26. července 2014

„Nemám co číst, nemám co hrát a nemám s kým jít k vodě“

Aneb prázdninové zoufání v návalu nic nedělání. Tak mám farmu na lidi v The Sims 3, což je klasická a nejlepší hra simulující život. Až na to, že při ni vůbec nežijete. Spíše naopak. Díkybohu, že už mě období hraní zase pomalu opouští. Jednou za dva roky se totiž k simíkům vrátím a čtrnáct dní mě to nepustí. A tak přichází čas dělat jiné věci. Třeba se ozvat na blogu, abych napsala o tom, jak trávím prázdniny. 

První týden jsem měla myšlenku, že to bude nejnudnější červenec v historii mého života. Plány žádné, lidi mimo Brno, babička odešla do Země Nezemě, chata bez podmínek k životu a venku teploty jako v africké buši. Jediný, kdo mě plánovaně nutil vyjít z bytu, je fyzioterapeutka, která se mnou cvičila na rehabilitaci. Studenti vysokých škol mají o prázdninách praxe, tudíž i na oddělení rehabilitace se našlo pár studentek. Konkrétně dvě, které jsem viděla dvakrát. Skamarádili jsme se. Musí vypadat velmi vtipně situace, kdy na stole klečí malá slečna a okolo ní tři ženské, jak jí mačkají různé body na těle. Šest rukou. Prý jsem měla cítit intenzivnější reakci svalstva při cvičení Vojtovy metody se šesti rukama. Upřímně ani při dvou necítím nic a jenom mě, dle mého drobného lhaní, brní břicho (ale při cvičení se prý celá škubu a dobře reaguji.). Navíc jsem prý pěkná skoliózka. Komická představa, jak mi většina lidí chválí třeba rty, oči, oblečení nebo vlasy, ale tady mi byla pochválena moje křivá páteř. Dokážete si představit takového ortopeda na prvním rande, jak při vítání řekne: „Vy máte ale dnes bok pěkně vychýlený z osy a ty vaše ploché nohy, jsem z vás celý paf!“. 



Až tento týden byl výjimka. To jsem v pondělí nenavštívila nemocnici, ale zubní ordinaci. Nic mě nebolelo. Jen jsem měla obří černou díru, vlastně tři díry, prý. Moje zubařka odešla do důchodu a převzala to její dcera. Byla jsem tam v květnu na preventivní prohlídce, ale nemohla mi s tím nic udělat, jelikož souhlas rodičů byl už rok starý. Jiné datum než v červenci neměla. Rozbrečela jsem se, když mi před oči dala tu obří (jakože mi připadala obří) injekci na umrtvení. Odmítla jsem otevřít pusu a začala jsem brečet. Od svých pěti se injekcí bojím. Nakonec jsem přesvědčila ten mozek, že ta injekce bude bolet mnohem méně než vrtání bez umrtvení, díky bohu. Celá jsem se při zákroku třepala a před zavřenýma očima se mi zjevoval text z knížky Murphyho zákonů. Moje zubařka má totiž velkou knihu v čekárně a má založenou zeleným lístečkem tu část pojednávající o zubařích. „Každý zubní lékař je tak trochu sadista,“ na to jsem myslela celou tu dobu. Potom mě potěšilo aspoň to, že číslo účtovacího papírku bylo 42. Nepotěšilo mě však 500 za bílou plombu. 

V knihovně jsem si nabrala hromadu knížek. Dočetla jsem tento týden Plechový bubínek a Kočka a Myš, rozečetla Čarodějky na cestách, dále na mě čeká To (v angličtině), Rosemary má děťátko, Stanfordské paničky, Neblahý Juda a Pojďme si promluvit o kelvinovi. Dříve bych to všechno stihla za měsíc přečíst, ale nyní mi to nějak nejde. Navíc jsem většinu těch knih v knihovně vybírala dvě hodiny, protože jsem pořád nemohla přijít na to, co si vlastně chci přečíst, všechny doporučené knihy jsem zapomněla, ačkoliv je mám na svém neviditelném seznamu k přečtení. K tomu všemu jsem v neděli obdržela sto padesát devět stránek ve Wordu k opravě. Můj přítel mi před několika měsíci půjčil svůj grafický tablet. Hnil mi v polici, musela jsem něco začít dělat. Takový menší projekt. Nakreslím/ namaluji, co jsem dočetla. První dílko je právě na motivy Plechového bubínku a postavy babičky Anny Bronské, která je charakteristická svými čtyřmi sukněmi, které nosí na sobě a pod které se chce každý schovat, aby byl v bezpečí a mohl inhalovat vůni lehce žluklého másla. Mohla jsem namalovat ten pověstný plechový bubínek, ale ten mě na celém příběhu nezaujal tolik. Své výtvory budu průběžně zveřejňovat na osobnímu profilu fb, ale i zde, když o tom přijde řeč v normálním článku. 

