9. července 2014

O gentlemanech

Když jsem se rozmýšlela, jestli tento článek napsat, byla jsem ve velmi zvláštním rozpoložení. Měla jsem za sebou jeden hrůzný zážitek v tramvaji a jeden šok při setkání s bývalým spolužákem a kamarádem. Také jsem pár měsíců zpátky měla chat se svými kamarádkami o tom, jak vypadá ideální chlap. Samozřejmě díky internetu to mohly podložit i různými obrázky. Také podkládala různými obrázky, ale nedočkala jsem se přitakání. Ale na jednom jsme se shodly všechny tři. Slušné vychování. 

Začalo to minulý týden. Jako každou středu jsem byla na turnaji v karetní hře Magic the Gathering. Už jen zde nastalo menší překvapení, že dorazilo mnoho hráčů, a dokonce i hráček. Zvykla jsem si, že jsem tam jediná slečna, nebo že jsme tam dvě. Jenže tam nás bylo pět. Jenom malé překvapení. Nechala jsem se porazit začátečnicí (znáte to: Haha, nebudu hned ze začátku hry tak krutá. Hups.) a stejně se mi moc nedařilo. Není to u mě neobvyklé, takže jsem z toho nebyla nějak vedle. Máme s pár kamarády a přítelem takovou tradici, že vždy chodíme odtamtud pěšky přes asi čtyři tramvajové zastávky k ulici, kde přítel bydlí. Tam vždy čekáme, až mně pojedete tramvaj (směrem k Černému rytíři, kde se hraje) a zbytek skupiny doprovází přítele, a pak se rozprchnou. Jenže přítel je na táboře, tak jsem tuto cestu (a ještě dál) absolvovala s jiným kámošem. Probrali jsme hodně věcí. On se mnou pak počkal na moji linku, i když jsem mu říkala, že to budu já, kdo počká s ním. Bude se to zdát šílené, ale opravdu jsem to většinou já, kdo s někým někde čeká(a právě s kluky). Při čekání vedle nás na lavičce seděl pán, vypadal, že podřimuje. Měl okolo čtyřiceti, možná. Nastoupil i se mnou do tramvaje. Já si sedla, ačkoliv jsem to místo nejdříve nabízela jemu. 

Seděla jsem v uličce, sluchátka v uších. Pán stál vedle mě. Nevšímala jsem si. Jelikož mi vlasy často padají do obličeje, odhrnula jsem je dozadu. Ruku jsem ještě ani nedala dolů a už mě cizí ruka pohladila. Ztuhla jsem a nevěděla, co mám dělat. Došlo mi, že to musel být ten pán. Byl opilý. To jsem poznala už na začátku, proto jsem ho chtěla pustit sednout. To, že je opilý, mě pravděpodobně šokovalo víc, než že se mě dotkl. Nesnáším komunikaci s opilými lidmi, jejich mluvu a už vůbec dotyky. Mohou být třeba i příjemní, vůbec agresivní, ale vadí mi to. Takové trauma z dětství. Vedle mě u okna seděl mladý muž, odhaduji tak pětadvacet let. Podívala jsem se na něho, jenom tak, neměla jsem k tomu důvod, a viděla jsem, jak se podíval na toho opilého muže a řekl a naznačil, že to, co udělal, opravdu není nejlepší nápad. Já jsem tam pak seděla pořád zaraženě a přemítala v hlavě, nebylo mi dobře. A ten mladík se mě zeptal, jestli si nechci raději sednout k oknu. Hned jsem to přijala a poděkovala. Zázrak. Sedl si na moje místo, aby se mě ten chlap nemohl už dotknout. O pár zastávek dál vystoupil. Jenže opilec si našel místo za nějakou dámou a pánem a obtěžoval i dámu. Mluvili o činu mladíka a o tom, že toho opilce by měli nakopnout do... no tam, kde to pekelně bolí. Jel až na konečnou a šel stejným směrem, jako bydlím já. Vzala jsem to tedy velkou oklikou, abych ho nepotkala. 

Další den jsem šla na velikou procházku po okolí se svým bývalým spolužákem a kamarádem. Psala jsem už o něm. Je to ten, co by nejraději šel do armády, protože by nikomu nepřidělával starosti. Navíc si nemyslí, že by našel někoho, kdo by ho miloval. Tento kamarád M. měl už rok a tři čtvrtě slečnu. Velmi s ním manipulovala, co jsem tak od něj slyšela, a také žárlila. Když náhodou volala, musela jsem být potichu, aby neslyšela, že je venku s někým opačného pohlaví. Jinak bylo zle. Klidně by se s ním málem rozešla. Neustále s ním chtěla být. A spoustu věcí. Trápilo mě, že on takový hodný kluk sebou nechává zametat jen kvůli tomu, že našel někoho, kdo s ním chtěl mít partnerský vztah. Říkala jsem mu to a dalšího dne zpráva, že to s ní skončil. Při procházce mě vždy přehazoval na tu stranu, kde mi hrozilo menší nebezpečí. Pomohl mi i s nákupem, otevřel a podržel dveře. Taková ta klasika. Jenom naše kamarádství se trochu narušilo. Jen tak mimochodem prohodil, že ho něco napadlo, něco špatného. A na moje: „A co?“zareagoval tak, že se mi pokusil dát pusu. To jako vážně? Okamžitě mi vylítla ruka a dotkla se jeho tváře. Prý bych mohla chodit do šermu s mými reflexy. Potom jsme spolu byli skoro celé odpoledne, ale už mezi námi místy zelo ticho. Ale i přes to malé nedopatření je to typ kluka, kterého by chtěla snad každá slečna. Milý, chytrý, pozorný, slušně vychovaný, chápavý a pracující. Jen nevypadá jako z přehlídkového mola. Jenže také mnoho žen chce někoho drsného. Je vlastně nemožné určit ideálního partnera. Každý hledá někoho jiného. Takové žebříčky jsou pak úplně k ničemu.

