2. února 2015

Mnuli jsme si skoliózy

Dva mladí lidé se potkají v čekárně na ortopedii. S diagnostikovanou skoliózou se ale rozhodnou namísto poslouchání rad a zákazů doktorů sami navzájem si pomoci. Nalezše lásku tedy přišli k životu šťastnějšímu, než mnohý člověk bez zmíněné zdravotní vady. Jedná se o anotaci knihy, kterou jsme si tento víkend, pozdě večer, vymysleli. Samozřejmě kniha je vymyšlena dle reálných skutečností. Tak například si ten večer dva milí lidé skutečně masírovali záda. Oba mají diagnostikovanou skoliózu. K radosti okolí jsou křiví na opačné strany. Jenže ani jeden z nich nemá chuť knihu napsat, tudíž název zůstal jen článku. Trávila jsem prázdnin (označení pro jeden den volna) a víkend s Bendou. Ale nebylo to to jediné hezké na celém týdnu. 

V pondělí jsem se vydala do školy dříve, protože jsme od třídní předsedkyně měli nakázáno být ve třídě v čas, abychom stihli podepsat přání. Komu? No přece naší skvělé, úžasné, líbezné třídní profesorce. Datum nám prozradila na dokumentu, který stvrzoval plnou moc na lyžařském kurzu. Máme moc šikovné holky ve třídě. Zařídily ovocný dort, kytici starorůžových růží, přání a kornout suchých plodů. Zpívali jsme. Celou hodinu jsme slavili, protože se s námi paní profesorka rozdělila o dort, nechala na sebe otevřít účet v kantýně, takže jsme zapíjeli kofolou a kávou. K dispozici byly i brambůrky. Naštěstí jsme ten den měli za biologii ještě jednu hodinu literatury, kde nám třídní povykládala o svých oblíbených knihách, o tom, jakou literaturu považuje ona sama za vysoký styl. A také nechala nás, abychom se nad tím zamysleli. Jsem nadšená, že můj oblíbený Terry Pratchett patří mezi autory vysokého stylu. :-D

Už od probuzení jsem měla velmi dobrou náladu. Pozvala jsem tedy několik spolužáků do čajovny. K tomu jsem pozvala i Bendu. Sešlo se nás dohromady sedm, avšak končili jsme tři. Adis, já a Benda. Povídali jsme si o různých věcech. Dokonce došlo i na náboženskou debatu. Žádné hádání mezi oponenty. Já jsem spíše poslouchala. Mluvil Adis, jakožto křesťan, a Benda, jakožto křesťanství nepodporující člověk. V celé debatě byla jistá dávka vtipu a porozumění. Ráda bych taková posezení pořádala více. Možná je to tím, že jsme tam byly tři slečny. Mám pocit, že posezení s mladými muži jsou méně o tom, kdo koho pozval, proč ho nepozval. Nemyslím si, že zrovna u nás ve třídě něco takového hrozí, ale cítím se více v pohodě uvnitř klučičího hloučku. Ne, opravdu nechci mít pověst všemi opotřebované mašiny, nebo snad mít velkou korunu na hlavě a sedět na trůně z hlav žen v okolí pěti mil. Ne… Jde jen o okruhy zájmů. Ráda dělám narážky, říkám sprostější vtípky, debatuji o seriálech, knihách a historii. Jsou to okruhy spíše mužské. Nechci tím nyní znít jako je in být více jako kluk. Stále mám mnoho kamarádek. Důkazem jsou Káťa a Růženka, které byly s námi. Uznávám. Káťa má na obklopování kluky stejný názor jako já. A Růženka je mi bližší díky tomu, že patří do fantastické čtyřky, která má francouzštinu prvním rokem. V zásadě se tedy bavím s kýmkoliv. Bez rozdílu, zda danému člověku v prenatálním období sestoupila varlata či nikoliv.

