1. března 2015

O jarním spánku

Zdravím přátelé. Týden jarních prázdnin pro nás Brňany utekl velmi rychle. A já tu sedím, datluji do klávesnice a vlastně si uvědomuji, že se těším. Potřebuji zase pravidelný pohyb, což je chození na tramvaj, zvedání noh do schodů a bezcílné bloudění po městě, které vždy člověka přivítá ruchem, pestrostí barev a melodiemi občas tak falešné hudby, že to slyším i já. Mohu se procházet se svými kamarády či sama. Stejně si to užívám. Nakukuji do knihkupectví, za výlohy starožitnictví na překrásné brože, které bych si nejraději z větší části koupila. Tohle je až zítra, takže je tu čas, abych mohla napsat několik řádků o prázdninách.
Když jsem si pracně v sobotu odpoledne dobalila, aniž bych tahala zbytečnosti, a uvedla byt do stavu pořádku, vyrazila jsem. Přímo idylický začátek. Před vchodem do domu mi zapraskalo v uších. Možná jsem se nešikovně pohnula a roztrhl se mi kabát nebo... Ach, dno mé cestovní tašky bylo světu na odiv. Delší dobu jsem měla v hlavě myšlenku, že tyto reklamní tašky od mámy z práce vydrží tři roky cestování, což je divné :-D. Opatrně jsem se tedy vrátila do bytu, kde jsem přebalila z jedné reklamní tašky do druhé. Pro jistotu jsem odlehčila. Nechala jsem doma sešit do literatury. Prázdniny tedy podruhé začaly právě tou chvílí, kdy jsem kráčela na tramvaj. Krásně hřálo sluníčko a foukal skoro jarní vítr. 

V neděli odpoledne jsme vyráželi s Bendou a jeho maminkou jako vždy na chatu. Jela s námi i Jaruška, která nám chatu půjčuje. Od chvíle, kdy jsme vlezli do chaty, bylo těžké dostat nás ven. Náš osud byl zpečetěn, jakmile jsem v našem pokojíku natáhla prostěradlo na obě molitanové matrace. Chvíli jsme pobyli na území kuchyně a obytného prostoru. Nejlépe se tam totiž chytá wifi a společnost se zdržuje právě tam. Jenže já pak chtěla být sama, takže jsem se po tmě rozvalila v našem pokojíku. Ani jsem se ze šatů nepřevlékla, jako bych normálně udělala. Poslouchala jsem šepot topení. Usnula jsem. Přišel za mnou Benda. Přivlastnila jsem si polštářek s kočičkou. Ráda spávám s menším polštářkem pod hlavou. U nich doma je to tento, což je trochu sobecké vůči Berýskovi, psí člen rodiny. On totiž na něm leží také velmi rád a raději nemyslím, kolikrát ho zneužil. Nejsem si jistá, jestli ho Benda bral s sebou kvůli mně nebo sobě, ale nemyslím si, že by se mu za celý týden podařilo na něj jednou jedinkrát položit hlavu. Usnuli jsme. Nemyslím si, že jsem svůj spánek přiznala. 

Když jsem byla malá, měla jsem strach. Vsugerovala jsem si, že spát před jinými lidmi je neslušné, stejně jako projevovat radost či smutek před rodinou. Myslím, že se mi párkrát někdo smál či poukázal na můj spánek. Nemám ráda, když si ze mě někdo dělá legraci tím divným způsobem, jako když maminka všem členům popisuje moje nemoci, výskyt zvířátek na hlavě, první menstruaci či trapné volání domů ze školy v přírodě v první třídě. Jenže se to těžko vysvětluje. 

Tohle nepříjemné spaní bez velkého polštáře a přikrývky mě přimělo vydat rozkaz k jejich ulovení, abych je mohla povléknout. Vždycky na našich společných pobytech povlékám. Beru to jako rituál :-). Právě postel nás na většinu času polapila. Já jsem v ní trávila nejvíce času. Popravdě v našem pokojíku jsou křesla, ale považujeme je za druhá nejméně pohodlná, hned po koženkových, která jsou v obyvacím pokoji. Právě v posteli jsme koukali často na filmy. Jako první jsme viděli Řidiče slečny Daisy, což jsem viděla zhruba pětkrát za poslední dva roky. Velmi milý film, kde se vyskytuje učitelka, židi, Morgan Freeman, krásná auta a hudba od Hanse Zimmera. Co víc si přát? Dále jsme se dívali na první tři díly Star Wars, pár dílů osmé série Doctora Who. Já jsem pak zhlédla asi osm dílů Gilmorových děvčat

