11. ledna 2015

Slunečný začátek nového roku

Hleďte, přátelé milí, činím, jak činit jsem chtěla. Píši po mnohem menší časové mezeře, než jsem psala naposledy. Mám radost. Moje srdce plesá nad tímto končícím týdnem. Byl hektický, vždyť se blíží pololetí, ale přesto... Bylo v něm tolik příjemných chvil. Hlavně jsem využila svoje Lenonovo, přesně tak, pojmenovala jsem si tablet. Fotila jsem. Hodně. Původně fotoaparátem, ale jakmile mu došly síly, chopila jsem se tabletu a kochala se krásou krajiny. Chtěla bych tedy tento článek naplnit spoustou slunce, protože tak se cítím. 

V pondělí jsem se malinko stresovala. Druhou hodinu, když jsem si napsala test z chemických vazeb, mě to přešlo. Po hodině jsem si naštvaně, se zadržovanými výkřiky sbalila učení do svého skvělého batohu, který mi darovala moje skoro belle-mére. Napsala jsem to dobře. Byla bych asi mnohem raději, kdybych to napsala výborně nebo chvalitebně, ale nemohu po sobě chtít zázraky. Mám ráda chemii. Baví mě dozvídat se zajímavosti ze života významných osob a různé informace o prvcích a sloučeninách. Lokalizace elektronů v orbitalech a vazby mě úplně nelákají, protože je nevidím a musím si je jen představovat. To sice vyvrací můj oblíbený předmět. Dějepis. Většinu těch věcí už taky člověk neuvidí a musí si je domýšlet. Ale tohle představování mě láká. Baví mě to. Samozřejmě jsou historické památky, které si člověk může prohlédnout a některé i omakat. Třeba Karlův most. 

Kromě testu z chemie jsem měla další dobrodružný zážitek. Nechala jsem se ostříhat. Ráda bych tu napsala, že jsem si nechala udělat nějaký neuvěřitelný účes. Ale ohledně svého těla nejsem moc velký experimentátor. Dost velký zážitek je pro mě každé barvení vlasů. Nechala jsem si tedy vlasy jen zkrátit, mám pocit, že mi chybí  tak polovina vlasů. Mám zase ofinu, takže vidím, aniž bych si musela dávat sponky. A mám to sestříhané, takže některé vlasy jsou směšně krátké. Ale líbí se mi to. Jako pokaždé. Zvláště s čerstvě umytými a suchými vlasy chodím před zrcadlem v mém pokoji a čuchám jejich vůni, hladím je a různě s nimi pohazuji. Moje původní hnědá barva byla už hodně vidět, takže jsem využila hennu, dárek k Vánocům, a dnes jsem se nabarvila. Už nikdy více se nebudu barvit sama. Spálila jsem si ruce a ještě ke všemu jsem více henny napatlala na vybavení koupelny než na své vlasy. Původně jsem se chtěla přestat barvit, ale uvědomila jsem si, že přece nepřestanu jen kvůli tomu, že jiné slečně ta samá barva sluší víc. 

V úterý jsme s Bendou hráli hru. Dostal ji k Vánocům. Trochu jsem ho navedla, aby si o ni řekl. Oba čteme Zeměplochu, knižní sérii od Terryho Pratchetta. Za to malinko mohu také já. :-) Hra se jmenuje Čarodějky. Nebudu vykládat, o čem je, googlit umí každý. Hráli jsme ji již po několikáté, ale pořád jsme se u toho bavili. Ještě ani jednou jsem nevyhrála. Deskové hry nevyhrávám, ale pokouším se je užít si je. O to přece jde, ne? :-) Také jsem poprvé pila dobrovolně červené víno. Bendova maminka mi nalila k úplně skvělé večeři. Kdekoliv je pesto, tam je dobrá večeře. Asi už si více víno nedám. Neříkám, že je to špatné, ale asi se budu držet čisté vody. :-D


Ve středu jsem se setkala s Charliem, Bendovým bráchou a mým „zaměstnavatelem“. Opravuji mu jeho webové stránky a stránky, které on vypracovává. Občas jako takovou větší práci dostanu jeho knihy. Pokud jste někde viděli Legendy Atalien, opravovala jsem je. Pokud jste tam narazili na nějakou chybku, byla to moje prvotina. I já je tam vidím. Jeho knihu jsem půjčovala svému kamarádovi, o kterém se ještě dnes zmíním. Dokáže člověku pomoci najít sama sebe. Zároveň je to poutavý příběh, kde hrdina prochází vývojem z chlapce v muže. Naučila jsem se nedělat práci bez odměny. Setkala jsem se s ním tedy kvůli odměně. Zároveň jsme si po dlouhé době pořádně popovídali. Hodně jsme mluvili o tom, co očekáváme od tohoto roku, jak nám jde práce, čemu se chceme věnovat. To všechno ve velmi útulné kavárně. Dlouho jsem v kavárně nebyla. Tuším, že naposledy snad v Olomouci, když jsme s Bendou byli v létě u jeho táty. Kdoví. 

