30. března 2013

Pouliční

Chodím místy, která jsem procházela jako malá, když jsme s mámou někam potřebovaly jít. Tehdy jsem se bála, abych se neztratila, neustále jsem se držela mámy za ruku. Vlastně to dělám i dnes. Při chůzi venku chytnu mámu za ruku a jen tak jdeme. Je zvláštní, že o několik let později, když se člověk může zastavit a chvíli pozorovat život města, vidí tolik dříve nevídaného. Všímá si každého človíčka, který má svůj příběh, ale jemu není znám. Městem chodí lidé spěchající, s dětmi, pomalu jdoucí staří s taškami detektivek z knihovny a spousta dalších. 

Určitě nejsem jediná, komu v hlavě létají domněnky o tom, co daný člověk zrovna řeší, prožívá. Upřímně nerada nechávám svou mysl napospas domněnkám ve chvíli, kdy se to týká mě, kdy mi to může zkazit náladu. Takové typické On se na mě usmál, tývado, asi se mu líbím, třeba mě chce sbalit. Ach ne, on se mračí, co když jsem moc tlustá nebo se mu nelíbí moje šála? mě netrápí. Nechávám to být, protože by to některé situace akorát zhoršilo. Naopak když jen tak stojím, koukám se po městě, klidně si to k tělu pustím. Kdybych si všechny myšlenky zaznamenávala, byla by z toho neuvěřitelně tlustá kniha, podle které by se dal natočit celovečerní film. Byli by v něm málo známí herci, aby se prosadili a já bych si zahrála jednu z vedlejších rolí. Někdy by bylo opravdu zajímavé natočit film z ulice, vyloženě procházet ulicí, točit, pak malinko sestříhat, sem tam hudbu. 

Foceno: Canon EOS 500D, 2013

6 komentářů:

  1. Teda to je hezké, to jsem ještě neslyšela, aby se dcera s maminkou držely za ruce, když jdou na procházku. x) To moje mamka předemnou umí akorát třísknout dveřmi nebo když někam jdeme tak když zrovna nemá náladu schválně uplně utíká a nadává, že nic nestíhá, při tom má vše udělané a nemá co nestíhat. >.<

    OdpovědětVymazat
  2. To sem robila kedysi. Teď mě napadá tuna konspiračních teorií, dyž se rozhlidnu. O_O

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, zamýšlím. Neustále.
    Ale takovým stylem, že si to chvíli v hlavě přehazuji, přemýšlím, kam třeba zrovna jde, na co podle výrazu (většinou se lidé na ulici jenom mračí) myslí, nebo když se na mě někdo usměje, přemýšlím, proč? :D
    Ale pak to zase hodím zase za hlavu, protože se najde něco jiného, co mou mysl zaměstná a já pak už ani nevím, nad čím jsem přemýšlela, tedy pokud si to nezapíšu... :)

    OdpovědětVymazat
  4. Zamýšlím. Ve vlaku, na nádraží, po cestě někam. Když sedím a čekám, pozoruji. Přemýšlím o tom, jací asi jsou, kam zrovna jdou, co mají rádi...

    OdpovědětVymazat
  5. Já se o lidech zamýšlím v jednom kuse. A zamýšlím se i nad spoustou jiných věcí. Někdy myslím tak moc, až bych raději myslet neměla a někdy je mi upřímně líto, že nemám stroj, jenž by mé myšlenky zapisoval, poněvadž někdy mám pocit, že jsem vymyslela něco docela chytrého, ale rychle to zapomínám. Nebo si vzpomenu, ale nemohu to nikam napsat. A tak to vlastně zapomenu jedním či oním způsobem :D

    Jinak máš velmi zajímavé stránky. Nejsem si teď stoprocentně jistá, zda jsem sem už někdy nezabloudila, ale nejspíš se sem ještě párkrát ztratím :D :)

    OdpovědětVymazat
  6. Musím se přiznat, že když jdu po ulici a potkávám lidi, tak si v duchu vždycky utrousím nějakou rádoby vtipnou, ironickou či sarkastickou poznámku :D Nemůžu si pomoct :D

    OdpovědětVymazat