12. dubna 2015

Zelená

Trvalo mi, než jsem usedla ke psaní. Způsobily to dva myšlenkové pochody. První se rozjel, jakmile jsem viděla počet komentářů u předchozího článku. Silně jsem začala pochybovat o vedení blogu. Jak je možné, že z padesáti šesti čtenářů komentují jen dva lidé? V srdci jsem měla prázdno, jak jsem se snažila argumentovat si, proč nesmazat i blog, stejně jako jsem to udělala s facebookovou fotografickou stránkou. Přeci nejsem fotograf ani spisovatel. Jakmile se dobudu na tumblr, pomaže i ten. Když jsem si tedy vymyslela argumenty, proč psát dále blog, nemohla jsem se dále dívat na design. Nedokázala jsem přenést svůj nápad z hlavy na digitální papír. Mrzí mě to, ale nešlo to. A tak jsem změnila citát v záhlaví a set barev. Kdoví, jak dlouhého trvání to bude mít. :-)

Vše se točí kolem mě. Jenže těžko bych dělala recenze, když nemám co recenzovat. Odmítám recenzovat knihy, jelikož dle mého názoru si na knihu musí každý udělat názor sám. Musí si ji sám přečíst a pochopit. Stačí se podívat, jak jsme četli Hamleta povinně. Každý dílo pochopil po svém. A to je kouzlo knih, které mám ráda. Neumím napsat pořádně naštvaný článek, protože sama moc dobře vím, jak bolí má slova plná zloby. Umím si postěžovat ústně, ale neumím a nechci nic z toho zvěčnit, neboť je to pomíjívé. Vždy se z toho vyspím. Nenakupuji tolik, abych psala recenze na výrobky. Už ani nekreslím a nemaluji jako kdysi. Básně skládám v hlavě a na papír neumím je otisknout. 

Jednou jsem se pokoušela sesmolit článek o módě. Skončil v rozepsaných a fotografie se nahromadily ve složce. A tak nezbývá nic jiného, než napsat ještě jeden pokusný článek. Pokud s ním budu spokojena, nezanevřu na psaní. Musím udržovat svůj jazyk, jestliže nejsem schopna mluvit s lidmi ve velké míře. A tak, co se událo? Vskutku jen málo událostí, které vybočují ze stereotypu. Sama jsem zvědavá, jak si je pamatuji. 

Onemocněla jsem. Naposledy jsem smrkala na Vánoce, což je docela nedávno. Samotnou mě překvapuje, jak se mi imunita zhoršila. Praštila jsem se přes prsty a velikonoční prázdniny jsem jedla med, pila čaj s medem a citronem. Nejvíce mi pomohla cibule s medem. Nepoužila jsem jediného preparátu z lékárny. Nemyslím si, že jsem to přešla. Poctivě jsem odpočívala. Jelikož jsem před měsícem přehodnotila způsob života a závislosti na určitých lidech, vrátila jsem se ke staré lásce. Čtení. Hodně čtu. Rozhodla jsem se splnit i čtenářkou výzvu, ovšem až někdy od února, tudíž jsem, podle výpočtu, stejně deset knih pozadu. Sama si myslím, že to doženu. Mívám problém zařazovat knihy do kolonek, protože si je nejdříve půjčím. Po dočtení teprve hledám příslušnou kolonku. A tak třeba Zkrocení zlé ženy skončilo jako kniha, kterou autor napsal do svých třiceti let. 

Ve středu jsem šla na poštu, kde jsem podala dopis do Turecka. Přes interpals jsem si našla kamaráda. Jmenuje se Batuhan. On si spíše našel mě. Dohodli jsme se, že si navzájem pošleme něco drobného. Měla jsem dopis poslat už v pátek, kdy jsem porušila slib ležení a šla s kamarádkou na kofolu, ale nepovedlo se mi to. Vždy se dlouho přemlouvám k posílání dopisů, ačkoliv vím, že to nebolí. Z pošty jsem zamířila do knihovny, kde jsem vracela knihy za sebe a za Káťu. Kátina kartička zapříčinila pád systému, takže jsem si musela dlouho vybírat knihy, abych zabila čas. Odcházela jsem s kvalitním čtivem a neuvěřitelnou žízní. Měla jsem představu, jak cestou rozečtu jednu z knih, poté se doma převleču, udělám si čaj a zalezu s knihou do postele. 

V autobuse jsem sice knihu otevřela, ale spíše jsem zírala z okna. Přistoupili spolužáci z prvního stupně základní školy. Donutilo mě to začíst se, aby nenastalo ticho, které by všem bylo nepříjemné. Pokaždé mám pocit, že bych je svým mluvením otravovala. Podívala jsem se na konec autobusu, jen tak. Spatřila jsem svého tatínka. Vydala jsem se k němu. Nevím proč, dostala jsem nápad, že by se mohl stavit na kávu či čaj. Odmítl, že prý má v plánu jít na pivo. Proč ne? Po domluvě jsem šla s ním. Malá hospůdka  kousek od mého bydliště. 

