12. září 2014

Něco nového začíná aneb je ze mě gymnazista

Ahoj, slibovala jsem vám článek o tom, jak začal můj školní rok, hlavně něco o adaptačním kurzu. Už jsou to dva týdny a já se teprve teď dokopala. Není divu. Dnes mám za sebou deset hodin spánku, což je více než v běžné dny. Chtěla bych se rozepsat trochu o adaptačním kurzu, o mém žaludku a nakonec o labyrintu, který budu čtyři roky navštěvovat. 

Od soboty jsem měla stavy na zvracení, z neznámého důvodu. V noci jsem spala tak na půl. Budila jsem se a hmatala k posteli pro kýbl. V pondělí ráno jsem stála před zrcadlem a koukala na sebe. Přemlouvala jsem svůj žaludek, aby těch cavyků nechal.  

S krosnou na zádech a Highway to Hell v uších jsem se vydala vstříc začátku školního roku, tedy na Petrov, kde jsme jako škola začínali mší svatou. Měla jsem trochu obavy, že tam netrefím, ačkoliv se svými přáteli do Denisových sadů poblíž chodíme docela často. Trefila jsem, a dokonce jsem hned našla spolužačku Aničku, se kterou jsme se mohly v tom chaosu bavit. Všude totiž stáli profesoři a profesorky s cedulemi nových tříd, jen 1.A nikde. Postupně se nashromáždilo dostatečně spolužáků, i naše půvabná, elegantní, neuvěřitelně milá a žádoucí třídní si k nám našla cestu. Naivně jsme se do katedrály hrnuli až skoro poslední. Samozřejmě jsme zůstali ve dveřích. Při mši jsem obdivovala architekturu, občas si vzpomněla na nějaká slova ze svého dětství, kdy jsem chodila do kostela každou neděli, také jsem se zamračila na pár zlatých prdelatých andělíčků, zkoumala vnitřní vůni a omdlévala z mladého muže, který stál přede mnou a v kolínské se snad ráno koupal. Jedné slečně s krátkými červenými vlasy se udělalo špatně, tak jsem s ní šla ven a polovinu mše jsme proseděly venku na našich zavazadlech. Dozvěděla jsem se, že je to Eliška a bude se mnou chodit do třídy. 

Po mši jsme se celá třída s paní profesorkou a čtyřmi instruktory, staršími žáky školy, vydali na vlak. Na cestu jsme dostali takové Bingo s devíti čtverečky, do kterých byly vypsány některé informace z krátkých dotazníků, ty jsme vyplňovali na třídnické hodině v červnu. Není tedy divu, že jsme ho zkoušeli vyřešit už cestou tam, přece jen mezi třiceti lidmi najít toho, kdo například hraje na klavír nebo má rád Švédsko, není jednoduché. V jednom čtverečku stálo Izrael. Moje otázka hned byla: „Kdo je tady Žid?“ nakonec jedna slečna jen v Izraeli byla. Ve vlaku jsme hráli jednu hru na zapamatování jmen. Dojeli jsme do jednoho městečka a odtamtud jsme šli tři kilometry pěšky lesem, do kopce, bahnem. I zde nám byla řečena hra. Musíte někomu určitému říct určité slovo aniž by vás odhalil, musíte ho zmínit ve větě, aspoň dvakrát. Moje slovo bylo jednoduché, ale taková Eliška se svým poštmistrem, či Stela s almarou :-D... Také jsme si měli na sebe připnout kolíčky, viditelně. A mohli jsme si je navzájem krást, takže kdo měl nejvíc, vyhrál. Většina z nás se nesnažila, ale poznali jsme, kdo u nás vždycky vyhrává soutěže - Kuba! 

Rozdělili nás na pokoje po dvanácti a devíti holkách, osmi klucích. Spánek přicházel vždy pozdě, díky našemu kecání. Holky si dávaly půlnoční svačinky, zatímco já běhala opět na záchod a zase se vracela se zimnicí a pocitem, že asi umřu. Zajímavé je, že to vždy přicházelo jen ráno a večer, kdy jsem s nikým nekomunikovala, takže jsem na to myslela. Hráli jsme během těch čtyř dnů spoustu her, dělali jsme různé aktivity, jelikož s námi byl  i školní psycholog. Asi nejvíce si pamatujeme plýtvání toaletním papírem. Karel, instruktor, nám nakázal vzít si toaletní papír, jelikož prý někde praskly trubky, tak je vše mokré. Já a pár lidí jsme moc nevěřili, ale pak nám to bylo vysvětleno a my si vzali dobrovolně více. Seděli jsme v kroužku. A vždy každý otrhl jeden obdélníček, zmačkal, hodil doprostřed a řekl o sobě něco, občas se člověk dozvěděl zajímavé věci :-D. První naše snídaně probíhala ve dvojicích. Jeden měl zavázané oči, druhý ruce. Oba se museli najíst. Jelikož se naskytovala možnost švédského stolu, ztěžovalo nám to i servírování jídla na talíře. Díkybohu za moje cereálie s mlékem, ty se poslepu jíst dají. A za plátek vánočky s marmeládou, ten se mi též mazal pro moji spolužačku velmi dobře. Horší to měli paštikáři s rohlíky.

