15. dubna 2013

Pokřivený křivatec

Upíjím doušky mátového čaje, od oken ostatních domů se odráží sluneční paprsky, hraje mi kouzelná hudba z nejmilejších filmů jako je například Hachiko a teď ještě mé zraky  míří na monitor, kde se vesele vine moje první jarní fotografie. Nu dobře, není to první fotografie jako taková. Včera jsem toho nafotila před touto křivou slečnou ještě hodně.  Ovšem zamilovala jsem si ji. Možná, jelikož je to první, na kterou jsem od toho focení sáhla. Na víc jsem se kvůli prezentaci do Maďarska neodhodlala. Hřejí mě její odstíny. 
Neuvěřitelně na mě působí, když jdu po spíše odlehlejší části města, která působí venkovsky, rekreačně, a cítím kouř z uzení masa. Je úplně jedno, že mi uzené maso nechutná. Ale připomíná mi to má dětská léta, kdy jsme každý víkend jezdili k babičce na vesnici. Vesnice má svoji atmosféru za každého počasí, ale na jaře a v létě úplně největší. Zvláště nedělní odpoledne, kdy se chlapi v jednu zvedli a šli na fotbal a na jedno. V hospodě u dvou stolů seděli pravidelní návštěvnici. Jedním z nich občas býval i pan Paroulek, který choval včely. Babička od něj brávala vždycky med a někdy i vajíčka. To byla jedna z výhod bytí u babičky. Mohla jsem si vždy dát chleba nebo rohlík s medem, což se u nás doma nevedlo. Mámě totiž med nechutná. Jediná nevýhoda byla, když byl člověk nemocný. Citron s medem, med s jitrocelovým odvarem, to jsou dvě nejodpornější věci, které se ke mně kdy dostali. Dobře, horší byl už jen rybí tuk, který mi jednou zkoušeli dát. 


1 komentář:

  1. já si nejraději nahřívám uši na sluníčku :D
    a uzený je mňam! :)

    OdpovědětVymazat