Proč jsem se rozhodla napsat tyto příběhy? No, často slyším, že by se kluci měli chovat jako gentlemani. Jenže to taky vychází z úst slečen, které se vůbec nechovají tak, aby se k nim někdo mohl pěkně chovat. I ženy mají mít jistou úroveň chování. Navíc, když už se v okolí naskytne někdo, kdo by jim podržel dveře nebo vzal tašku, dokáží to přijmout? Já osobně mám s přijímáním pomoci problém. Zvykla jsem si dělat vše sama a spíše pomoc nabídnu, než přijmu. A to je, myslím, jeden z problémů. „Ukaž, já ti s tou taškou pomůžu,“ „Ne to je dobrý, já to unesu,“ klasická situace. Ale právě taková malá věc pak způsobuje, že gentlemani jsou fuč. Proč pomáhat, když většina lidí pomoc nechce? Chcete-li gentlemana, tak ho nechte být gentlemanem. 

8 komentářů:

  1. Krásný článek! :) Jednu chvíli jsem myslela, že máme společného kamaráda, ale asi je to nesmysl...jen taky znám kluka, co ho takhle hrozně "ničila" jeho slečna. Teď se díky ní nemá rád a nevěří, že by někdo mohl mít rád jeho. Je to strašná škoda a se slečnama tohoto typu bych udělala rychlý proces, kdyby to bylo v mojí moci. A vystihla jsi to skvěle: Pořád se ptáme, kde jsou ti princové, co by nám snesli modré z nebe. Jenže jsme my ženy vůbec princezny?

    OdpovědětVymazat
  2. Gentlemani jí tvrdý chléb a trpké plody, bosky šlapou po štěrku. Každý o nich ví, tak jako o vojácích, a má nějaký skrytý respekt... ale uvědomuje si vůbec někdo, jak moc se takový voják nadře, jak moc riskuje a jak snadno by se mohl na vše vykašlat a dezertovat ?
    Já se za gentlemana považuji. A musím přiznat, že kdybych neznal pár dívek, pro které to stále má smysl a hodnotu, nevěnoval bych se tomu dále.
    Slečny a dámy, prosím, važte si nabízené pomoci, přijímejte ji a projevte vděk - jinak další rod vymře po meči a mužů bude už jen takových, kterými pohrdáte jak vy, tak já.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, gentlemani vymřeli, říkám s oblibou já. Ale něco o tom odmítání. Já mám vždy zlost, když v prostředku MHD někdo mladý vstane, aby pustil starší osobu a ta řekne, že to je dobrý. Proč? Ať se pak nediví, že mladí sedí, ne? Já si rozhodně vždy ráda sednu, protože mi dělá potíže stát.

    OdpovědětVymazat
  4. Já se po nějaký době naučila pomoc přijímat, i když s trochou remcání, ale rozhodně se snažím dát najevo druhé straně vděk. Co mně na chlapech obecně vadí, je neupřímnost. Jednat s lidma na rovinu by měla být automatická součást každého gentlemana i negentlemana. Možná na to mám smůlu, ale spíš mám pocit, že se v tomhle směru svět řítí do záhuby, protože pánové´mají zkrátka koule na to, aby se chovali jako pitomci, ale koule na to, aby byli ve své přiblblosti upřímní a netahali ženský za nos, to už nemají. Kam to pak spěje...

    OdpovědětVymazat
  5. Takový kluky mám ráda a naštěstí jich je pořád dost. Nebo jich aspoň znám dost jak mezi mladými kluky, tak mezi starými pány. Už několikrát mi mladí i starší třeba tahali kufr z autobusu nebo vlaku, i když to nebylo nic extra těžkého. Ale ten opak... teď na brigádě je jeden, který chodil do stejného ročníku na střední, ale na vedlejší obor. A už tam to byl strašně úlisný a slizský blb, co to dost protivně zkoušel na každou holku. No a teď jsem se dozvěděla, že on tam není jen na brigádě, ale skončil tam pracovně (má gympl, ale skončil jako podavač ve fabrice, velmi výborné) a má normálně zákaz mluvit na mladé holky, co tam čerstvě nastoupí nebo si přijdou na pár týdnů přivydělat. Má tak pitomý a protivný a místy až nechutný řeči a přitom si to vůbec neuvědomuje...

    OdpovědětVymazat
  6. Zdravím,

    krásně napsáno. Příběh z tramvaje Ti nezávidím, já mám spíš úsměvné situace. Ale nějaké "hororové" by se taky našly. A jinak, máš pravdu, gentlemani se vytrácejí. Můj přítel rád nabídne pomoc, ale já ji neumím přijmout, nicméně dávám mu prostor, aby se necítil "zbytečně", takříkajíc. :) Správně jsi popsala, že to je ta chyba - pomoc s díky odmítnout.

    A děkuju Ti za komentář na mých stránkách, odpověď máš přímo tam :)

    Andrea

    OdpovědětVymazat
  7. Nastatie :D gentlemni nevyhynuli :)

    Pozývam ťa na moju giveaway :)BellesFleurs

    OdpovědětVymazat
  8. Pěkné, měli jste ale zmlátit opilce a přestěhovat se, mají tendenci vracet úder. :D

    OdpovědětVymazat