Minulý týden jsem od pondělí do čtvrtka žila u Bendy. Nevím, co přesně napsat, jelikož on sám chtěl udělat článek. Mohu snad jen zmínit, že to byla příjemná změna. U nás doma je neskutečné horko, protože většinu dne mi praží do pokoje. Tam je příjemná teplota a úplně nejlépe je na chodbě, jelikož se jedná o starý dům, ty to tak prostě mají. Lenošili jsme, i když jsme podnikli pár dobrodružství. Maminka nám řekla, abychom udělali jeden den oběd, že má moc práce a že se nechá ráda překvapit. Udělali jsme naši klasiku. Mrkev, rajčata, paprika, cibule a tofu, to vše na pánvi a k tomu těstoviny. V poslední fázi, kdy se vše už smíchá dohromady, to chtěl přítel dochutit. Mlýnek na pepř selhal. Vespod byl pokažený a nikdo nám to neřekl, takže většina pepře z něj se vysypala do našeho, spíše přítelova, já jen krájela, jídla. Pokoušeli jsme se dostat většinu kuliček ven, ale hodně jich tam zůstalo, tak každý musel jíst opatrně a vybírat. Stejně to bylo vynikající. Dalším dobrodružstvím bylo nakupování. Já nakupování oblečení moc nemusím a připadá mi kruté tahat druhou polovičku po obchodech, ale my jsme museli. První samostatné nakupování pánského spodního prádla. Jaká velikost? Nejlepší, když člověk nezná svoji velikost. Pak jsme to zvládli. Stejně lituji chlapů, jak mají na výběr tak málo barev. Většina obchodu totiž byla věnována dámskému prádlu. To mě zase uchvacuje. Na co tolik vzorů a barev? Jsou sice krásné, ale stejně razím tři základní barvy. Bílá, černá a tělová :-D. V Brně navíc otevřeli dánský obchod Tiger. Je tam úplně všechno. Od brýlí, přes věci do kuchyně až po akvarelové barvy. Strávili jsme tam většinu času, ale odešli jen s lékořicovými bonbóny, což není nic pro mě. A v knihkupectví na mě křičelo pár knížek, ale nemohla jsem je vzít domů...

I když občas chodím pomáhat mámě do práce, kde buď doplňuji zboží, nebo pomáhám s objednávkami, pořád bývám hodně doma. Prý bych měla chodit k vodě, říká máma. Jenže si neuvědomuji, že bych měla s kým. Moje nejlepší kamarádka se se mnou sotva půjde opalovat, samotné se mi nechce a nikoho jiného, koho bych mohla nadchnout, neznám. Navíc mě to nebaví. Nerada plavu a ještě méně ráda se opaluji se svými znamínky, kde bych si každé třetí musela prý zalepit, tím pádem bych měla na sobě opálené čtverečky, to se vyplatí, ne? Snad jediná příjemná varianta je deka na trávě někde ve stínu. To jsem absolvovala s Alčou, která přijela ve čtvrtek na páteční zápis a nocovala u nás. Po zápisu jsme se na dvě hodiny vyvalily na Špilberk. Krásné a skoro až uspávající. Byly jsme hodně unavené, jelikož až do půlnoci jsme poslouchaly máminy historky z práce. Pokouším se mámu přemluvit k blogování. 

V její práci se totiž vždy něco děje. Pracuje v romské čtvrti. Obě práce má hned vedle sebe, pracuje tam zhruba devět let, zná většinu obyvatel a oni znají ji. A mě už pomalu také. Když vypomáhám v trafice a prodávám tam, chodí tam jeden patnáctiletý koktavý a úplně vymatlaný cikán. Říká mi lásko a neustále mě zve na rande. Vždy mu musím připomínat, že s ním nemohu nikam jít, že už jsem dávno zaslíbená jednomu Španělovi Benitovi (jak španělsky to zní, že?) a že za mě zaplatil mámě dvě stě tisíc, že jsme už zasnoubení a ukazuji prstýnek, který nosím na malíčku. Ten sice má stejný účel, ale je od Bendy a nemusel mojí mámě platit dvě stě tisíc. On to vždycky sklesle pochopí a odchází. Jenže další den jsem pro něj zase láska. Tam je prodávání nevěst úplně normální, proto mi to prochází. Tam spolu nejsou dva z lásky, ale z povinnosti. Díky bohu, že nejsem Romka.  

Takhle prožívám zatím prázdniny a je vidět, že když někdo tvrdí, že prázdniny má vlastně úplně nudné a prázdné, dělá spoustu věcí :-D. Srpen mám pro jistotu celý plný. Budu předělávat pokoj, budeme s mámou snad chodit po památkách a po doktorech, pojedu na chatu a snad se podívám do Olomouce. Jak si užíváte prázdnin vy? :-)

5 komentářů:

  1. zdarec, ano v tom posledním odstavečku bylo krásně vystihnuto jak falešnou někteří jsou - tak třeba někdo by dal ruku do ohně před ostatníma že angličtinu neumí a pak když dojde na věc se ostatní s kyselou tváří dovídají že lhal/a :)

    OdpovědětVymazat
  2. Rád s tebou strávím celý den u vody. A neboj, nepošlu tě k vodě, nebude-li se mi chtít... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak snad budeme mít doma pračku, ne?

      Vymazat
  3. Ještě že ten Benito není Ital ;-)
    Mně kdyby ortoped pochválil záda a nohy, které se tváří že v budoucnu zase zplochnou, bylo by to stejné překvapení, jako kdyby mě korunovali britskou královnou. Pětikilo za plombu, vlastně dvě, su taky před lety musela odevzdat, jenže ony mrchy nebyly ani bílé, ale jakési světle modrá, které časem samozřejmě ztmavly... Každopádně koukám, máš odvahu jak cyp, mě jen z myšlenky, že běhám s Drahým po nákupáku a sháníme spodní prádlo, ať už pro něj či pro mě, běhá mráz po zádech. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Milé čtení a místy opravdu vtipné :)

    OdpovědětVymazat