29. prosince 2014

Zelené berušky vždycky spadnou, ale přátelství zůstává

Přeji příjemné čtení, moji milí. Už jsem tu zase, abych napsala něco ze svého života. Minulý článek byl poněkud holčičí, také poněkud dávno. Původně jsem do svého deníku chtěla napsat už 21. října. Byl to pro mě významný den. Minimálně tak, abych se zde o něm zmínila. Kromě toho bych chtěla přidat několik historek a událostí z dnů minulých. Hlavně bych si měla dát předsevzetí, že budu fotografovat o sto šest, abych měla větší motivaci psát, protože během jednoho článku mě napadá spoustu jiných myšlenek a to by pak vyšlo na román a ne na článek. Blogeři často vydávají články s tím, co se jim pod stromečkem objevilo. Nechci o tom moc mluvit. Možná se zmíním. Mohu vám však slíbit jedno. Bude to hlavně článek o radostech nejen těch hmotných. 

21. října jsme s milovaným oslavili čtvrtý rok našeho vztahu. Píšu o tom s dvou měsíčním zpožděním. Jelikož prožívám už delší čas období změn, samotnou mě překvapuje, že se ještě pořád mohu těšit z jeho blízkosti. Bývám totiž náladová. Dokáži se naštvat kvůli úplné prkotině. Když mám plakat, nepláču, ale pláčou jiní. Utíkám. Nemyslím tím, že jsem myšlenkami jinde. Prostě nacházím-li se někde, kde se mi přestane líbit, vezmu si kabát, omotám se šálou, popadnu batoh na záda a co nejrychlejším krokem, občas bez rozloučení, odcházím. Prý je to pro mě zcela normální. Tímto neubližuji tolik sobě jako lidem v mém okolí. Následkem toho před spaním přemýšlím, jaké to bude, až to ostatní přestane bavit. Až opravdu všechny přejde trpělivost, posunou se dál a mě nechají za sebou. Tyto stavy se mi vracejí, ale v posledním návratu se k nim přidaly i myšlenky o smrti. Prý krize středního věku. Jak chcete mít krizi středního věku v šestnácti letech, pokud nehodláte ve dvaatřiceti zemřít? Sice se tomu tak říká, ale člověk si to uvědomuje, nehledě na věk kalendářní. Říkala moje skoro krásná maminka. Ta mi toho vůbec mnoho objasnila a pomohla mi malinko se zorientovat ve mně samé. Nenašla bych odvahu za ní zajít, kdyby mě Benda nenakopl. On je totiž takové moje světlo na konci tunelu. Kdykoliv v mojí nerozvážnosti upadám do stavů pesimismu, zlosti, zoufalství a sebe nenávisti, dokáže mi připomenout, kým jsem. Děkuji. 

Už od začátku školního roku mám pocit, že naše škola je kouzelná. Možná je to počáteční opojení. Když mám špatnou náladu a vejdu dovnitř, rázem je fuč. Trošku horší je, že se s odchodem ze školy zase může vrátit, pokud to neprodlužuji potulováním se po městě. Někdy ke konci listopadu jsme měli Den otevřených dveří. S Červenovláskou, Terezkou a Hvězdou jsme měly možnost reprezentovat školu u stánku Náboženské výchovy a ZSV. Byli tam s námi i Víťa se Standou, ale ti šli později lumpačit. Bylo zvláštní být ve škole do půl šesté, ale dostaly jsme čokoládu, poslouchaly jsme kluky u stánku s latinou, jak latinsky zpívají Sedí moucha na stěně a Na tom Pražským mostě. Taky nám Červenovláska ukazovala, jak se twerkuje, dle jejího přesvědčení. Jenom smůla, že před dveřmi kabinetu, z kterých pak vylezl obávaný profesor K. Pokud nás bude někdy suplovat, určitě si na nás vzpomene. Hodně jsme se fotily. Nevím, kdy na mě přišla puberta, že se nutně musím culit na selfie fotkách. Snad si to zopakujeme i v únoru! :-D

Abych trochu upřesnila nadpis článku, tak vám povykládám o beruškách. Tuším, že to  bylo právě den po otevřených dveřích. Já šla do květinářství. Jen tak se podívat na ozdoby a kytičky. Koupila jsem si tam pět zelených nalepovacích berušek ze dřeva. Původně jsem si s nimi chtěla polepit nábytek. Doma se mi v hlavě ale rozjel úplně neuvěřitelný plán. Vyzkoumala jsem, kde má několik lidí skříňky, a ráno jim je tam nalepila. Víťa, Terezka, Červenovláska, Hvězdička a P. Neumím lhát. Opravdu. Prokoukli mě všichni hned. Ale snad jim to udělalo radost. Mám ráda takové drobnůstky. S tím souvisí i naše Vánoce ve škole. 

