6. dubna 2014

„A tati, když je babička pryč, že nemusím snídat?“

Jedna z vět, kterou jsem používala k odvrácení snídaně, pokud babička nebyla poblíž. Ta totiž žila na vesnici, kde se dodržovalo úplně všechno. Přes týden se pracovalo, samozřejmě i v sobotu, v neděli se chodilo ráno na mši. Fungoval tu i jídelníček. Babička mě velmi ráda vykrmovala a já to nesnášela. Samozřejmě i z města jsem byla zvyklá na pravidelné stravování, protože školka, ale jinak jsem třeba snídaně vynechávala a svačinky jedla jen nepravidelně. Kromě obědů a večeří se do mě moji rodiče nesnažili  narvat něco více, protože věděli, že když budu mít hlad, tak si řeknu. Většinou jsme k babičce s tatínkem jezdívali v pátek a v neděli se vraceli domů. Čekaly na mě dvě snídaně.

Na vesnici Granko moc nebylo, takže se vařilo normální hořké kakao. K tomu rohlík se sýrem a něčím. Když se nedělalo kakao, tak levný sáčkový čaj, ze kterého si ještě babička dělala druháčky (on i napoprvé chutnal jako oslazená voda, natož napodruhé.). Sedávala jsem tedy u stolu tak dlouho, dokud se bábinka nevzdálila tak daleko, abych rohlík mohla rychle schovat do tajné skrýše ve stole (stůl měl z druhé strany spoustu výklenků, kam by se nikdy nikdo nepodíval), kakao skončilo často v záchodě, protože na něm byl škraloup. Procházelo mi to dlouho, snad dokud se babička jednou nerozhodla přestěhovat stůl jinam a nevypadlo z jeho útrob plno rohlíků a chlebů. Po snídani mě ještě hnala poskládat si pyžamko pěkně přes pelest postele. V sobotu jsem si mohla vyspávat klidně do deseti (protože se nikam nespěchalo), ale v neděli to byl teror už v sedm ráno. 

Byla to jediná příležitost, jak se dostat mezi lidi víceméně svátečně oblečená. Na zahradě totiž člověk pobíhal v tom, co se mohlo zašpinit. Příkladem budiž ty otřesné šedohnědé punčocháče, které hrozně kousaly. I babička si v sobotu večer dělala natáčky, aby měla na neděli krásné lokny. Oblékala se do krásných šatů (protože kalhoty nosila jedině v zimě) a já jí vždycky vybírala kabelku. V kostele jsem si užívala to, že jsem mohla zpívat, uměla jsem všechny písně nazpaměť, zatímco ostatní se koukali do zpěvníků. Promluva kněze se mi však nezamlouvala, to jsem pak spíše pokukovala po ministrantech, kteří nehnuli ani brvou. A to byli moji bratranci! Až později mi došlo, že by mi asi nemohli zamávat. Jednou za rok se sloužila mše za mého dědečka, tak jsem vždy nesla tou nekonečně dlouhou uličkou mezi lavicemi k oltáři podnos s mešním vínem. To jsem na sobě mívala šatečky a všichni na mě koukali a já si vykračovala, jako kdybych snad vystudovala Harvard. 

Po mši se šlo domů, občas nás  doprovázela nějaká jiná babička. Tatínek mezitím pracoval. Toho babička do kostela dostala právě jen na mši za dědečka, jinak ne. Připadalo mi to nespravedlivé. Samozřejmě se začal chystat oběd, aby se mohlo o půl jedné jíst a v jednu hodinu si lehnout do obyváku na matraci k televizi, která sotva chytala jedničku a Novu (o primě se mohlo jen snít) a koukalo se na pohádku. Po skončení pohádky jsme se začali balit, hlavně ovoce a zelenina ze zahrádky, či zbytky od oběda, abychom mohli hurá domů, do našeho krásného města. Však za týden nebo za dva se zase opakovalo to samé. 

Proč tu o tom vlastně mluvím? Popadl mě takový zvláštní pocit, jelikož jsem si udělala kakao. Hořké. A dala jsem si rohlík. Dobrovolně. Vzpomněla jsem si na babičku, kterou bych hrozně moc chtěla zase vidět, ačkoliv v dětství jsem ji neměla tak moc ráda. Včera jsem neměla zrovna nejlepší náladu a potřebovala jsem ze sebe něco vydat. Jde o to, že každou vzpomínku si člověk s něčím může spojit a krásné je, když jsou to dobré vzpomínky, nebo když se z nich časem dobré stanou. Dokonce jsem vyhrabala i fotku, která je stará čtyři roky. Rok na to už jsme jablka sklízeli s tátou sami. 

9 komentářů:

  1. Když je špatná nálada, hezké vzpomínky na nejdražší vždy situaci ulehčí.

    O nábožných babičkách jsem toho slyšela hodně. Já měla žel babičky-ateistky, takže neděle byl den jako každý jiný, akorát bylo víc pohádek.

    OdpovědětVymazat
  2. Tak představa těch padajících rohlíků a chlebů je opravdu roztomilá :D Jen si říkám - to nebylo nijak cítit?
    Škraloup byl dětský strašák číslo jedna... i když, je tomu asi tejden, co se mi pověsil na horní ret, když jsem pil mlíko, a taky jsem měl co dělat... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebylo, protože jsem byla dítě velmi vychytralé. Měla jsem po ruce kapesníky, protože jsem hodně smrkala a došlo mi, že celý rohlík se sýrem prostě pod stůl lapnout nemohu. A někdy třeba bylo domácí marmelády škoda, tak se slízala a zbytek dal pod stůl. :-D

      Vymazat
  3. Hrozně mě to připomíná Babičku od Němcové, kouzelné povídání. Ale na jedné věci se s tebou neshodnu. Normální kakao je lepší než Granko!

    OdpovědětVymazat
  4. Na vesnici to je svým způsobem drsné. Ale trávit tam v dětství některé víkendy muselo být krásné, pro ten čistý vzduch a tak :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Krásné vzpomínání na dětská léta. V našich vzpomínkách pořád jsou s námi i ty dušičky, které už nemůžeme chytnout za ruku či obejmout.

    http://missalexy.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  6. moja babka bola tiež veriaca. bohužiaľ zomrela keď som bola v Londýne na prázdninách. ľutujem že som tam išla. čo uz. pekný blog

    pls follow me:
    anahjalliyah.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  7. ... zlato... moc pěkně napsané :)

    ... já jako malá vůbec nesnídala... alespoň si nepamatuji, že by ano... :D ... ale teď už nedám bez snídaně ani ránu, nefungovala bych :D

    ... babička... moc jsem si babičku neužila... nemřela, když mi bylo pět... vzpomínám na ni... a díky tobě jsem se nad ní opět zasnila... děkuji, Tay :)

    OdpovědětVymazat
  8. ..to s kakaem znám a chápu :)
    Jako malá jsem k babičce a dědečkovi jezdila ráda. I když jsme taky bydleli na vesnici, tohle pro mě bylo dobrodružství. Hlavní slovo měla babička a ta mě nechala být více méně samostatnou. Čím starší jsem byla, tím se náš vztah nevztah začal rozpadat. Uvědomuju si, že jsem ji vždycky měla ráda jen proto, že je moje babička, rodina. Ne proto, jaká je.

    OdpovědětVymazat