Stavila jsem se po setkání i v Černém rytíři, což je herna a obchod s hrami a fantasy věcmi. Nedávno jsem se rozhodla, že už nebudu hrát magicy. Rozhodla jsem se kvůli lidem, co tam chodí. Bylo mi z nich smutno a začaly tím moje špatné nálady. Ve středu jsem to ale riskla, abych pozdravila Bendu, který tam hrál. Naštěstí ti lidé, které jsem vidět nepotřebovala, tam nebyli. Dostala jsem i od kamaráda vánoční dárek. Krásnou kartu s lesklým obrázkem (odborně foilem). Nemám ráda foily, ale tento se vydařil, podle mě. V tu chvíli jsem byla v rozpacích. On za to nemohl. Netuší, jaký boj se ve mně ohledně hraní magiců odehrává. Na jednu strachu bych moc chtěla, ale na druhou mám pocit, že to není nic pro mě, že je to špatně a že se učím vždy hrát jen jako opice, pořád dokola to stejné, a nerozumím tomu pořádně. Navíc jak se mi ještě lidé smáli... Dotklo se mě to, protože mi to dal, aby se to hrálo. K tomu karty jsou. Jenže já si v jeden den řekla stop, všechny své karty (odpad, co mi lidé dali, a to, co bylo na nástěnce) i balíček, který mi byl postaven jako dárek, jsem sbalila a odnesla Bendovi. S tím vším i různé kostky, záložku, odznáček. Nenechala jsem si ani chro chro, které jsem měla v peněžence. Prasátko v řeckém brnění. Jenže já už přeci hrát nechci. Vzala jsem si to s díky, dala do peněženky s jasným úmyslem. Následující den jsem u Bendy tu krásnou kartu strčila k ostatním mnou odevzdaným. Má je na stole, protože snad doufá, že je budu hrát. A mě to bolí, vždycky když to tam vidím. Možná se k tomu časem vrátím. Až si udělám pořádek sama v sobě a nebudu mít z výsměchu lidí deprese. 

Ve čtvrtek jsme psali pololetní práci z matematiky. Celý úterní a středeční večer jsem se učila. Lépe řečeno jsem dělala příklady, které jsme dostali na procvičení před písemkou. Obsahovala maturitní příklady. Věřila jsem, že když mi to tak krásně šlo, že pololetní práci nějak zvládnu. Mýlila jsem se. Prvně práci psala druhá polovina abecedy v hodinu, kdy já měla informatiku. O přestávce nám říkali své dojmy. Prý těžké. Určitě přehánějí, říkala jsem si. Jenže ne. Byla matematika a já se tloukla do hlavy. Přeskočila jsem jeden příklad, druhej, třetí. Pak jsem se postupně vracela. Přede mnou odevzdala J., která hned dostala obrovskou jedničku s hvězdičkou. Podkopalo to mé sebevědomí ještě více. Nakonec jsem dostala trojku a mám dvojku na vysvědčení, za což jsem neuvěřitelně ráda! A v latině mi šel překlad. Vždycky se bojím, že mě Zeus vyvolá na skloňování, aby mi následně vytkl a zesměšnil mé špatné přízvuky, které ale stejně neslyším. Naposledy, když to udělal, jsem se rozbrečela. Což nebyla jeho chyba.

