22. března 2015

Srdeční bol a chvíle úsměvů

Za poslední dva týdny se stalo mnoho dobrého, i horšího. Samozřejmě i to horší vede nakonec k něčemu dobrému. Citátů na téma špatného a dobrého je nekonečno. Dříve jsem psala citáty snad všude, kde jsem mohla. Do dopisů, na papírky, do diáře. Když mi bylo smutno, napsala jsem si motto na ruku. Přesně tam, kde lze vidět žíly. Dívám se na to místo často, protože mě uchvacuje. Opravdu se mi líbí modrá prosvítající skrze kůži. A ještě více hrany viditelné šlachy. Přece tu nejsme, abychom mluvili o šlachách.

Poprvé jsem ochutnala makronku. Jely jsme s Terezkou ze školy. Chodí se mnou na francouzštinu. Pokud jsem to zmínila, to ona mi na adapťáku řekla, že obdivuje moje ponožky a můj turecký sed za jakýkoliv okolností. Zpět k tématu: Ostatní se rozprchli. Byl to právě její nápad jít do mé malé oblíbené cukrárny. Chtěla ochutnat již zmiňovanou dobrotu. Vešli jsme tam. Já jsem si nechala koupit briošku s vanilkovým krémem a Terezka si koupila, originálně, čokoládovou makronku s čokoládovým krémem. Venku jsem kousek ochutnala. Neokouzlilo mě to tak jako kdysi dávno medovník. Ale chutné to je. Potom jsem se já podělila o briošku. Když si Terezka chtěla kousknout, zfoukla na mě cukr. Jako by sněžilo, což díkybohu ne. Krásně hřálo slunce. Následující den jsem ji nemohla vrátit peníze. Řekla mi, že je nechce, že místo toho ji můžu udělat dobrou službu. Třeba úkol do angličtiny. Jenže náš angličtinář si asi usmyslel, že mě nenechá. Žádný úkol už čtrnáct dní nezadal.

Dva týdny zpět, v úterý večer jsem si žvýkala rohlík s oblíbenou česnekovou pomazánkou. Pomazánka je velmi kvalitní, u mámy v práci ji berou už léta. Bylo mi tedy divné, že by se v ní objevil kamínek. Křup, křup... Zapřemýšlela jsem a pak jsem začala panikařit. Podobných úkazů mám plnou ústní dutinu. Plomby. Jasně, jedna mi vypadla. Poprvé. A zrovna ani ne měsíc stará. Kdyby mě nebolelo čistit si zuby a pít, vydržela bych. Svoji zubařku považuji za největší sadistku. Neoblíbila jsem si její mámu ani ji. Svým způsobem je hrozně hodná. Jenže já jsem ustrašená pokaždé, když tam jdu. Stačí, aby mi řekla, že mi bude dělat malý kaz, a já se rozklepu jako malý ratlík. Při posledních třech zákrocích mi dávala injekci. Injekcí se bojím od té doby, co mě naháněli v pěti letech po ordinaci, následně mě drželi tři dospělí, aby mi doktorka dala tetanovku. Naučila jsem se vydržet, když mě očkují. Jenže při umrtvení zubu se pohledu na injekci neubráním. To pak na mě zubařka mluví jako na čtyřleté dítě, když brečím, jen dodává: „Pokud nechcete, tak to můžeme dělat bez toho.“ Léčba šokem, řekla bych.  

A tak jsem přece jen přesvědčila moji maminku, aby mě objednala, jinak bych musela vydržet až do července. Zub by se zkazil a bolelo by to ještě více. Nejsem přece sebevrah. Byla jsem objednána na čtvrtek. Vcelku pozitivní zpráva. Ten den bude veselý, a tak přes dávku endorfinu nebudu cítit strach. 

Nastal velký den. Škola utekla nebývale rychle a já byla konečně s Bendou. Povídali jsme si, smáli se. Ani jsem si nevzpomněla na mou večerní návštěvu zubařky. Velký zlom nastal, když jsme seděli v kuchyni. Vypravila jsem se o deset minut dříve, jak bývá mým zvykem. Využila jsem času a ukazovala jsem Bendovi novou hru na tabletu. Přišla za námi jeho maminka. Terry Pratchett zemřel. Oznámila nám smutnou zprávu. Nedokážu pochopit, jak mě to mohlo tak sebrat. Nevěřila jsem. Možná se spletla. Podívala jsem se na internet. Měla pravdu. Plakala jsem. Je  ponižující plakat před ostatními. Snažila jsem se zadržet slzy, jenže to nešlo. Padaly na tablet a Benda mě utěšoval. Může člověk smutnit pro neznámého člověka? Na světě přeci lidé umírají neustále. Teroristické útoky, podřezávání hrdel na poušti a já pláču pro spisovatele, kterého jsem neznala, který zemřel doma v kruhu blízkých lidí. Opravdu? Ano. První knihu jsem si přečetla někdy ve třetí třídě a od té doby jsem se pokoušela číst. Momentálně čtu jeho zeměplošskou sérii popořadě. Pokud můžu, kupuji díl za dílem milému do knihovny. Neznám, ale pláču. Vím, že smrt byla úlevou, neboť trpěl krutou nemocí. A nyní je šťastný.

