2. června 2014

Přemýšlení v posteli a jiné krásné zážitky společného žití

Titulek může být trochu zavádějící a matoucí pro ty, kteří ztratili ponětí o mém věku, či si začali myslet, že mám velmi tolerantní rodiče (což bezesporu mám). Trochu přeskočím minulý článek, protože bych to chtěla začít událostmi od osmého května. Nechtěla bych to vynechat, když jsem si to pěkně srovnala v hlavě.

Právě osmého až jedenáctého května jsem s přítulem a s jeho rodinou jela na chatu poblíž Velkých Losin. Počasí nám vesměs přálo, což ale neznamenalo, že jsme neustále běhali venku. Popravdě z postele jsme se dokázali vyhrabat zhruba okolo jedenácté, a pak nám nenápadně maminka naznačila, že procházka nás nezabije. Tento postřeh mi vůbec nevadil, vzhledem k tomu, že jsem se nacházela docela daleko a v docela nezvyklé přírodě, než vídám ve své domovině. Na okolí jsem pohlížela skrze objektiv a mohla bych mít mnohem více fotografií, kdybych na otázku: „Máš nabité baterky?“ neodvětila: „Jistěže mám“. I tak mám dostatek fotografií a hlavně vzpomínek. Sice většina času byla uvnitř krásné chalupy, která spíše připomínala hotel, ale i tak to stálo za to. Hraní počítačových her, koukání na seriály a film, hraní na ukulele, ujídání sladkostí a jen tak ležení v posteli nad různými myšlenkami, to je moje. Přiznávám, nejsem nejaktivnější tvor. Dejte mi postel a budu vám vděčná.

Na celých rekreačních prázdninách mě nejvíce dostalo to, když za námi na jeden večer přijeli teta se strýcem z přítulovy strany. Vždy mám trochu obavy, když poznávám některé nové příbuzné. První část večera se sledoval hokej a pánové hráli kulečník, zatímco já tiše seděla na gauči a sem tam se zapojila do ženské konverzace. Po hokeji se televize vypnula a strýc vzal kytaru, Benda ukulele a začali z velkého sborníku různých hitovek hrát a zpívat. Ke konci jsem se přidala i já se zpěvem, i když by mě  v žádné kapele nechtěli. Připadala jsem si nádherně. Nejsem na takové večery zvyklá a že pocházím z docela rozlezlé rodiny. V jednu chvíli jsem měla co dělat, abych se tam nerozbulila jako malé děcko, což já bulím často.  V den odjezdu se slavil Den matek, i my jsme si vzpomněli a obdarovali přítelovu maminku knihou Cesta k mým matkám, jako dík za péči, kterou o nás má. Někoho dospělého tak šťastného jsem hodně dlouho neviděla!

Musela jsem z prázdnin zase rychle vystřízlivět a vrátit se mezi lidi, ke kterým jen těžko nacházím cestu. Popravdě odpočítávám dny do konce školního roku. Do dvacátého třetího vše bylo při starém. Sem tam nějaké večery s podivnými myšlenkami na to, co by kdyby... Ale ten den jsme poprvé byli s přítulem v kině. Může to znít divně, ale opravdu předtím jsme byli sice v čajovnách, v planetáriu, ale v kině  ne. Oba nás zaujal nový švédský film Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Nadchlo nás to a cestou domů, kterou jsme šli pěšky, ačkoliv jsme mohli jet tramvaji, jsme snili o budoucnosti, o tom, jak bychom chtěli prožít stáří. Také jsme se rozněžnili nad dvěma kočičkami, které jsme potkali. Obě se nechaly pohladit. K tomu všemu začínaly tradiční ohňostroje. Jak jsme tak šli nočním městem a nikde ani noha, cítila jsem se chvíli jako kdyby byly nálety, poplach byl vyhlášen, ale my šli dál. Jako z knihy Petr a Lucie. 

Od neděle jsem se zase těšila na čtvrtek, kdy jsem vyprosila, opravdu jsem prosila, snad až maminka nezešílela, abych mohla opět až do neděle být u Bendy. Jedná se o zvláštní druh dobrodružství, když se musíme postarat o domácnost, sami uvařit (teda spíše on vařit), venčit psa (a starat se o něj, když mu není dobře), prát, mýt nádobí a u toho ještě mít čas na dostatečný spánek a zábavu. Po sto padesáti letech jsem měla vodárnu i když jen trošičku, ale tu vůni třešní (nebo višní) jsem cítila z našeho oblečení dlouho. A shánění prezervativů, člověk by nevěřil, kolik různých cen může mít jeden typ. Rozdíl mezi sedmdesáti a stovkou mi přijde docela veliký, no ne? Přece jen za těch třicet korun mám placku (Aš budu velkí, budu mít Uhri). Tu jsem dostala při příležitosti procházení knihkupectví. Můžeme-li něco dělat hodně, tak kochání se knihami. A sem tam jejich koupí. Byla mi tudíž koupena placka a Velká kniha citátů (s fakt skvělou vazbou). Jelikož je přítel trochu Žid, tedy, abyste rozuměli, jenom přezdívka, kterou ho škádlím z jiných než povahových rysů, tak mi peníze na knihu jenom půjčil :-D. Nemám zrovna dobrý pocit, když za mě někdo utrácí. 

A co říct na závěr? Postel je magické místo, stačí zavřít oči jen na pět minut a půl dne je fuč. A taky umývání psa je psina. Když se s někým neshodnete a obě strany jste smutné, zvracející pes vás sjednotí. Opravdu. A když smutek přetrvává, koukněte se na koupající se lenochody nebo pásovce. Ňuňuňu! 

7 komentářů:

  1. Mmmm, copak Jeseníky, ty jsou za každých okolností velká krása. :3
    A s tou postelí... jsme na tom stejně, nejkrásnější jsou dny, kdy člověk téměř nemusí opustit vyhřáté peřiny. :3

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný článek, který mě nabil optimismem, děkuji mnohokrát, Taychi.
    Jinak na Staříka se chystám, ale ještě jsem se nějak nedostala (zítra jdu na Maleficent, heh), četla jsi knížku? Jestli ne, můžu jen doporučit, je to neskutečně dokonalá, vtipně napsaná věc. Fakt už jsem se dlouho při něčem tak nezasmála. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Není to ta samá kniha, co se ti válela doma na polici, nebo jo..? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ta kniha má stejný název :-D

      Vymazat
  4. Postel je boží! A tenhle článek taky! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Jak ráda bych takhle s někým trávila čas. :-) Jsi št'astný člověk :-)
    Jinak velmi pěkný článek a moc pěkné fotky. Nejvíc se mi líbí ta první :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Koukám, že se máš božsky, což jsem na tvoje stránky nezavítala možná i rok, možná déle. Snad Ti to i trochu závidím. Musíte si s přítelem skvěle rozumět!
    Fotky jsou nádherné, úplně bych vypadla někam do přírody. :)

    OdpovědětVymazat