18. ledna 2014

17. leden, 16. narozeniny

Píšu poněkud opožděně, ale chtěla jsem si vše nechat pěkně projít hlavou.  Hodilo by se říct, že čas plyne hrozně rychle, že šestnáct je už zase o něco drsnější než těch patnáct. Jen já to cítím pořád stejně. Budu si chvíli zvykat a pár lidí ode mě uslyší, že je mi patnáct, nebo uvidí můj zamyšlený pohled, když pátrám v paměti, kolik mi je. 

Venku je zase mlha. Nevadí mi to. Určitě zmizí, než se vydám do kina. Jdu na mnou dlouho očekávaný film Zlodějka knih. Přiznávám, že jsem poněkud zatížená na téma druhá světová válka. Vždyť i první kniha, kterou jsem přečetla v angličtině, je o utíkajících dětech. Momentálně mám rozečtenou knihu Židovské zlato, o tom, jak švýcarské banky půjčovaly Německu během války. Pomaličku si ujasňuji, jak by měla vypadat moje závěrečná prezentace na konci roku. Asi nikoho nepřekvapí, že bude o Mengelem. A že už nyní je jasné, že v květnu jedeme na exkurzi do Osvětimi. Na 90 % se mi podaří s sebou procpat i Alču.

Škola je svým způsobem velmi zábavná. Chodím do ní ráda. Není mi jasné, jak z ní někdo může být ve stresu. Můj systém rozvrhu totiž skvěle funguje. Na nástěnce mi visí rozvrh. Některá místa jsou bílá a jiná žlutá. Žlutá místa značí hodiny v každém dni, na které se těším. Bohužel taková středa v sobě má jen jedno žluté pole a to dějepis. Jiné dny jsou žluté třeba celé. Je veliká škoda, že láska k matematice ve škole vyprchala. Matematika je sama o sobě velmi zajímavá. Fascinuje mě a obdivuji lidi, kteří se jí zabývají do hloubky. Jenže mně tento rok nesedl vyučující, takže se mi podělalo vše, co se podělat mohlo. Přeháním. Podle všech (a hlavně toho učitele) se hroutím ze všeho, i když to není tak závratné. Stalo se jakousi tradicí, že první pololetí mám z něčeho dvojku (fyzika nebo matematika) a na konci roku to vytáhnu. Jenže jsem svoje tradice chtěla poupravit, díky důležitosti pololetního vysvědčení v devítce.

 Měla jsem tak učinit právě v den mých narozenin. Druhá hodina. Seděla jsem mimo lavici, v klidu, ve třídě bylo slyšet jen občasné škrtání. 45 minut. 5 úloh. 2 na sto procent. Zbytek nejasné. Měla jsem to udělat na sto procent, abych obhájila jedničku z matematiky. Modlím se za dvojku, abych dostala na vysvědčení dvojku. Nyní mi totiž dochází, že já dělala, co mohla. Počítala doma, nechala si vše vysvětlit. Jenže se našla látka, kterou prostě nedokážu pochopit. Půl roku probíraná věc. Moje svědomí konečně připouští, že bych mohla mít aspoň jednu dvojku. Že i s jednou dvojkou mám pořád dost slušný průměr. Takže mě to přestalo nějak trápit.

Občas mám taky pocit, že mi neustále lidé házejí do obličeje, jak jsem chytrá. Jenže to začíná působit, že si myslí, že nemám svoji vlastní hlavu a ve výsledku ze mě dělají blbce. Momentálně se to povedlo mému milovanému tatínkovi, kterého, z nějakého nepochopitelného důvodu, neuvěřitelně šokovalo, že chci jít na gympl, a tak mi dal přednášku o tom, že nemám právo rozhodovat o škole, na kterou chci jít, a že to je povinnost rodiče, aby dítěti vybral školu. Samozřejmě nebyl vynechán argument „Myslel jsem si, že jsi rozumná holka,“ čímž zajistil ukončení hovoru z mé strany. Tento argument a hraní na city totiž nemám ráda. Naštěstí však existují lidé, kteří mě berou jako sobě rovnocenného člověka, nepoužívají otřepané fráze  a je s nimi dobrá řeč. Díky bohu, že takových lidí znám spousty. A že dní, kdy člověk potká rádoby starající se lidi, je málo. :-)

Chtěla jsem ukázat pár fotografií, které vznikly včera nebo při procházce minulý víkend. Mám ráda procházky. Moje nohy chodí a můj mozek myslí jen na to, na co má. Nevytváří žádné konspirační teorie a ani nemyslí na nic špatného. A když se dostatečně projdu, tak padnu do postele a ani se nezamyslím. Stejně jako v pondělí, kdy jsem se jen tak o půl deváté šla projít a vrátila se v deset. Moc aut nejezdilo, sem tam projel autobus a my kráčeli po silnici k rybníku. K uším doléhal jen šum okolí. Bylo to kouzelné. Cítila jsem takovou euforii, jako když jsem ve čtvrtek poprvé po sedmi letech lezla na tyč, a ačkoliv jsem byla podceňována, tak jsem vylezla až nahoru. Moje reputace u tělocvikáře byla hned jinačí. Dokonce i kotoul se mi jakž takž povedl. :-D


9 komentářů:

  1. Ňach, 16, to je krásný věk - a ty jsi krásná a máš krásný svetr a tak vůbec. ♥
    Strašně se mi líbí tvůj systém rozvrhu, možná si v něm zařídím rozvrh na další semestr, jen když jsem se přivřeným koutkem podívala na seznam předmětů, co mě čeká, tak mám strach, že těch ,,žlutých" míst budu mít opravdu málo, ale zní to tak motivačně, mít tam alespoň nějaká. :3
    Ňach, musíme se jít někdy spolu projít za tmy! (A vůbec to nezní, jako kdybych byla úchyl. 3:) )

