25. dubna 2013

Poezie

Přemýšleli jste někdy o lidech, které potkáváte zcela běžně, ale neznáte je blíže? Já moc ne. Například o učitelích zase tak moc nepřemýšlím. Ovšem chtěla bych vám říct jeden kratičký příběh, který mě donutil usmát se a usmívat se celý den.

Bylo odpoledne a já šla ze školy. Věděla jsem, že musím přepsat pár stránek zeměpisu do nového sešitu, abych měla určitý celek informací a ne rozkouskované cosi, co by nikdo nepřečetl. Jelikož jsem všechnu zásobu prázdných sešitů vyčerpala, šla jsem do jedné z drogérií, kterou mám po cestě. Byla jsem tam už asi třikrát. Blonďatá starší paní mi pomohla sešit najít, když jsem je pořád nemohla najít. Pak jsem se zeptala, kolik stojí. Dvanáct korun, na to nemám, jako na sviň mám jen deseti korunu. Sešit jsem vrátila zpět, poděkovala a řekla, že mi bohužel chybí dvě koruny. Byla jsem na odchodu a paní mi řekla, že mi půjčí ty dvě koruny. Nevěřila jsem tomu, nechtěla jsem, protože jsem nerada někomu dlužna. Nakonec jsem dvě koruny přijala, protože jsem si vzpomněla na sebe, když chci někomu udělat menší radost tím, že mu pomohu a on se ostýchá a pomoc odmítá. Poděkovala jsem, koupila si sešit a rozloučila se.
Pár dní jsem na to zapomněla. Potom jsem tam však přišla, že si potřebuji koupit ještě něco a že paní ty dvě koruny vrátím. Odmítala je. Tak jsem zašmátrala v nejmenší kapsičce u mého batohu a vytáhla jsem motivační kartičky. Paní vůbec nevěděla, co chystám. Jednu jsem vytáhla a podala jí ji. Přijala, přečetla si ji a usmála se. Zeptala se mě, o co jde, a já jí to vysvětlila. Pak mi odvětila, že taky píše citáty, taky básně. Ptala jsem se, jestli je někdy vydala nebo je má někde umístěné. Prý ne... Prý už jí vydavatel nabízel, že je vydá, ale ona je chce mít jen sama pro sebe. Nečekala jsem to.

Znám spoustu lidí, co někdy chtěli něco vydat, někdy to nebyly nejlepší básně, aspoň mně se zdálo, že v nich není kouska citu. Nevím, jak ta paní píše. Opravdu to netuším, ale svým způsobem mi ta skromnost opravdu vyrazila dech. Možná je někdy vydá...

Abych ještě dodala něco k tématu, tak já moc neumím vnímat pocity z poezie. Opravdu to musí mé srdce zasáhnout hodně, přímo zabodnout obří kůl, abych mohla říct, že se mi báseň líbí. Je o mně známo, že brečím při každém filmu, ovšem netušila jsem, že mi slzy stékají po tváři, i když jde jen o písmena skládaná do slov. Nedávno jsme si četli v ruštině jednu báseň. Byla o matce, která strádá svého syna. Už je to několik let od té doby, co válka skončila, a v biografu vidí dokument o válce, kde její syn bojuje... Plakala jsem. Měla jsem slzy v očích, i když jsem se ji učila. Malý kousíček, ale učila. Dnes jsem ji odříkala na Ruském vrchu v mém rodném Brně ke dni, kdy se uctívá památka padlých při osvobozování Brna během druhé světové války. Měla jsem strašnou trému, protože se ruštinu učím necelý rok a protože tam byli rodilí mluvčí. Srdce mi bilo divoce a zuby drkotaly. 

Po nás šla na řadu jedna paní, která složila dvě básně během toho, co svého syna chovala na klíně. Byly to básně o tom, co všechno válka bere, co všechno ničí. O tom, jak nevinná dívka běží za šumu kulometů, o tom, jak nedobíhá a padá ke zdi. Šaty květované barví rudá krev a spolu s ní jsou do země zahrabány i její sny a naděje. Dějiny se musí říkat tak, jak jsou, dějiny by se neměly opakovat...

4 komentáře:

  1. Jsem ráda, že ještě takoví lidé existují. Zajímalo by mě, jak ta paní asi píše...
    Jinak já na básně moc nejsem, neumím je psát, nemám pro to cit, neumím je ani chápat. A proto je ani moc nečtu. Ty jsi jedna z mála lidí, jejichž básničy si přečtu vždycky :)

    OdpovědětVymazat
  2. Krásně jsi to napsala. Já mám poezii ráda a nejraději si ji čtu když je klid a nahlas, abych to všechno vnímala. U těchto básní bych určitě plakala. No vida! Ruština jak vidím, se zase chytla. Moje dcer ji učí na gymplu a snacha na základce. Je vidět, že jsi dobrá, když jsi to zvládla! Blahopřeji!

    OdpovědětVymazat
  3. Každá drobnost může být důležitá, dokáže potěšit. Občas potkávám lidi, kteří mi na tváři úsměv vykouzlí, ale jen málokdo z nich je nezapomenutelný. Ta paní má můj obdiv. Škoda.
    Básně mám ráda, ačkoliv jen některé. Jenže tak je to se vším. Ruština je krásný jazyk, i když mnozí v mém okolí to tak nevidí.

    OdpovědětVymazat
  4. To s těmi kartičkami je moc hezké. No a s poezií to mám dost podobně, taky mi občas dělá problém rozpoznat ty pocity.

    OdpovědětVymazat