21. ledna 2015

Vaše káva je připravena, slečno

Píšu se zpožděním, abych zde uvedla, že jsem zase starší. Je mi krásných sedmnáct let. Stalo se tak sedmnáctého ledna. Jen ten rok nevyšel, ale to nevadí. Přeci jen je zvláštní pocit, když člověk zažil dvacáté století, ačkoliv si ho nepamatuje. Přijde mi úsměvné, že mě mnoho lidí mohlo sledovat, jak rostu po stránce duševní, než po stránce tělesné. Svými sto padesáti osmi centimetry nenarážím do bilboardu, pod kterým cestou domů procházím. Nikdy se mi nestane, že bych se nevešla do dveří. Mnohdy však narážím na překážky v komunikaci. A jak jsem vlastně prožila své narozeniny a prvních několik dnů po nich? :-)

Patnáctého ledna, tedy ve čtvrtek, jsem jako většinu čtvrtků mířila ze školy k Bendovi
Pro mě zcela normální den. Nemračila jsem se. Oběd mi chutnal. Měla jsem i omluvenku z osmé hodiny, protože Benda neměl hodinu francouzštiny, a tedy měl více času před tanečními. Já a Růženka jsme byly v béčku, protože naše třída byla na lyžáku. Vesměs jsme se zabývaly svými věcmi. Přečetla jsem pár stránek, nahrála pár bodů v různých hrách, vzdělala se. Chvíli jsem seděla na schodech, než došla Bendova maminka, se kterou jsem uvnitř pak koukala na jeden domeček. Benda přišel se zpožděním. Trochu jsem ho pokárala. Nemyslela jsem to vážně. Později mi došlo, proč se zpozdil. Oba dva to na mě pěkně ušili! Popřáli mi k narozeninám o dva dny dříve. Dostala jsem dárek, díky kterému jsem později získala dva tmavé svetry, náhrdelníky na krk, dvoje náušnice a trochu jídla. Benda mě obdaroval steampunkovými náušnicemi. Takové ty, co mají podklad, uvnitř ozubené kolečko a jsou zalité pryskyřicí. Steampunkem jsem v poslední době posedlá, takže mě moc potěšily! Přijde mi milé, když muž dává ženské dárky. Takové osobnější je to, ačkoliv mě by rozněžnil snad i kedlubnou. Když jsme u rostlin, dostala jsem kytici červených a bílých tulipánů. 

S těmi tulipány nastal drobný problém. Nejsem na ně alergická. Jen mám podivný vztah k řezaným květinám. Úplně se mi nelíbí, že člověk odebere rostlině kořeny a nechá ji zcela jistě umírat. Vím, že to tak není. Jsou kvůli tomu pěstované, tudíž tím, že někomu udělají radost, splní svůj životní cíl. V tu chvíli jsem to tak nevnímala, proto mě to malinko rozesmutnilo. Koneckonců jsem v poslední době hodně naměkko úplně ze všeho. Měním se natolik, že mi přestal chutnat i můj oblíbený medovník. Což byl další takový dárek. Dva malé medovníčky, na kterých jsme si pochutnali, leč já trochu s obtížemi. Aby to celé neztratilo ani kousek romantiky, podívali jsme se na díl Hry o trůny

Čas se pomaličku krátil. Benda musel do tanečních a já domů. Tulipány ve mně rozvířily myšlenky a dávala jsem to znát. V takových chvílích si připadám, jako kdybych jela na autopilota. Hlavou se mi ženou smutné, melancholické myšlenky, zatímco dělám běžné životní úkony. Zde jsem cítila, že musím co nejdříve být sama, abych přetlak emocí mohla dostat ven. Proto jsem se s Bendou rozloučila na zastávce co nejrychleji. Propadla jsem zde naprostému vzteku, smutku, pocitu méněcennosti. Drtila jsem tulipány. Nemohla jsem dýchat. Sípala jsem. Plakala. Patnáct minut než dojela tramvaj. Zároveň jsem se dívala za roh ulice, kam můj milý odešel. Čekala jsem. Naivně. Že se vykašle na to, co dělá, že se vrátí, obejme mě nebo mi vrazí facku, abych se uvědomila (Můj názor. Nebijte mě :-D). Abych si uvědomila, proč žiji, kdo jsem. Mívám s tímto v takové chvíle problém. Nepřišel. Kdyby se to náhodou stalo, byla bych rozzlobená. Vím to. Uvnitř vím, jak je celý šťastný z toho, co dělá. A mě to těší. Nechci, aby kvůli mě něco končil. Stejně bych mlčela nebo bych byla schopna mu ještě vynadat a urazit ho. V tramvaji jsem se uklidnila. Doma už mi bylo dobře. Relativně. Zapnula jsem mód dobré nálady, protože jsem zrovna mámě o tomto nechtěla říkat. Stejně mě to pak ale vzalo a celý večer jsem proplakala, nadávala. Chovala jsem se iracionálně, jako kdybych to snad ani nebyla já. 

