8. března 2015

Člověk nebo robot?

Nebude to trvat dlouho a pár spolužáků se mi složí na léčebnou kúru. Možná je to nedostatkem spánku či množstvím myšlenek, co se mi hrne hlavou. Jsem roztržitá. Také nedokážu plánovat podle svého vnitřního času. O tom bych vám chtěla povykládat, protože jsem se pokusila tento týden zhodnotit svoje chování během průměrně naplněného týdne. Před prázdninami jsem měla možnost nechat si zjistit svůj typ osobnosti. Jsem k typování osobnosti skeptická.

Jsem Balzac, podle nového směru socioniky, který se k nám do Česka dostal z východu. Ve zkratce: Existuje šestnáct typů osobnosti. Určité základy pocházejí z práce C. G. Junga. Měla jsem tu čest přes Charlieho opravovat stránky socioniky. Jako poděkování jsem dostala typování. Nějakou dobu předtím mi bylo řečeno Charliem, kdo asi budu, ale byl to odhad, třeba by se to mohlo změnit, říkala jsem si. Měla jsem 20. února schůzku se zakladatelem socioniky v Česku. Byla to má první pracovní schůzka. Tak jsem to brala. Pokusila jsem se krotit své sklony chodit všude o patnáct minut dříve. Dvě minuty. Potkali jsme se v kavárně, když ten pán vycházel z toalety. Tento okamžik mi také připsal k mé charakteristice. 

Byla jsem dotázána na velké množství otázek. Skoro by to byl velmi příjemný rozhovor dvou nových kamarádů, kdyby po mém odpovídání nepřišla odpověď: „Oka.“ Lezlo mi to na nervy. Nemám ráda neustálé opakování slov. Nevadilo mi, že mě jen poslouchal. Samozřejmě potřeboval dát najevo, že mě slyšel. Podle mě však mohl měnit odpovědi :-D. Z mé lásky k historii vyplývá, že hrozně ráda hledám opakující se události. Srovnávám. Z mého načasovaného příchodu jde zase poznat, že mám velmi dobře fungující vnitřní čas, vím, co se kdy hodí udělat. Ve spojení s časem si velmi dobře pamatuji události a fakta. Nezáleží na čase na hodinách. Jsem introvert, protože se nedovedu projevit ve velké skupině lidí. Pokud mi chtějí předat vedoucí funkci, snažím se to hodit na někoho jiného. Bez přípravy bych nedokázala vystoupit před davem lidí a ráda se vznáším v oblacích. 

Jsem kritik. Umím vidět do budoucnosti. Tyto dvě věci spolu souvisí. Dokážu odhadnout, jak se bude situace vyvíjet, pokud bude příznivá i nepříznivá, a podle toho člověku poradit. Svoji kritiku musím mírnit, abych lidem neublížila, a dávat ji jen tam, kde vím, že má smysl. Také prý nejsem člověk, který umí dávat najevo své emoce. 

Hned v pondělí se mi stala skvělá příhoda. Šly jsme s Káťou kupovat dárek pro Aničku. Upozornila mě, že jsem chtěla jít ještě do knihovny. A pronesla poznámku o tom, že musí pomalu myslet úplně na všechno místo mě a zeptala se mě, jestli mám klíče, což jsem ignorovala. V knihovně bylo stejně zavřeno. Nakoupily jsme a každá na opačnou stranu jsme jely domů. O deset minut později, na zastávce, odkud jezdím do školy, jsem si uvědomila, že nemám klíče. Ani v kapse u kabátu, ani v batohu. Samozřejmě jsem si dokázala v ten moment přesně vybavit, kde asi tak leží. Takže jsem vystoupila a počkala na autobus do školy. Ve škole jsem je našla opravdu ve druhém patře na okenním parapetu, kam jsem je odložila, když jsem se motala do šály. Vzala jsem je a šla zase na autobus. Zaujaly mě mraky. Vyfotila jsem první fotografii na instagram. Už nejsem tolik neobyčejná. Hlavně jsem ve výsledku došla domů později, než kdybych končila opravdu až devátou hodinu a neodpadlo by nám náboženství, ehm. 