Když jsem došla v pátek do školy, málem jsem se zjančila radostí. Na všech osmi seti třiceti skříňkách byly nalepeny drobné balíčky. Pár spolužáků to zkoušelo hodit na mě, ale upřímně bych musela být opravdu velký magor, abych to zvládla. Uvnitř pak byla nějaká sladkost a lísteček s veršem z Bible. Potěšilo to. Naše skvělá krásná a žádoucí třídní si pro nás taky připravila dárečky. Žvýkačky a čokolády. Měli jsme také dárek. O to krásnější bylo, že prostě holky něco vybraly na trzích, koupily to a my zbytek jsme se na to prostě složily. Hrneček s dvěma balíčky kávy. Všichni víme, jak naše třídní miluje kávu. Obdarovávali se i spolužáci navzájem, ačkoliv si moc nejsem jistá kdo a jak. Já sama jsem sháněla dárky čtrnáct dní. Někteří věděli, že budou akceptory, teda myslím si. Předchozí roky školy jsem obdarovávala tak nějak protože se to má. Ale letos jsem z toho měla radost. Musela jsem se dokonce brzdit, abych neobdarovala všech dvacet osm lidí, teda dvacet devět, umím dělat radost i sobě :-). Když jsem týden před dnem D slyšela slova jako: „Nemám rád, když mi někdo něco dá a já o tom nevím. Přijdu si pak jako idiot, že tomu druhému nemohu nic dát, protože jsem nepřipraven,“ mrzelo mě to. Řekla jsem si, že je na člověku, jak se s dárkem popere. Já přece nic nečekám a chci jen udělat radost drobností. Ještě dodám, že fotka poukazuje na to, jak mi P. donesl větev, kterou jsme pak nazdobili ve třídě.

Červenovláska obdržela guatemalskou panenku. Nejvíce na nic ocenila asi to, že má duhové pončo. Terezka dostala náušnice se sovičkami, protože kdo jiný miluje sovičky jako ona? Můj mlsný spolusedící Víťa snad ocenil toffifee, jako milovník sladkého, zvláště čokolády. P. dostal šest nadepsaných arašídových horalek, například jedna byla pro štěstí, druhá pro úsměv. Adis si snad někam připnul odznáček s oblíbenými Iron Maiden. Císař si píše svojí tužkou s Krtečkem, kterou obdržel k narozeninám, do deníčku s Krtečkem. Anička se pyšní plackou Opraski sceski historje. Hvězdička straší lidi náušnicemi s roztomilými zelenými lebkami. Díky tomu, že jsme byli s Císařem nakupovat po secondhandech sáčko, aby se v něm mohl producírovat na intru, mohla jsem já obdržet zelené pletené pončo. Bylo mi k užitku hlavně ve dnech mého nachlazení a moc se těším, až se v něm budu prohánět i mimo domov. Od Aničky jsem dostala dva krásné bloky na psaní. Takové ty se vzorem květin. Pořád nevím, k čemu je využiji. Od Adise dobrý hruškový čaj, další do sbírky v mé šatní skříňce. Knížkou o lvíčkovi Kristianovi mě obdaroval P. Pěkně se mi plní knihovnička. Prostě když někomu chci dát dárek, tak mu ho dám. Když ne, tak ne. Přece se nebudeme nějak omezovat, ne? Přijde mi stupidní, když se lidé předhánějí v tom, kdo dá dražší, nebo kdo obdaruje více příbuzných. 

 A teď k hmotné stránce u nás doma. Vánoční dárky jsem si vybírala sama. Až na jeden. Bylo to hlavně kvůli tomu, že moje maminka měla na nakupování jen dva dny, a proto mě vzala s sebou. Přála jsem si jen věci, které využiji v běžném životě. Abych si nemusela pořád půjčovat přítelovu Punčošku, správně pojmenovaná flashka se vždy hodí, tak mám už vlastní, zatím nepojmenovanou. Deodorant, ačkoliv prý je to dárek nevhodný. Diář, protože si ráda organizuji věci, ačkoliv se tím málo řídím a zapomínám se do něj dívat. Kalkulačku, abych si nemusela půjčovat přítelovu a mohla si počítat s mocninami, odmocninami a jinými výmysly. Povlečení na postel, ale to jsem si jen vybrala, nebyl prostor k odporu. Prý musím nějaké mít. Dále mám polštářek s Medvíkem Pú, který byl jako dárek k nákupu kdesi, a povlak s Medvíkem Pú. První sen v nových polštářích byl o masovém vrahovi, Ehm. Jelikož mě nepustila moje záliba v zrzavých vlasech, dostala jsem i hennu. Tou se budu barvit až někdy během ledna, protože se nejdříve musím nechat ostříhat. Dva dny před Štědrým dnem jsme byli s tatínkem ve městě. Pro změnu on potřeboval vybrat dárky. Měl určitou hranici pro mě i maminku. Jelikož jsem měla tak nějak vše, co jsem chtěla, řekla jsem si, že i svým dílem přispěji na maminku. Ona by si nikdy nekoupila pořádný parfém, protože by pak měla špatný pocit, že utrácí. Vybrala jsem jí krásnou vůni, pořádně sladkou, jak to má ráda. I mně voněla. Protože měl táta pořád špatný pocit, tak jsme k tomu koupili ještě kilovku kávy. Já jsem si pak vybrala Umění milovati, ačkoliv jsem původně chtěla Lady Fuckingham, protože mám ráda Wilda, i když se o autorství pochybuje. A nebyla bych to já, kdybych ještě nedostala velkou sklenici medu. Medík je lék na duši! :3