    OdpovědětVymazat
  2. V Osvětimi jsem byla, určitě bych to doporučila každému, každý by to tam měl vidět. Mrazící, ale zajímavé. Jinak zrovna dnes je v televizi Schindlerův seznam, tak se možná podívám, ještě jsem to neviděla. A mimochodem, možná se tatínek brzo umoudří, do mě taky můj otec v devítce cpal, jak bych se měla skvěle jako policistka někde v kanceláři a pak, když mě vezl na přijímací zkoušky, které jsem měla v plánu schválně zkazit mi v autě na benzince řekl, že mě nechce nikam nutit a pokud na tu školu nechci, nemusím. Nakonec jsem šla, tam, kde jsem si to vybrala sama a nestěžuju si.

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímalo by mě, co radil tatínek místo gymplu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, asi měl v hlavě spoustu nápadů, ale pořád mlel o střední zdravotnické. Prostě by mě šoupnul někam, kam bych se vůbec nehodila (protože já směřuju spíše k humanitně zaměřeným předmětům, přírodověda mě moc neláká, ani práce sester, ošetřovatelů...), ale prej bych si musela nakonec zvyknout a bavilo by mě to a ještě by mu došlo, jak dobře on udělal, že mi vymluvil. :)

      Vymazat
  4. Každý rok si připadám strašně stará a dospělá, ale po pár týdnech si zvyknu a už mi to připadá takové... normální. :D
    Mě ta mlha neskutečně štěstí tu teď vylézá sluníčko, takže se mi snad spraví nálada.
    Já si teda nemyslím, že by školu měli vybírat rodiče, asi by mě naštvalo, kdyby mi to někdo řekl. Trochu poradit a nasměrovat to jo, ale že by o tom měli rozhodovat úplně...

    OdpovědětVymazat
  5. Hmmm, šestnáct. Pro mě nejlepší léta mého život a taky věk plný změn. Ačkoliv je mi dvacet, na tenhle věk strašně moc ráda vzpomínám, čím dál tím víc. Byl to věk plný bouřlivých vzpurností proti rodičům a jejich názorům, změna ve škole, v lidech, ve vztazích a spousta volnosti. Po pravdě tátu chápu, mít gympl, je trochu na prd. Vylezeš a vlastně z Tebe není nic. A dnes nemůžeš vědět jestli budeš jít chtít, nebo budeš moct jít na vysokou školu. Za ty roky, se toho může stát. A proto je lepší jít na školu se zaměřením. Mám spousty kamarádek z gymplu, který by je měl připravit na vysokou školu a nakonec zjišťují, že to tak není a že měli jít na zaměření. Teď se na vysoké hodně plácají. Pro většinu lidí je těžké se v patnácti rozhodnout, co chtějí dělat. A ono až budeš starší, a budeš mít ten časový odstup, zjistíš, že nakonec rodiče měli pravdu. Ale chápu, že citové vydírání nemáš ráda. Mě třeba můj otec řekl, že na střední ani nemám chodit, že mám jít makat na linku, že na to nemám. A dnes jsem na vysoké škole (sice krátce takže nebudu předbíhat). Na druhou stranu každé rozhodnutí, které uděláš už hýbe tvojí budoucností a proto by jsi měla dát z větší části na sebe. Chce se to podívat, jaké vyhlídky gymploidi mají. Dnes je to těžké a na (omluv mě za to spojení) dětskou hlavičku kruté. Lidi strašně přicházejí o dětství.

    OdpovědětVymazat
  6. Zlodějka knih. Poprvé jsem o tom filmu četla u tebe na blogu. Koukala jsem na upoutávku a film mě uchvátil. Vyrazila jsem teda dnes do kina. Bohužel byl s titulky a tak sem musela spojit dvě činnosti, excelentní herecké výkony a porozumnění příběhu, což u mě není jednoduché. Moc ti děkuji za skvěle doporučený film a přeji, aby si měla stejný zážitek jako já :-) A dodatečně: Všechno nejlepší! :-) A ještě jednou ti děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  7. 16 let? Jako by to bylo včera co jsi říkala, že ti je 12 (13?). To už jsi velká holka ;)

    Prohlášení, že je někdo inteligentní, se dá skutečně krásně změnit na jedovatou poznámku. Stačí si pohrát s intonací, slovosledem, výběrem slov nebo kontextem a rázem tu je skrytá výtka :) Třeba slovní spojení "přirozená inteligence" mi leze krkem, lidi to většinou říkají ve smyslu "jako jo, dokážeš celkem obstojně vést svůj život, ale žádná sláva to taky není" :D

    A s tím gymplem. Reakce tvého otce mě zarazila. Když jsem to četl, tak jsem čuměl jak puk, že to vůbec může někoho napadnout. Je pravda, že znám pár lidí, kteří mají takové rodiče. Například jedna má spolužačka z gymplu co k nám ve druháku propadla byla tím případem. Její rodiče ji donutili jít na gympl a ve výsledku tam byla nešťastná a ztratila tak 3 roky studijního života než jí konečně dovolili jít na vysněnou uměleckoprůmyslovou.
    Nenech si kecat do výběru školy, je to tvoje volba ;)

    OdpovědětVymazat
  8. Šmankote, přála já su ti vůbec k těm narozeninám? No, jestli ne, tak Ti přeju teď opožděně jen to nejlepší a nejveselejší! :-)
    Jinak do Osvětimi bych nejela, psychicky bych to asi nedala. Jsem holt měkota.

    OdpovědětVymazat