Co se týče dalších her, velmi oblíbenými se stala témata, kdy jsme měli jeden vnější a jeden vnitřní kruh. Vyhlásilo se téma a s tím člověkem, který se k nám nachomýtl jsme museli mluvit. Moc pěkně jsem si popovídala s třídní o zadku. Ten, kdo chytil s ní téma hovno, musel být nadšen. I když pršelo, chodili jsme ven. Vyrobili jsme si pakobrýle, tedy svázali jsme k sobě ruličky od toaletního papíru. Venku jsme si je nasadili, svázali si s někým nohu k noze šátkem a hráli fotbal. Pakobrýle totálně ruší periferní vidění, doporučuji zkus někdy! Po fotbale byla večeře. Ta se moc nepovedla. Předchozí obědy a večeře jsem si přidávala, dělala jsem radost kuchaři, který bědoval nad tím, jak si skoro všichni(zvláště slečny) dávají málo jídla. Holky na pokoji mi připomínaly pokaždé moji větu: „Když já tam stála a on pořád přidával a přidával.“ Ovšem byla to poslední večeře. Pak jsme měli dvě hodiny na chystání improvizovaného převleku ve dvojicích. Já s Rézinkou jsme šly za kominíky. Na velkém provaze přichycený kartáč na vlasy :-D. Jeden pár šel za hubiče hmyzu a mouchu, moucha měla místo očí černou podprsenku, což bylo ohodnoceno jako nejlepší ohoz. Jako různá povolání jsme se dostali do společenské místnosti, která se stala kasínem. Abychom dostali peníze, museli jsme se upsat na něco reálného, aby se to pak dalo na konci dražit. To mé kominici nedošlo a upsala se na orání pole, zatímco já jen na domácí práce. Obě si nás koupil její nejlepší kamarád Pavel. Samozřejmě ho pořád přesvědčuje, že jeho dědeček nechce orat pole. Asi jí to nikdo neodpáře :-D. 

Co budu povídat. Uteklo to rychle a my se vrátili ve čtvrtek. V pátek jsme mohli poprvé do školy. Obrovské školy. Třídu máme ve čtvrtém patře, takže si člověk opravdu rozmyslí, jestli si něco nechá ve skříňce u třídy, ale jsme na kopci, tož boží výhled (někdy nafotím). Uběhl týden, kromě imatrikulace se nic převratného nestalo. Máme úžasné profesory, zvláště latináře, kterého zde hodlám přezdívat Zeus, jelikož tak opravdu vypadá. Jediný strach snad mám z francouzštiny. Je nás ve skupině jedenáct a jsme tam jen čtyři holky, co francouzštinu v životě neměly. Máme tudíž dvouměsíční rychlokurz, abychom se mohly připojit k té sedmičce. Naštěstí už můj žaludek v pondělí pochopil, že se žádná tragédie nestala, že máme skvělý kolektiv, úžasnou školu  a já si našla moře kamarádů. :-)

14 komentářů:

  1. Je fain, že jste si adaptační kurz tak užili. My byli poněkud nešikovně rozděleni na dvě skupiny a tak znám svou skupinu a od druhé 15-ti členné skupině nevím skoro nic. Ale postupné se seznamování se na školní chodbě, při čekání na ZSV nebo na laborky nám pomohlo snad víc než adaptační kurz. :-D Hry jste měli opravdu dost zajímavé. A ty "Pakobrýle" rozhodně někdy vyzkouším.Měla jsi jistě krásné čtyři dny a tak ti přeji hodně štěstí v nadcházejících čtyřech letech :-)
    P.S.: a s tou francouzštinou si nic nedělej. To bude dobré. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ráda slyším, že se ti ve škole zatím líbí, doufám, že to vydrží a budeš i nadále spokojená. Pokud přijdeš na zářijový sraz, můžeš povykládat detailněji, jak na tebe nová škola působí, co učitelé, spolužáci, předměty, prostě všechno... Na adaptačním kurzu jsem nikdy nebyla, podle tvého líčení to musí být zajímavý zážitek, vypadá to, že jste se pobavili. Francouzštinu zvládneš, sice není zrovna jednoduchá, ale ty to dáš. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluji! Přeji ti hodně úspěchu a radosti v útrobách onoho ústavu. Řekl bych, že docela brzo už zase budeš velmi známá osoba mezi učiteli... ;) :D

    OdpovědětVymazat
  4. Hru s toaletním papírem znám! A už bych si nikdy neutrhla více ;) Celkově zajímavý kurz a dobré zážitky! Přeju hodně štěstí a těším se na další report (třeba až zase budeš spát 10 hodin ;) )

    OdpovědětVymazat
  5. teda řeknu ti, měla jsi se naprosto skvěle. A kdybych stále ještě byla skatuská vedoucí, tak si hru s Pakobrýlemi snad půjčím :)
    .
    Ať se ti na gymplu líbí tolik jako na adapťáku :)

    OdpovědětVymazat
  6. Jsem ráda, že jsi do nového školního roku vkročila tou správnou nohou a našla sis kamarády. :) Tak ať se Ti tam daří. :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Proč jste šli proboha se školou na mši? O_o" To slyším poprvé.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Protože chodím na církevní gymnázium, víš. :-)

      Vymazat
    2. A tam chodíš z vlastní vůle?

      Vymazat
  8. Budeš se divit, ale ano. je to jedno z prestižních gymnázií v celé České republice, má i 'pobočky' v jiných městech. Je to gymnázium jako každé jiné. Proč ti to vadí? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můj známý chodil na jedno, myslím, že do Kutné Hory, ale nevsadila bych na to teď svůj krk. :) Prý to bylo těžké jako svině.

      Vymazat
    2. Jako gymnázia nejsou procházka růžovou zahradou, co tak slýchávám. Ale to naše je jako každé jiné, jen máme prostě dvě nebo hodinu navíc s náboženstvím(které je úplně v pohodě.)

      Vymazat
  9. Já jsem adaptační kurz prožila v jedenácti letech a patří k jedněm z nejhorších vzpomínek, které za celý svůj život mám. Způsobil mi trauma, které se na mě podepisuje ještě dodnes.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mě mrzí. Doufám, že se s tím vyrovnáš a vše bude v pořádku. :-)

      Vymazat