Po čajovně jsme doprovodili Adise na intr a počkali jsme s Bendou, než mi jela tramvaj. Cestou jsem čichala svoje vlasy. Voněly čajovnou. Byla jsem veselá. Abych to ještě více umocnila, stavila jsem se v květinářství a koupila jednu gerberu. Chtěla jsem maminku obdarovat květinou. Musela jsem najít nějaký důvod. U nás doma se totiž máloco děje bezdůvodně. Popřála jsem jí vše nejlepší k oslavám výročí, kdy se v roce 1340 během stoleté války král Eduard III. prohlásil králem Francie. Obvykle slavím méně válečná výročí. Například výročí narození Cassanovi, ale to až jindy. Maminka to vzala s humorem. Já jsem podpořila boj se smrtí. Tedy... Můj strach ze smrti. Kdo četl článek o tulipánech, ví. :-)

V úterý ráno mi došlo, že já hlava děravá jsem zapomněla poslat dopis Andy. Nosila jsem ho v batohu jako lvice lvíče, ale nevzpomněla jsem si, neboť jsem nepotkala žádnou oranžovou schránku. Trn z paty mi vytrhla jedna paní. Přisedla si vedle mne  v autobuse. Věděla jsem, že ten den se opět k žádné schránce nedostanu, a tak jsem se otočila k paní za mnou, zda nebude nějakou schránku mít cestou. Odpověděla mi, že ne. Sama nevěděla, kde bude vystupovat. Omluvila jsem se tedy. Nějak jsem se dala do řeči s paní vedle mě. Byla ve středních letech. Nemám odhad na věk. Ale nakonec vyslyšela mou prosbu a dopis si ode mě vzala. Prý půjde cestou domů kolem pošty u nádraží. Radovala jsem se. Hlavně kvůli tomu sněhu. Padaly krásné, velké vločky. Sníh přikryl i velkou kaluž, přes kterou přecházím cestou do školy, a vždy mi hlavou běží: A je to tu, jsem za velkou louží! Jenže tentokráte si zima udělala z nás studentů legraci. Nechala louži zamrznout a zapadat sněhem. Sotva jsem to vyvážila. Slečna za mnou tolik štěstí neměla. Chtěla jsem ji zvednout ze země, odčinění mé škodolibosti, která se uvnitř hlavy za břicho popadala, ale už ji zvedali jiní. 

Ve středu jsem potkala milého, starého pána. Seděl naproti mě v tramvaji, když jsem jela večer domů. Četla jsem si. Telefonoval a něco mu upadlo. Zvedla jsem to a podala mu to. Ještě jednou. Omlouval se mi se smíchem, že opravdu jen telefonuje, že není opilý :-D. Pak se mě zeptal, co pěkného čtu. Poukázal na skutečnost, že je vzácnost vidět člověka s knihou. Vedli jsme spolu rozhovor o lidech, o vzdělání. Pověděla jsem mu o mé rodině, o škole. Zcela anonymně. Bez jmen. Ale jako bych mu řekla snad celý svůj životopis během deseti minut. Pomrkával po mně opilý muž o tři sedadla dál. Naštěstí vystoupil dříve. Nemám ráda opilé lidi. Zvedlo mi náladu, že se se mnou pán dal do řeči. Vede stavební firmu. Kvůli konkurenci ji už vede jen pro radost. Prý si za život nahrabal dost. Usmíval se. Ne každý starý člověk v městské hromadné dopravě je nevrlý. Opravdu. :-)

Kdybych nečetla knihy, zvláště povinnou četbu na základce, nedovedu si představit, že bych vůbec porozuměla čtvrtečnímu divadlu. Byli jsme se školou na Ostře sledovaných vlacích v Městském divadle Brno. Nový zážitek vidět tváře ze školy, jak mají košile, obleky, šaty… Jeden mladý muž měl i cylindr. Samotné představení mě nadchlo. Kniha mi přišla zvláštní a nebyla jsem s to se rozhodnout, zda se mi líbí. Film tomu nepomohl. Ale divadelní zpracování mě utvrdilo v tom, jak geniální to dílo je. Setkává se zde motiv mladíka s běžnými problémy a motiv druhé světové války. Báječný kontrast. Mohla bych tu dílo rozpitvávat, ale myslím si, že je na každém, aby si dílo pitval podle sebe. Jelikož jsme seděli ve třetím pořadí, doporučila nám naše třídní vzít si kukátka a dalekohledy. Učinila jsem. A dobře. Hlavní herec byl mnohokrát bez horního dílu oblečení. Na konci představení se vysvlékl celý, tak jako ho matka příroda stvořila. Poskládal úhledně oblečení na židli a odešel. Překvapilo mě to. Jako by za sebou nechal celý svůj život, který ani nezačal, a odešel bez poskvrny. Pokud jste z Brna a okolí, doporučuji. 