V úterý ráno jsem se do školy sotva doplazila. Fungovala jsem na autopilota. Levá, pravá, levá, pravá. V noci mi bylo špatně. Náladu mu rozveselila moje spolužačka Klárka. Zničehonic si nechala udělat dredy. Už od začátku školního roku jsem si myslela, že by jí moc slušely. Pochybuji, že by se to dalo řadit mezi mé vidění budoucnosti :-D. Od svých třinácti let jsem uvažovala nad dredy, ale nerada experimentuji. Navíc jsou finančně nedostupné a maminka by mi je ve spánku ostříhala. Zvláštní, že zrovna Klárka zobrazuje ideál mě samé. Umocňuje to i ten fakt, že máme stejné jméno a píšeme levou rukou. Vždycky jsem chtěla mít vlasy neposedné a do prostoru. Chtěla jsem mít dredy. Chtěla jsem být v pase neskutečně hubená, nosit její styl oblečení a mít zvláštní auru. :-)

Ve středu mě vyvedl z míry zeměpis. Měli jsme psát opravnou písemku, jelikož jsem dostala čtyři mínus. Prý s námi nechce ztrácet čas v hodině, takže si to napíšeme až v pátek. Musíme přijít o deset minut dříve. Na odsouvání testu mi vadí jen ten fakt, že jsem mohla celý úterní večer trávit opravou knihy a posunout se o deset stran dále. Mohla jsem napsat na blog, číst si, naučit se slovíčka do latiny a nechat se vyvolat. Co se dá dělat. Dále mě ráno nepěkně překvapila paní se svým vnukem na zastávce. Vnuk se bál holuba, co přiletěl půl metru od něj. Paní ho snad třikrát nakopla. Během toho vykládala, jak jsou holubi špatní. Když přijel autobus, pronesla, že už se nemusí bát, že toho holuba zajel. Nemyslím si, že je to zrovna metoda, jak vychovávat čtyřletého kluka. Za násilí stejně mohou počítačové hry, tak je to zcela v pořádku, že ano? 

Potěšila mě fyzika, ze které jsem očekávala čtyřku, protože dynamice nerozumím. Obdivuji každého, kdo fyzice rozumí. Byla jsem pochválena a dostala jsem dva mínus. Těšila jsem se na odpoledne. S A., jeho dvěma spolubydlícími z intru a Bendou jsme šli do kina na Kód Enigmy. Film doporučuji. Člověk nemůže očekávat strhující hollywoodský film plný vybuchujících aut. Ale příjemný životopisný film s dobře zvoleným hereckým obsazením, s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. Rezervovala jsem lístky, takže jsem tam musela být dříve. Paní pokladní nehýřila radostí, když jsem ji prosila o strpení. Samou radostí by nás málem snědla, když jsme dávali dohromady peníze, protože neměla drobné na vrácení. Chtěla jsem utéct. Naštěstí jsme to zvládli a stálo to za to. V sále nás bylo maximálně deset, ačkoliv jsme šli do velkého kina. Já sama bych raději šla do nějakého městského maličkého kina, ale nebyla jsem to já, kdo podal návrh. Na konci filmu jsem brečela. Skrývala jsem to zavazováním bot. Jak jsem již psala, nerada brečím před lidmi. 

Cestou domů jsem mrzla. V. si předchozí den stěžoval, že je smutné, jak slečny málo nosí sukně. Chtěla jsem mu udělat radost. Myslím si, že si toho ani nevšiml. Každopádně mi mrzly nohy. Už nikdy si v únoru nevezmu silonky a sukni nad kolena. Znepříjemňuje to sezení, leč ten pocit krásné křivky noh, kdykoliv projdu kolem lesklé plochy, je k nezaplacení. Připadám si najednou tolik žensky. Měla bych více nosit šaty a sukně než kalhoty :3. 

V pátek ráno jsem se probudila překvapivě čilá, ačkoliv hodiny ukazovaly 4:50. Pomalu jsem se vypravila do školy.  Když jsem vycházela z domu, nestíhala jsem. Rozběhla jsem se a běžela jsem skoro celou cestu k tramvaji. Připadala jsem si jako v muzikálu nebo spíše jako kytarista pln svobody. Dřímala jsem během běhu v ruce kytaru, kterou jsem předchozí odpoledne slíbila Aničce. Mluvila o tom, že by chtěla mít kytaru a já měla jednu opřenou doma. Nikdy jsem na ni nehrála. Popravdě je dětská a asi pořádně nekvalitní, ale dočasně snad vyhovující. Vždycky ji může pomalovat barvičkami, pověsit na zeď a zasadit do ní květiny. Ve škole se mě všichni ptali, proč ji mám. A Anička... Myslela jsem, že mě asi celou radostí umačká. Nazvala to nejhezčím gestem, které ji kdo k narozeninám dopřál. Nevnímala jsem to tak. Prý nejsem optimista a neumím dělat lidem moc radost. Ale já to dělám ráda. Mám pak pocit, že mám kousek smyslu života. 