V pátek jsme byly s L. na Hobitovi. Je to tradice k mým narozeninám. Podívaná pěkná. Filmově to zvládli skvěle. Ale příběhově to pokulhává a to jsem knihu nečetla. Opravdu elf hodí mečem a trefí se skřetovi do srdce? Pronásledujete svého soupeře, leč pod ledem, aby vás pak mohl probodnout? Asi ne... Ale předtím jsme byly ještě v čajovně, kde jsme ochutnaly novinku. Matcha kofolu. Doporučuji!  :3 Jsem moc ráda, že jsme se viděly. Kvůli komplikacím a nedostatku času z obou stran je pro nás těžké se vídat více. Přitom se známe tak dlouho. Už je to skoro... 13 let. :-)

A další dlouholetý kamarád mě v sobotu vytáhl ven. Odtud všechny krásné fotky v tomto článku. Tedy ty s přírodou. Pokud mě čtete dlouho, je to ten kamarád, co má trochu smůlu s láskou, co je na uměleckém kováři, a ten, co chtěl a pořád chce být v armádě. Neměl v poslední době zrovna štěstí a dobrou náladu, tak jsme se navzájem podporovali. On mě podporoval tím, že já nemusela řešit a smutnit nad svými starostmi, což on asi ani nemohl tušit. V sobotu bylo krásně slunečno. Nasávala jsem tu energii každou buňkou svého těla. Usmívala jsem se. Prý je příjemné slyšet můj smích, takže tak moc veselá jsem byla! V nohách jsme měli spoustu kroků. Místy jsem nohy skoro nemohla zvednout, jak jsme chodili bahnem. Strávili jsme spolu čtyři hodiny. Vzal mě i ke koním, které má tak rád. Poprvé jsem krmila koně. Poprvé jsem držela uzdu. Bála jsem se. Uvnitř jsem křičela. Navenek jsem snad nedala nic znát. Snad jen respekt ke zvířatům, která jsou o tolik větší než já. Celé jsme to zakončili topinkami u něj doma. Dělá skvělé topinky. S hromadou česneku a kyselou okurkou. Dlouho jsem je nejedla. Dlouho jsem si nepopovídala. A ta procházka mi udělala dobře. Doufám, že takto šťastných dnů bude v našich životech více. Nemyslím jen mě a jeho. Myslím nás všechny. Nás lidi. :-)

6 komentářů:

  1. Tvůj strach z profesora znám. Bojím se úplně stejně profesora francouzštiny. Vždy když píšeme na smazatelné tabulky tak se bojím, že tam mám nějakou chybu i když sama vím, že je to dobře.
    Tvoje články mi vždycky strašně zvednou náladu :-) Mám pocit, že i kdybys popisovala nějakou absolutně nudnou věc bude to tak krásně řečeno. :-)
    Zcela neslušně koukám na tvé fotky s otevřenou pusou. Mám je opravdu strašně ráda :-)
    Jdu dále pět ódy na tvůj styl psaní, protože už delší dobu ho obdivuji. :-) Když čtu tvoje články, naplní mě to zvláštní energií a najednou, jakoby všechny starosti zmizely a vůbec žádné nebyly :-)
    Patří ti mnoho díku z mé strany, že mi svými články děláš lepší dny. Jak nad tím přemýšlím, tak to je asi štěstí mých dnů. Pročítat si tvé staré nebo nové články je strašně uklidňující :-)
    Gratuluji ti ke krásné dvojce na vysvědčení a nechce se mi moc říkat ta otřepaná fráze "příští pololetí to bude určitě jednička", trošičku mě ta fráze děsí, když si představím co všechno budu muset udělat, abych dostala lepší známku :-D
    No v poslední době mám z chování lidí menší depresi, prostě takový zvláštní nepěkný pocit, že je vlastně vůbec nechápu. Často je mi z nich smutno.Naučit se přijímat kritiku není lehké, ale dříve nebo později to člověk zvládne. Nejhorší je, když tě někdo nechtěně (možná chtěně) svou kritikou nějak zesměšní, to by se pak člověk nejraději neviděl a někam schoval...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni! Jsem ráda, že toto celé má aspoň malý smysl :-)

      Vymazat
  2. Kde vlastně v Brně bydlíš? Projela jsem si tvé fotky a mám občas z jistých lokalit pocit(třeba výhled z okna), že snad bydlíme ve stejné části.. Ale nikdy jsem tě nepotkala, to bych věděla. Ale bylo by to fajn vědět že tu třeba kousek od mé maličkosti bydlí taková mladá, krásná a inteligentní slečna.. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V jedné z okrajovějších částí Brna :-)

      Vymazat
  3. Tenhle den si pamatuju moc dobře. Byla jsem naprdnutá, že musim být v práci, když je venku tak hezky, a že cítím Jaro které ve skutečnosti nepřijde...ale zase bude líp :).

    OdpovědětVymazat
  4. Sluníčko! A příroda! A čerstvý vzduch! A fajn společnost! Tak málo stačí k tomu, aby se člověk cítil spokojený a usmíval se... jako sluníčko. :3

    OdpovědětVymazat