Lhala jsem. Z domu jsme se dostali třikrát. Poprvé jsme se jeli podívat na chaloupku v Hodoníně. Je o ni totiž zájem. Nás to nadchlo, protože v plánech jsou na lamy na spásání. Oba milujeme lamy! Museli jsme vypadat velmi legračně, jak jsme se okolo domku procházeli, snad jako kdyby Benda v dlouhém kabátě a klobouku byl detektiv a tři ženy mu ukazovaly místo činu. Přitom jsme jen mluvili o záhonech růží, ovocných stromech, lamách, přičemž nám dvěma hned vytanulo jméno pro jednu z nich. Arnošt je úžasné jméno pro lamu. Máme ho v mysli dlouho. Ráda bych věděla, jak jsme na k němu došli. :-D

Podruhé jsme měli jít s Benovou maminkou na procházku. Jako vždy jsme měli mít po obědě hodinku odpočinku. Usnuli jsme, přičemž já i Benda tvrdíme, že jsme rozhodně nespali. Jenže jak jinak vysvětlit námi neslyšené klepání na dveře, že už jdeme? Jakmile jsme se asi o čtyřicet minut později vzbudili, vyrazili jsme alespoň naproti. Nemuseli jsme daleko. No, pes i maminka vyvenčeni. Abychom opravdu měli pohyb, vytáhla jsem Bendu na hřbitov. Ráda navštěvuji hřbitovy. Byl společný asi pro tři vesnice. Datace na hrobech nebyla dále než do konce 19. století. Prohlédli jsme si ho. Hádali jsme, i když spíše jen já, jaký byl důvod úmrtí. Chtěli jsme se projít ještě kousek, ale sotva jsme vyšli na cestu směrem do kopce, objevili jsme nový hřbitov. Moc mě neuchvátil. Vrátili jsme se tedy asi za hodinu a čtvrt domů. Potřetí jsme šli konečně na slibovanou procházku. Vyhnalo nás horko v chatě a potřeba čerstvého vzduchu. Ono se v okolí pěšky moc nikam jít nedá. Za domem vede asfaltová cesta do další vesničky. Došli jsme do poloviny a zase se vrátili. 

Ve čtvrtek jsme se vraceli zpět do Brna. Až doma mi došlo, jak jsem si odpočinula. Hlavně jsem si velmi rychle přivykla nic nedělání. Spát více jak jedenáct hodin. Sledování filmů, hodně jídla. Na učení jsem sáhla jednou. Bude hodně těžké vrátit se zpět do režimu, kdy naspím sotva  těch osm hodin. Ale měli jsme na sebe hodně času s Bendou, což je velké plus. Oba toho máme až nad hlavu tento rok a obávám se, že ani ten další nebude vlídnější. Normálně po návratu domů bývám skleslá. Padají na mě stěny v mém pokoji, který mi přijde chladný a osamocený. Jenže to tak nebylo. Na komodě u dveří na mě čekal dopis. Rychle jsem si vybalila, udělala jsem si čaj, pustila hudbu a přečetla si ho. Odehnal smutek, který se vrátil o něco později, když jsem usínala. Ačkoliv mám v posteli husu, zajíce, jezevce a dva polštářky, přišla mi strašně veliká a prázdná. I na to je těžké si zvyknout, jenže co jiného zbývá, když je mi teprve sedmnáct? :-)

5 komentářů:

  1. Mně začaly jarní prázdniny dnes, ale už to vidím, samé válení, procházky, relax :) Pak bude o to těžší zajet do stereotypu.
    Star Wars je super:)
    Také miluju hřbitovy, mohla bych tam být věky...

    OdpovědětVymazat
  2. Taky mám ráda hřiboty, hlavně ty staré. Má to kouzelnou atmosféru. ^^

    OdpovědětVymazat
  3. Ano, je krásné strávit týden s někým koho máš rád, těžký je návrat zpátky mezi testy. Ale pro některé je návrat mezi testy vysvobozením, protože nemusí být dále vězněn mezi čtyřmi stěnami se svými myšlenkami a nemusí přemýšlet, kde se stala chyba.

    OdpovědětVymazat
  4. Nechápem ako to robíš...U nikoho iného by som si podobný článok nikdy neprečítala, ale ja zbožňujem tvoj štýl! Mimo článku: Asi som to ešte neurobila, takže by som ťa rada pozvala na svoju malú knižnú-foto súťaž. Rada fotíš, takže by to mohlo byť pre teba ako stvorené. :) Vytvoriť niečo kreatívne a zabaviť sa, možno vyhrať aj nejakú peknú knižnú cenu a zviditeľniť blog. Ak teda budeš mať záujem, tak tu je odkaz. ( http://all-dreams-are-real.blogspot.sk/2015/02/blogova-oslava-knizna-fotosutaz-o-knihy.html )

    OdpovědětVymazat