A celý pátek a víkend jsem strávila s milým. Asi bych měla říct se zlem, jak se se smíchem nazýváme, když provedeme něco nekalého. Lenošili jsme. Hodně jsme spali, což dosvědčuje oběd ve čtyři hodiny. Hráli jsme hry a hlavně jsme započali novou tradici. Alespoň jednou za rok se musíme podívat na Muzikál ze střední. Všechny tři díly. Hodnocení se pohybuje okolo třiceti procent, ale pokud to berete jako nejmladší publikum, pro které to bylo stvořeno, najdete v tom cosi snového, krásného, co vám rozsvítí v hlavě. Hlavně se nezlobte za čtyřvazný dusík, který se tam objevuje. 

A mohu-li vám doporučit, poslouchejte vážnou hudbu. I při psaní článku jsem ji poslouchala. Uvolňuje mozek. Schválně, zda-li uhodnete, kterého skladatele jsem poslouchala celý večer? :-)

7 komentářů:

  1. Při psaní článku většinou preferuji swing a nebo francouzský šanson. Bohužel má znalost klasiků není tak velká a většina klasiků, kteří mou hlavu zaplnili, hned po testu z hudební výchovy hlavu opustili.Takže si tipnu tak možná Tondu od Vivaldů :-D
    Mně k pochopení ostře sledovaných vlaků stačilo snad jen uvědomit si tu dobu. O co všechno lidi bojovali a potom si k tomu přidat osud mladíka, který má svých problémů také dost. Asi mě trošku mrzí, že nejsem Brněnská, jelikož na toto divadelní představení bych se šla podívat velmi ráda. Vím, že mé první a poslední divadelní představení, bylo dosti chaotické a já ho asi tak úplně nepochopila :-/
    Také má raději mužskou společnost, ale asi jenom protože jsem v ní vyrůstala a dívkám nějak nechci propůjčovat svou důvěru.
    Já, co se řezaných květin týče preferuji ty, které se dají usušit. Přijdů si, že jejich krásu trošičku zakonzervuji a oni mohou plnit svůj účel dál. Jediné co mě mrzelo, že mi můj taneční partner v tanečních nedal nějaké květiny, které po uschnutí nevypadají jako odpad, ale stejně si ten svůj odpad střežím jako oko v hlavě :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Teda svěřit dopis cizímu člověku bych si asi netroufla :) Ale šikovně vyřešený problém s nedostatkem schránek.

    OdpovědětVymazat
  3. Je hezké, jak jste pořešili ty učitelčiny narozeniny, to naše třída nikdy neudělala - ani na základce, ani na střední.

    OdpovědětVymazat
  4. Samozřejmě, že páně Pratchett patří do vysokého stylu. Není jedinej důvod, proč by neměl, no ne? ;) =D
    Ach jo, ach jo. Tvoje nevinná poznámka o dopisu mě zase přiměla uvažovat o tom, že si najdu někoho na dopisování. Hrozně ráda dostávám dopisy, přiznávám... =D

    OdpovědětVymazat
  5. Ta anotace... Napiště tu knihu! To je tak báječnej námět! A úplně vidím, jak skvěle by se to dalo zpracovat! Fakt! OwO

    OdpovědětVymazat
  6. Ten námět je hrozně zajímavej, to by vážně stálo za to věnovat tomu čas!

    OdpovědětVymazat
  7. Jednou jsem taky takhle přeposílala dopis. Šlo o projekt, věřila jsem tomu, ale bohužel. Do Japonska, nebo kam to vůbec bylo, se fakt dopis jen přes lidi dostat asi nemůže. Už bych si na to netroufla:) Snad ti ho tam ta paní hodila.)

    OdpovědětVymazat