocitem štěstí. A většinu těch činů už dělá automaticky.

Je lepší někdy lehnout do peřin a brečet, křičet, a pak usnout? Není zrovna ten typ a momentálně se asi směje, usmívá, jelikož jí píší lidé a ona si s nimi může povídat. Jen má strach, ale vlastně si říká, že je to vše dobré, jelikož v té posteli právě chrupká osoba jí nejbližší. Ta, která ji přivedla na svět. Zvýšený krevní tlak, možná nemoc, vyšší věk, diagnóza: Starostlivá a pracující maminka. Výsledky za několik dní. Ale v té rodině jsou přece velcí bojovníci, kteří si pevně stojí za svým zdravím jako trpaslíci za svojí horou. Teta bojovala s kazisvětem Rakovinou. Dvakrát. A nikdo by to na ní nepoznal. Kromě koček... Ty to poznají, a pak se od člověka nehnou ani na krok. „Don't panic,“  Adams Douglas a výročí jeho narozenin, ano, tohle motto se dnes hodí. 

Nemá, jak utěšit tatínka? Volal jí ve stavu mírné opilosti a zoufalosti. Plakal. Prý jí nikdy nedal nic dobrého, neudělal pro ni nic. Jen ona to tak necítí. Každé ráno se staví před nástěnku, kde má společnou fotografii a je mu vděčná. Vždyť krásné dětství, vzpomínky má díky němu. Byl druhý člověk na světě, který dal tomuto vesmíru někoho tak jedinečného jako je ona. Nemá ráda, když se to na ni hrne z obou stran, ale je oběma rodičům pevnou oporou, nezávisle na sobě.

Jsem to já?

4 komentáře:

  1. Ten nápad s těma kartičkama se mi líbí :) Nevim jak na tebe reagují ostatní, ale já bych reagoval určitě kladně :) Dostat jen tak od někoho cizího motivační kartičku, tak si ji dám do peněženky a už nikdy nevytáhnu :)

    OdpovědětVymazat
  2. Mam pocit,že ty to budeš..
    Přala bych si taky dostat od někoho motivační kartičku.. Je to skvělý nápad ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Je to nádherně napsaný, vážně.
    A ty kartičky jsou vážně boží nápad. Musí být fajn nějakou dostat.

    //Btw. Tohle si nemůžu odpustit: Tvůj blog sleduju už dlouho, sledovala jsem tě ještě na blog.cz, ale za celou dobu je až tohle můj první komentář. Jo musim být otravná a říct t, si nemůžu pomoct, tak to ignoruj... :DD

    OdpovědětVymazat
  4. Líbi se mi, že si svou vlastní jedinečnost uvědomuješ. Jak jsi jiná oproti ostatním tvým vrstevníkům. Snažíš se šířit lásku. Chci tě obejmout :)

    OdpovědětVymazat