29. srpna 2014

Pohlazení čmeláka a schování čtyřlístku

Dámy a pánové, konečně mám čas na to, abych sepsala paměti několika dnů. Stalo se toho docela dost, neboť po předělávání pokoje a dalším týdnu s maminkou, jsem se svým milovaným strávila mnoho dní. První týden s ním, jeho maminkou a přítelem jeho maminky na chatě, která leží v krajině zaslíbené, na Vysočině. Počasí se všelijak mračilo a sluníčko zalézalo za mraky v ten moment, kdy jsme se rozhodli vylézt z postele, tudíž někdy v čas oběda. Musí se však nechat, že jsme viděli a cítili veliké houby, stačilo jen vylézt z pokoje na chodbičku v prvním patře. Sušilo se den co den. Moc si toho nepamatuji, protože se mi vše mísí do jednoho dne. Přesně tak jsem si připadala. Uteklo to příliš rychle. Pokusím se to tedy vylíčit aspoň z kousíčku tak krásně jako on.

V neděli mě vyzvedli a jelo se na chatu. Po příjezdu jsem se hrdě jala povlékání postelí, lépe řečeno dvou matraček vedle sebe, jedné peřiny, jedné deky (aby pánovi netáhlo na zadnici) a dvou polštářů. Dělám to tak vždycky, naplňuje mě to pocitem klidu a hlavně potřebnosti. 

Nejvíce milá je pro mě vzpomínka na procházku k jedné zřícenině. Cestu tam jsme spíše promlčeli, ale viděli jsme několik hub, u kterých se dělaly značky pro cestu zpátky. Na zřícenině Aueršperka nebylo nic moc zajímavého. Cesta byla krásná, protože všude voněla a zelenala se příroda. Nazpět jsme nechali dospělé pozadu sbírat houby a šli dál. Mluvili jsme a snili o naší budoucnosti, o tom, že se rozhodně nehodlám vdávat v nějakých bílých šatech, které vypadají jako kopec šlehačky. Na velké louce jsme se zastavili, prohlíželi jsme si kobylky a sarančata. Hlavně Benda splnil výzvu z minulého roku. Pohladil čmeláka a jako bonus ho na jednom květu poponesl dál. Když nás dospělí dohnali, dostala jsem čtyřlístek. Nikdy jsem nenašla čtyřlístek, ale Bendova maminka je prý nachází pořád! No není to nespravedlivé?

Den před odjezdem se dospělí rozhodli jet podívat se opět na nějaké zajímavosti, ale nám se nechtělo. Slíbili jsme, že se sami zajdeme podívat po okolí, abychom se nadechli čerstvého vzduchu. Vzali jsme Berýska, toho malého beránka, který prý je namodralý(a ve tmě svítí jako nalepovací hvězdičky), a šli jsme. Milá procházka, jelikož sluníčko se ráčilo na chvíli vylézt. Našli jsme tři houby, více ne. Berýsek je starý a do kopců se mu moc nechce, takže Benda vletěl jen na kraj lesíka. Cestou zpátky jsme narazili na ráj ostružin. Byly v takové výšce, že ani ten můj nejmilovanější na ně nedosáhl. Musel překonat kopřivy a houští, ale stálo to snad za to. Čekala jsem dole se psem. Nakrmil mě jako ptáče, ze zobáčku do zobáčku. 

I když jsem se párkrát urazila a nocí se neslo ticho, kdy každý věděl, že ten druhý nespí, že ho to tíží, dokázali jsme si to vyříkat a hlavně užít. Naším způsobem, kdy jsme s dívali na seriály, povídali si, hráli magicy, bojovali společně ve hrách. Také jsme se všichni dívali na malého Belgičana. V sobotu jsme uklidili, rozloučili se s chaloupkou a jeli domů, avšak s myšlenkou, že za dva dny se opět potkáme. 

V pondělí ráno jsme se vydali s přítelem do Olomouce. Skrze práci nás tam mohla z Brna hodit autem Dája, manželka jeho táty. Naspala jsem zhruba asi tři hodiny, protože jsem šla spát pozdě a ještě ke všemu nemohla usnout, ale i tak mi to nebránilo být čilá. Nebyla jsem ten, kdo prospal celou cestu, i těch pětačtyřicet minut v koloně, na to je expertem někdo jiný :-D. Po obědě jsme poseděli u nich v kavárně s Bendovou sestrou Eliškou. Povídali jsme si celkem rozumně, což je, dle mého názoru, překvapivé. Moc nevycházím s mladšími lidmi, zvláště ne o šest let. Pak jsme se vydali do města, jelikož jsem sháněla nějaké oblečení. Elišku jsme vzali s sebou. Neplánovaně jsem pořídila dinosaura pro moji nejlepší kamarádku a dvě pohlednice s Medvídkem Pú pro ty, kterým napíšu, třeba pro tetu Maglaiz... Cestou jsme ukořistili dva balónky s heliem. První jsme vypotřebovali na místě a druhý nechali domů. V Šantovce jsem si koupila jedny tepláky. Hlavně jsme si zahráli na klavír, já moc ne, ale Eliška hrála Beethovena, což mě hřálo u srdce, miluji klavír. Já se pokusila zahrát Běžela liška k Táboru, což moc nedopadlo, a přítel hrál něco svého vymyšleného. On je totiž mistrem improvizace. Moc času jsme neměli. Cestou domů jsme nabrali další balónky, abychom následně i s Dájou a přítelovým tátou vše vypotřebovali. Vypadali jsme jako skupina drogově závislých :-D. 