Svátky jsme slavili jako rodina. U stromečku a koukáním na pohádky. Maminka se skamarádila s mým tabletem, který jsem dostala jako nežádané překvapení. Pořád na něm hraje Mozkovnu, což je taková vědomostní hra. Spořádali jsme tři plata chlebíčků, zaneřádili jsme byt, který jsme tři dny uklízeli, cukroví jsme ochutnali a rozmlsali se. Dostali jsme se do nálady vaječným likérem. Náš ubrus okoštoval salát, přesnídávku i pivo. Díky mně. Podařilo se mi vyhodit dva vánoční dárky do popelnice. K mému údivu to maminka vzala s humorem. Dobře, kdyby to nebyly ponožky a papuče, ale takový LCD televizor. Páni, to  bych asi ležela na Úrazovce a nemohla sledovat vyděšený výraz rodičovstva, když jiskřila nedotažená zásuvka. A jsem moc ráda, že jsem mohla Vánoce trávit se svou rodinou, ačkoliv se vždycky měsíc předem cukám a představuji si největší apokalypsu. Kdybychom je netrávili dohromady s tátou, tak by byl sám a takový pocit mu dát nechci. Nechci, aby ho zažil. Možná by se pak cítil jako to děvčátko, co za pachu sava a zvednutých židliček čekalo, až si pro něj někdo přijde. A tento pocit nesmí nikdo zažít. Ne víckrát...

6 komentářů:

  1. Na dávání dárečků, jsem byla domluvená jenom s jednou slečnou. Dostala jsem, ale o dva dárky navíc což mě těší, ale zároveň mě štve, že nevím komu poděkovat. Nevím, jsem zvyklá když dostanu dárek od někoho, pro koho dárek nemám, alespoň poděkovat :-)
    Mám na tebe otázku. Chytne henna i na tmavší vlasy? Nejsi totiž jediná kdo má zrzavé období :-) ale žádná barva mi pořádně nechytla.
    Vypadá to, že tu školu máš opravdu ráda. At' se ti v ní daří a ještě dalších pár let do ní chodíš s takovou radostí jako ted' :-)
    Jelikož netuším jak přesně a korektně se gratuluje k tak pěknému výročí, popřeji vám snad jen, aby vám to vydrželo :-) :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ta společná fotka je úžasná :)

    OdpovědětVymazat
  3. Článek jsem četla na mobilu už před pár dny a napadlo mě, jak se časy mění. V minulosti na Cinis články byly krátké, zato vycházely často. Teď si člověk musí počkat, ale zato se pak začte a čas i písmenka utíkají, ale konec článku nikde :D Vždycky nám svůj svět podstrojíš ve velkém :D
    Ale moc krásně se tvé články čtou, stojí za to čekání, přestože je mi tu a tam smutno, když dlouho nepíšeš.
    Krásné Vánoce jsi prožila, snad se i o Silvestru a letošních novinkách dočtu. :)

    OdpovědětVymazat
  4. To je pěkné, že sis Vánoce tak užila. Je pravda pravdoucí, že dárky máme dávat, protože chceme a ne proto, že to od nás někdo očekává.. :) Pak z toho má člověk největší radost.
    Slyšela jsem někde, že člověk přestane být dítětem, až přestane dárky pouze přijímat, ale začne je i rozdávat.. :)
    Je to moc pěkný článek, takový pozitivní a veselý. :)

    OdpovědětVymazat
  5. To je hrozně hezké - ty dárečky, i to, že jsi se svým milým tak dlouho, a z toho že jsi jak píšeš občas náladová, z toho si nic nedělej to každá holka..

    p.s.: o hře Mozkovna už čtu jenom dnes na druhém blogu... Musím se na to podívat taky! :D Krásný nový rok ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Tú spoločnú fotku máte úžasnú! Držím palce nech vám to vydrží.... A som rada, že ti to s tou školou tak vyšlo :) (Viallen z All dreams are real- http://all-dreams-are-real.blogspot.sk/)

    OdpovědětVymazat