V pátek jsem se pořád usmívala. Mám pocit, že po fázi totálně v prdeli vždy přichází sluníčková nálada. Tudíž jsem byla radostná na rehabilitaci i na základce, kam jsem se zašla podívat. Několik učitelů jsem viděla ráda. S odstupem půlroku to vnímám jinak. Kdybych se chtěla na školu vrátit, jedině kvůli učitelům, kteří mi toho dali mnoho. I ten matikář, kterého jsem tolik proklínala. Někteří věděli o mých problémech se zařazením do kolektivu. Jedné paní učitelce to nikdy nedošlo. Byla velmi překvapená z mého stanoviska, které jsem zaujala ohledně své bývalé třídy. Prý si o tom příště popovídáme. Bývalou třídní ani trochu nepřekvapilo, že jsem nejela na lyžák. Jsem prostě taková. Podle všech je zřejmé, že mi nové prostředí vyhovuje. Usmívala jsem se. Tváře byly ještě červenější než normálně. A měli pravdu. Já jsem šťastná. :-)

Po návštěvě základky jsem byla nakupovat již zmíněné věci. Nakupování úplně nemusím. Ale hudba v uších a myšlenky, které se snaží najít šuplík, kam by zapadly, mi pomáhají to překonat. Občas mám radost z nakupování. V následujících dnech mě to stejně čeká znovu. Prý potřebuji nové věci. Tak jo. Možná potřebuji třeba encyklopedii o druhé světové. Pokusím se tu myšlenku procpat :-D. Pak jsem se hnala pro Berýska. Je to malý, starý pejsek. Hlídala jsem ho přes víkend. Měla jsem trochu strach, protože se mu ke mně moc nechtělo. Tahala jsem ho z postele, kde jsem málem sama zůstala a usnula. To by asi nebylo nejlepší :-D.

Přes víkend jsem opravovala jednu knihu. Venčila jsem Berýska. Překonávala jsem strach ze tmy. Nerada chodím sama po ulici ve tmě, ale musela jsem se překonat, pokud jsem nechtěla mít znesvěcený pokoj. Mezi opravováním a venčením jsem i spala. Spánek je kouzelná věc. Pomáhá mi s mými náladami. Když je mi hodně úzko, spím. Vlastně to působí, jako bych neměla v životě pořádnou motivaci něco dělat, ale tak to není. Jenom ráda spím, stejně jako někdo rád jí. Jelikož jsem dárky i od maminky dostala už v pátek, jediné, čím jsem si připomínala narozeniny, byla přání na fb a na telefonu. Nervózně jsem kontrolovala skype. Čekala jsem jedno přání, které proběhlo už ve čtvrtek. Skrze to mi bylo pak celý víkend trochu špatně. To je tak, když mluvím za dva dny jen se třemi lidmi.
S Bendovou maminkou, která si vyzvedla Berýska, s tátou, který mi za dva dny stihl telefonicky pětkrát popřát, a s maminkou. 