Později jsme jeli do hospody, která je obklopená rybníčky a v stromech je síť s dřevěným domkem. Zde mě ti dva sourozenci nutili lézt a celou síť přeběhnout, i když mi to bylo krajně nepříjemné. Díkybohu jim to nevydrželo moc dlouho a mohli jsme pak hrát kostky a pít kofolu. Jelikož při té hospůdce je i hřiště dělané pro workout, tak jsem přesvědčila přítele, aby si šel udělat pár shybů. Přece se se svojí výdrží a svaly nemá proč stydět mezi ostatními svalovci. I Eliška se připojila a všichni jsme si svým způsobem dali do těla. Já s pomocí udělala pár shybů, přítel se pak před rodiči vytáhl snad se vším, co uměl, Eliška z toho měla skvělé prolézačky. Pak se jelo domů, kde jsme po večeři hráli všichni Citadelu. Nejsem na stolní hry expert, ale po vysvětlení pravidel jsem se do toho trochu ponořila a, světe div se, vyhrála jsem. Jelikož Bendův táta je milovníkem hudby, poslouchali jsme zbytek večera všelijakou hudbu, dokonce jsme i hádali, od koho různé nahrávky jsou. Tím večer nekončil, protože my s Bendou jsme zůstali vzhůru až zhruba do tří. Mně se nechtělo spát, a navíc jsme měli pár věcí k probírání, ale o tom bych chtěla udělat samostatný článek :-). 

V úterý jsme naplnili náš cíl. Do Olomouce jsme jeli kvůli tomu, že se Benda se svými kamarády domluvil, že uděláme takové rande ve čtyřech párech. Bohužel s jedním se jeho slečna rozešla a navíc si vymkl kotník, druhý musel dojít sám, jelikož přítelkyně měla něco neodkladného. Trochu mě to mrzelo, protože si umím představit, jak působí na člověka to, že sedí s dvěma páry v čajovně, i když se s nimi baví. Také odešel docela brzo. My dva páry jsme odcházely asi v šest hodin. Doma nás opět čekala večeře. Já pak byla při hraní na počítači česána Eliškou, musím říct, že některé účesy se mi moc líbily a mít svoji osobní kadeřnici by asi nebylo úplně k zahození! I na Citadelu došlo. Jen já byla úplně poslední, vůbec se mi nedařilo, což mi opravdu nevadilo. :-D

Ve středu byl náš den odjezdu. U nich v rodině se prostě vše stíhá na poslední chvíli, což je něco, co já nesnáším, ale musela jsem přítelovi důvěřovat. Díkybohu jsme autobus stihli, jinak by to byly vyhozené peníze. Cestou z nádraží domů jsme zabloudili u nás do jednoho secondhandu, odkud mám moc fajn košili, jednoho dne s ní budu mít fotku, abyste pochopili, jak moc úžasná je :-D!  Doma na nás čekala maminka s báječnou špaldovou buchtou, kterou nám koupila na uvítanou, opravdu mňamka!

Přespávala jsem až do čtvrtka, oficiálně pořád v Olomouci, u přítele. Z postele nás vytáhl jeho bratr, který potřeboval pomoct s výzdobou na firemní večírek. My dva rýpalové bez estetického cítění jsme na velkých propagačních tabulích našli různé chyby, nutno podotknout, že nejenom na bratrově, ale i na cizích. Nikomu o tom však nemáme říkat, tak pšt! Za odměnu jsme byli pozváni na oběd. A pak už jsme my dva jen tak lenošili.

Tahle mi utekly dva týdny prázdnin. A já se už těším na pondělí, jelikož se bude konat adaptační kurz naší třídy na gymnáziu. Samozřejmě i o tom napíšu článek! Doufám, že ne tak dlouhý :-D

P.S. Fotografie jsou z focení na chatě a je na nich osoba, která se dříve nerada fotila, bloger z Bendamonia. První se bude účastnit této soutěže. 

4 komentáře:

  1. Nejlepší způsob rozloučení se s prázdninami. Děkuji, že jsi tam byla. :-*

    OdpovědětVymazat
  2. Vysočina je krásná! Tvůj milý má hezká žebra! :D To měl můj přítel taky, ale co už spolu skoro rok bydlíme, tak jsme docela oba přibrali, jak jsme spolu spokojení. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díkybohu to mají, dle všeho, v rodině :-D Jestli někdo z našeho vztahu přibírá, tak jsem to já.

      Vymazat
  3. Čtyřlístek? Já chci taky čtyřlístek! :) Opravdu nespravedlivé! :)

    OdpovědětVymazat