Cestou na šalinu jsem byla stále smutná. Dívala jsem se do výlohy knihkupectví. Kdybych měla peníze, hned bych si šla nějakou knihu koupit a počala ji číst. Rozloučila jsem se. Při běhu k zadnímu vagónu jsem letmo spatřila O. Svět se zastavil, a já nevěděla. Raději jsem běžela dál. Kdysi velmi blízký přítel. Vzpomněla jsem si na to, jak říkal, že Pratchettovy knihy jsou jen na vydělání peněz, nic jiného. Vzpamatovala jsem se ze setkání a pokračovala jsem. Měla jsem čtyřicet minut, abych se uklidnila. Nedokázala jsem být klidná, což se projevilo u zubařky. Neodporovala jsem, když mi řekla, že nebude umrtvovat. Chtěla díru očistit vrtačkou, ale já ucítila bolest. Prý se mě ani nedotkla. Nechala to být a vyplňovala. Slzy mi tekly po tváři. Ponížení. Zase na mě mluvila jako na čtyřleté dítě, div nešišlala. Mezitím moje maminka čekala v ordinaci. Pochválila mě, že jsem nevyváděla, což nemohla vědět, poněvadž nebyla uvnitř. Venku se mi ulevilo. Asi stejně jako když jsem dopoledne přeskočila jednou kozu. Poprvé a naposledy. Se vzpomínkou na přeskoky jsem si vybavila mé nabodnuté slabiny na rohu kozy. Modřina zajištěna. Hrdý buď, žes vytrval. 

Krysí Smrť namalovaný kamarádkou
Pátek jsem pojala jako den uctění Pratchettovy památky. Poprvé jsem si  na uši vzala náušnice se želvičkami. Oblékla jsem se do černého. Culík jsem si udělala, aby byly vidět náušnice, byť nikdy do školy culík nenosím. Samozřejmě jsem se bavila jako jiný den. Teda do hodiny matematiky, kdy mě začalo ukrutně bolet břicho, až se bolest dostávala k zádům. V angličtině jsem si vzala prášek, ačkoliv normálně je kvůli této bolesti neužívám. Nepomohl. Vzala jsem si jiný. Celou angličtinu a dějepis jsem seděla na záchodech u topení. Zírala jsem do stropu, snad jsem byla omámená léky. V jednu chvíli tam došla paní uklizečka. Šíleně se mě lekla. Seděla jsem celá v černém, v tureckém sedu. Myslela si, že jsem muslim. Upřímně by mě zajímalo, jak by se muslim do naší školy dostal :-D. Dál jsem tam seděla sama, pokud za mnou nepřišla hodná Sára, vyslovený anděl, opravdu. I tu jsem poslala zpět do hodiny. A tak jsem seděla na zemi, opřená hlavou o radiátor jsem zírala do stropu nebo jsem hodila úsměv na přicházející slečny. 

V biologii jsem byla schopna vtipkovat. Jenže po škole mě humor přešel, pokud nepočítám mou omámenou náladu, kdy mi spolužačky říkaly, ať raději mlčím. Můj slezský bratranec byl po dvou letech v Brně. Dle věku by mohl být mým otcem. Zašli jsme do hospody nedalo máminy práce. Pila jsem čaj a džus. On pivo. Já unavená, on unavený po celé noci vzhůru, kdy se učil na zkoušky průvodčího. Konverzace nevázla, dokud jsme mluvili o historii, literatuře a škole. Pak se to stočilo k rodině, dovolené a samozřejmě k mému vztahu. Vždycky se dozvídám neuvěřitelné novinky. Třeba že by mu nevadilo, kdybych otěhotněla, protože tenhle kluk je přece ten nejvíce pravý  a on mu věří. Naštěstí se mi povedlo odvést řeč jinam, aniž by padla již známá věta o lámání kostí a zabíjení blbců, co zlomí holce srdce. Po třech hodinách jsme se rozloučili. Mám svého bratrance ráda, pokud nemá opravdu nejapné řeči a nepotřebuje volat tři hodiny vkuse, když musím jít spát nebo se učit. :-D

A jak minulý týden byl plný překvapení, tento byl plný prohřátých dní a klidu, pokud nepočítám několik testů. Dokončila jsem opravu knihy, sice o dva měsíce po termínu, ale jsem tomu ráda. Konečně čas na literaturu dle chuti, bez pocitu viny, že nepracuji. Navíc je tu jaro, které jsem tolik očekávala. Budu moci zahájit ho zítřejší koupí polobotek, abych mohla nosit více šatů. Za poslední dva roky jsem nasbírala snad patero šatů, což je zázrak. Musím ještě pochytit dobrých mravů, abych nedělala šatům ostudu. :-)

3 komentáře:

  1. Ty polobotky jsou dokonalé. Perfektně by se hodily k mému novému batůžku s motýlkama :3 :D

    OdpovědětVymazat
  2. Hrdý jsem, žes vytrvala.
    A plakat před ostatními není ostuda nebo ponížení. Je to stejný projev tvého těla jako smích. A tomu se přeci taky někdy nejde ubránit. No a pokud někomu vadí, že se před ním směješ, mračíš nebo pláčeš, je to jeho problém, ne tvůj - ty žiješ a prožíváš, to on tam akorát stojí a kouká.

    OdpovědětVymazat
  3. Páni, děkuji za tvůj komentář. O některých chybách vím a proto jsem začala psát hodně ve wordu. Spíše mi dělá problém interpunkce. Hodně si z toho vezmu ponaučení. Děkuji. A děkuji ti za tvůj názor na nevěru. Něco na tom bude. :) Krásný zbytek večera.

    OdpovědětVymazat