Víkend měl jistou dohru i v pondělí. Šla jsem do školy s nadšením. Jenže mě to nějak přešlo ve chvíli, kdy jsem došla ke skříňce, vzala si učení a mrskla s batohem tak, že jsem málem shodila židli. Víťa z toho byl celý den asi řádně mimo. Už v ten okamžik, kdy jsem přišla do třídy, mě povzbuzoval, ať se usměji. Jenže já nemohla.V hodinách jsem si bezduše zapisovala, zírala z okna a nenamáhala se zapojit svůj mozek. Neodpověděla jsem na zcela očividné otázky, ačkoliv normálně jsem po otázkách jako pásovci po vodě. Nechtěla jsem tím někoho zatěžovat, tak jsem si raději o přestávkách četla. Měla jsem asi i slabý tlak, protože se mi motala hlava.
Ve fyzice jsem nebyla schopna napsat test na látku, která mi jde. Odpověděla jsem na jednu písemnou otázku. Nespočítala jsem žádný příklad. Podle toho vypadá moje známka. První čtyřka na gymplu, třetí v mém životě. Díkybohu mi to neovlivnilo známku na pololetí. Zbaběle jsem utekla na záchod, kde jsem se vybrečela. Chtělo se mi jen tak. Písemka s tím neměla co dělat. Pondělí jsem prostě nějak přežila, protože pak mě čekala zubařka. Jsem o dvě plomby těžší. 

Myslím si, že celá tato nálada spočívá v tom, že se snažím najít své místo ve světě a hlavně v kolektivu. Já moc dobře vím, že s lidmi vycházím. Jenomže mám poslední dobou pocit, že jsem cizinec. Možná je to právě mou neúčastní na lyžáku. Možná mojí osobou. Mám pocit, že své okolí otravuji. A nemyslím tím, jak jsem smutná, protože do pondělí se to ve škole neprojevilo. I plán na oslavu v čajovně skončil myšlenkou, že kdybych pozvala lidi ze třídy, mohlo by to vypadat, že si myslím, že jsou moji kamarádi a že si je chci tímto skutkem jaksi „koupit“, což jsem rozhodně neměla v úmyslu. Najednou se moc bojím názoru jiných lidí. Dokonce i dárky k Vánocům jsem momentálně vyhodnotila jako blbost. Bylo mi řečeno, že Císař má snad problém s tím, že se na něj lidi lepí. Uvědomila jsem si, že já s ním jsem často ve škole. Že možná právě já ho štvu. Tohle všechno jsou mé konspirační teorie. Možná je to tím, že na mé skříňce v pondělí nebyl nalepený žádný jednorožec, Kdoví. 

Úterý si snad ani nepamatuji. Kromě předávání knížek s Lyrou. I když... stále mám na jazyku zvláštní chuť kakaového maté. A na svém kabátu stále cítím čajovnu. A můj špekatý andělíček s bradavkami byl vystaven na chodbě. Jaký malíř, takové dílo. Je to skoliotik :-D! Úspěšně jsem dodělala opravy webových stránek pro jednoho klienta. Mám pocit, že jsem položila hlavu na špalek. Snad vezmou alespoň pořádný meč. A kat bude z Francie. Cítím velkou zodpovědnost, ale zároveň vím,
že jsem udělala vše, co bylo v mých sílách. Uvidíme. 

A dnes, tedy ve středu, se stalo pár milých věcí. Kromě odhalení mé známky z fyziky. Když to vezmu od začátku, popovídám o kávě. V úterý mi P. psal, že jde spát. Odepsala jsem mu, že závidím, protože já budu ještě dvě hodiny koukat na texty. Že bych ho velmi milovala, kdyby se mi ráno vloupal do skříňky, popadl můj hrneček a udělal mi kafe. Jsou to věci, které člověk občas říká, když si dělá legraci. Nemyslela jsem to vážně. Ale on to udělal. Ráno mě uvítal a oznámil mi, že na parapetu mám kávu. Zírala jsem. Byla jsem vykolejená, protože já sama se do své skříňky bez klíče neumím dostat. Navíc... Vyslyšená prosba. Rozveselilo mi to den :-). Dokonce jsem dostala jedničku z dějepisu, ačkoliv jsem myslela, že budu mít dvojku. Málem jsem se při testu z chemie podepsala jako Kyselina. Nechala jsem na vrátnici sešit z fyziky. Budeme mít novou spolužačku a potřebuje si dopsat látku. A hlavně jsme dneska končili dříve.