Neměla jsem možnost za celý den zavřít oči. V tramvaji jsem si opakovala zeměpis, který jsem napsala na jedničku. V zeměpise jsem se učila básničku do francouzštiny, další jednička. O velké přestávce jsem si nechávala vysvětlovat matematiku, kterou mi následně spolusedící celou poradil, snad dvojka. A od matematiky jsem se snažila pochopit biologii, protože céčko rozšířilo zvěsti, jak je test těžký. Kupodivu jsem toho napsala tolik, že si věřím na jedničku. Až na obědě jsem vypnula a jen nečinně zírala na davy lidí s tácy. Měla jsem si učení naplánovat na celý týden. Ne na čtvrteční večer. Samozřejmě to v nejbližší době dopadne stejně :-D.

A odpoledne jsme s Aničkou vybíraly dárek pro její dvojče. V knihkupectví a u poklady byl marcipán. Ten týden se zmínila, že ho má ráda. Koupila ho a na půl jsme ho snědly. Přesně pro takové chvíle jsem ráda, že můj pud přežití je silnější než myšlenky sebedestrukce. Jsem člověk, který má city. Nejsem rozbitý robot. Můžete vyrobit robota z identických součástek, pak je to jeden typ. Můžete udělat sta tisíce různých typů robotů. Ale člověk je tak jedinečný. Nejde přeci ani zcela určit chování u zvířat a my nejsme o moc jiní. Lidé se nechávají typovat, aby dali svému životu nějaký směr, protože možná neví kudy kam. Ale naše babičky a prababičky dokázaly žít život, aniž by věděly, zda jsou extrovertní či introvertní. Jak se k typování lidí stavíte vy?

5 komentářů:

  1. Typování osobnosti mi přijde jako zjišťování, jak zemřeš. Pokud ti něco jde, asi to sama víš. Pokud ti něco nejde, taktéž. A pokud tě něco baví, nezáleží na tom, zda ti to jde nebo ne!
    Nechci urážet nebo nedoceňovat něčí práci, ale... radši si sám najdu oblast, ve které jsem dobrý (nebo aspoň se dobře cítím), než abych si to nechal určit někým cizím, kdo se navíc může mýlit. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Typování osobností mi nevadí, přijde mi to jako zajímavá věc, jak se o sobě přiučit něco nového, ale o tom, co píše Benda, jako třeba jak jsou speciální testy a návrh povolání, to mi přijde nesmyslné :)

    Mě nejvíce uchvátil MBTI test osobnosti, který se dá udělat zdarma na internetu jak v češtině, tak v angličtině (na 16personalities.com nebo tak nějak a doporučuji to víc, protože se toho více dozvíš), který sedí tak, až je to děsivé :)

    http://ordinary-silly-things.blogspot.com

    PS: Jestli se do toho pustíš, napiš mi pak, co ti vyšlo!

    OdpovědětVymazat
  3. Mě vyvedl z míry zeměpis v pátek. Dostala jsem za pět, zítra se nechávám vyzkoušet. Snad to dopadne dobře. :-)
    S Bendou souhlasím, Profi testy, které ti určí povolání mi přijdou zbytečné. Sama jsem je zadarmo podstoupila a stejně mi to nic nedalo. Stejně mi to povolilo gymnázium. Nevím, ohledně těchto testů jsem trochu nedůvěřivá. Přijde mi to jako škatulkování lidí a poté se tím lidé ovlivní jejich vnímání. :-)
    Tak hodně štěstí do dalších dni :-)

    OdpovědětVymazat
  4. To jako vážně? :D Ten holub už je mrtvý... No to je výchova!
    Moc se mi líbí tvé názory, přirovnání...

    OdpovědětVymazat
  5. Jé, dostala jsem se na tvůj blog díky tvému komentáři na jiném blogu a jsem za to vážně ráda. Četla jsem tenhle článek a trochu mi připomínáš jednu moji kamarádku.
    .
    Škoda že taková chytrá holčina nemá ráda matiku a fyziku (i když - škoda je i to, že nesnáším dějepis :D ). Máš kolem sebe fajn lidi, kteří tě umí ocenit. A radost dělat určitě umíš.
    .
    Btw: Té sukně si určitě všimnul. Kluci občas překvapují tím, co všechno registrují :)

    OdpovědětVymazat