S Káťou jsme se flákaly po obchodech. Jelikož zákon schválnosti funguje vždy dokonale, nechala jsem si pro dnešek peníze doma. Objevila jsem pěkné svetry. Světlé! Jeden pánský  a jeden dámský,
s jeleny. Asi se pro ně zítra stavím :-).  Potom jsem šla do herny, že si snad zahraji Magicy po dlouhé době. Jenže tam zrovna došel ten kamarád, co mě předtím zviklal k mému přesvědčení, že už hrát nechci. Nechtěla jsem čekat, až zase bude kritizovat, jak hraji, tak jsem se ani neregistrovala do turnaje. S Bendou jsme šli domů. Nebylo mu dobře, protože včera tančil. Vyhrál se svou taneční partnerkou třetí místo v soutěži párů! Jsem na něj pyšná. :-) Ačkoliv jsem nedokázala svoji radost projevit. Zase mi uletěly mouchy. Naštěstí to tři hodiny spánku spravily. 

Navíc mám okolo sebe pořád lidi, kteří mě dokáží podržet. Benda, jeho maminka, P., Víťa. Možná jsem člověk se sklonem kritizovat, chovám se umíněně, chovala jsem se jako spratek v letech dřívějších, ale snad jsem vyrostla a je ze mě uvědomělá osoba. Děkuji Bels, že se mnou zůstává. Mám vás všechny moc ráda. Všechny. Opravdu. I vás, co jsem tu nevyjmenovala. 

A co vy? Jak prožíváte tento týden? :-)

6 komentářů:

  1. Teda Taychi, to je dlouhý článek, že člověk čte, v jedné části chce něco okomentovat, ale než dojde na konec, tak už to bylo několik věcí a všechno to, co k tomu chtěl napsat, zapomene! :D Ale přečetla jsem ho celý. Obvykle se mi stáváv, že někde takové dlouhé články nedočtu, ale ty máš upravdu tak poutavé čtení, že se do toho člověk vžije tak, jako by byl ty. Dokonce si představuju tvoji školu, autobusovou zastávku nebo tebe v čajovně! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc si toho vážím. :-)
      Já osobně občas dlouhé články také nečtu, nebo si mezi nimi dávám pauzu. Ale... Tohle ze mě muselo ven a cítím se tak nějak lépe. Proto si cením každého komentáře. Není to ten veselý, sluníčkový článek. i kdyby ho někdo dočetl jen do 1/3, nevadí. I tak se přeci může vyjádřit. Lidé to tak dělají i s knihami. :-)

      Vymazat
  2. Ňuňu, a vidíš, já byla úplně mimo civilizaci a tvé narozeniny jsem zazdila a ani se nedostala k tomu, abych ti popřála. Stydím se, a to velmi! Doufám, že ti to budu moci vynahradit pozváním na čajík nebo horkou čokoládu někdy brzy. :3
    A při čtení tvého článku mám pocit, že jsme se obě zasekly v podobném stádiu. Ty návaly myšlenek a "smutku" a tak... to mě chytá už nějaký ten měsíc. Nepříjemné, zvláště, když se to člověk snaží nějak skrývat a nedávat najevo, aby tím snad nerozesmutnil a nenakazil své blízké... Ale věřím jarnímu sluníčku, že si s tím poradí. :3

    OdpovědětVymazat
  3. To je ten raťafáček, co byl u Vás v létě, když su tam byla? :D Dnes už mám kynofobii díky bohům kompletně za sebou, pokořila jsem poslední metu - psí čumák. Ještě jednou přeji vše nejlepší k narozeninám a díky za steampunkový tip, co Ti příště dovést 3:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Já vážně děsně miluju jak píšeš a doufám, že někdy bude čas a potkáme se osobně mimo psaní na facebooku. Stejně jako tobě i mě přijde úsměvné tak moc úsměvné jak někdo se dívá, že já dospívám. Někdo to vidí a s jistotou ví co dělám a zvládne si tipnout kam má cesta směřuje. Ale já ne. Nevím co dělám. Kolísám mezi přítomností minulostí a budoucností. A vím to - není to dobře. Bohužel mám pocit, že to nedokážu ovlivnit. Chci být dospělá. Myslím na život s mým přítelem - na naše děti, náš byt, NÁŠ ŽIVOT. Děsí mě to, zároveň mě to uklidňuje.
    Mám stejné vnímání zženštilých dárků od mužů - krása. The game of thornes nesleduji. Četla jsem půlku první knihy ale nezaujala mne. Přítel ten seriál i knížky miluje.

    OdpovědětVymazat
  5. Ty změny nálad a to všechno, jako bych četla sama sebe, i když to je nesmysl, tak krásně umíš psát jen ty. <3

    Zůstávám a zůstanu. :)

    OdpovědětVymazat