Tatínek měl obavu, zda mi pan hospodský bude ochoten načepovat. Byla jsem připravena dát si kofolu. Na hospodského jsem zapůsobila. Až moc, řekla bych. Sice mi nejdříve tipoval čtrnáct let, ale pak zjistil, že čtrnáctileté děti neoplývají takovou inteligencí. Berte prosím moje tvrzení s nadsázkou. Pivo mi načepoval. Zelené. Bylo nás tam skromně. Já, tatínek a tři další muži, kteří po půlhodině odešli. Hospodský mi začal klást otázky. Snažil se vymyslet takovou, abych na ni neznala odpověď. Když se mu povedlo takovou otázku vymyslet, odpověděl si na ni sám. Když jsem se pak ptala já, musela jsem hodně ze všeobecného přehledu. Nebylo by fér, kdybych se zeptala třeba na látku, kterou jsme dělali ten den ve škole. Strávili jsme tam asi tři hodiny. Zamotali jsme se i do otázek přistěhovalectví a náboženství. Nerada se o takových tématech bavím, protože nemám vyhraněný názor. Po další sklenici, tentokrát kofoly, jsem šla domů. S pocitem uspokojení, neboť s Bendou často hrajeme podobnou „hru“.

Před mým odchodem se mnou tatínek hodil řeč. Že prý následující týden bude pan hospodský mluvit jen o chytré slečně. Říkám si, že by měl potkat ty mé známé, které považuji já za chytré. Lidi s neskutečnými znalostmi. Toho pověstného Bena, kterého zná celá škola. Já jsem jen houba, co nacucává informace. Dělám to s láskou. Ráda získávám informace. Možná je to tím, že jsem žena. Jenže nemám tolik příležitostí s někým drbat. A život Marie Terezie mi přijde mnohem zajímavější, než vědět, s kým nyní žije Dara a jakou dovolenou mají slavní. 

Užívám si jara každým kouskem těla. Oprášila jsem saka. Také jsem bosýma nohama kráčela po mechovém koláči. Navíc se pokaždé cestou domů zastavuji u rozkvetlých stromů a nasávám jejich vůni. Včely s respektem létají kolem. Narozdíl od vos je mám ráda. Jsou mi bližší. Vyhlížím čmeláky, ta malá chlupatá stvoření, která bych tak ráda pohladila. V televizi straší výskytem klíšťat, jako každý rok, a já bych přesto nejraději zalehla s knihou do trávy. Stejně jako o prázdninách u babičky na chatě. Jenže to už není možné, protože zanedlouho dáme chatě sbohem. Vše plyne. A i tento domeček potřebuje nové majitele. Snad se mi podaří vzít si odtamtud něco na památku. Pořád je ve mně dítě, které potřebuje ujištění. Dítě, které krutě naráží na to, že se s věkem vše mění. 

11 komentářů:

  1. Snad tě nenapadne rušit blog, čtu tvé články moc ráda a pravidelně, hned jak se mi objeví na bloglovin. Ale komentář zanechám jen někdy - né snad kvůli tomu, že bych neměla o čem psát, ale spíše mám vždycky pocit, že by to byly jen nějaké hlouposti, které by se k ladění článku nehodily nebo ták.
    Myslím si, že všeobecný přehled je důležitý, mnohem lepší než dokonalost v jednom určitém oboru (ach ach, znám tolik lidí, kteří by mi za tento názor nafackovali!) a nikdy není na škodu jej obnovovat a zvětšovat a cvičit, klidně u zeleného piva (také jsme na něm dneska byli, ale neodhadli jsme značku a nebylo vůbec dobré, fuj fuj. :D ).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A co? Lidi odbíhají od tématu i v řeči, proč bys tedy nemohla psát blbosti, které se zdánlivě nehodí ke článku? :-) Vše se pojí se vším.

      Vymazat
  2. Taky jsem si před nedávnem dělala pořádky v blogových plánech. Člověk se mění a není ostuda tématicky změnit i svoje internetové útočiště:-). Přestala jsem si hrát na "fotografku" a hned se cítím líp:-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upřímně jsem ráda, že jsi s tou hrou přestala, protože občas byly tvé komentáře opravdu nešťastně arogantní. :-)

      Vymazat
  3. Blog neruš, to by byla škoda. Nepíšu moc často, protože na blogspotu mi vše padá do spamu, musím to psát jako anonym, pod přezdívkou to nikdy nejde. Nesnáším blogspot. Jindra

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím, že nemá cenu končit. Na tvé články netrpělivě čekám a vždycky mi tak nějak vlijou naději do žil.Umíš krásně pracovat se slovy, proto bys blog, dle mého rušit neměla. Mrzí mě, že jsi zrušila fotografickou stránku na facebooku. Protože fotky jsi měla opravdu kouzelné. S takovým zvláštním nádechem, prostě tam bylo něco malého skovaného a to je na tom kouzelné, i když je to fotka tvých nohou. Ne, nelichotím ti jenom protože máš "depresi" (nebo jak to nazvat). Opravdu to tak není. Snažím se jenom reagovat nějak vhodně pro tebe a nedělat z toho trochu "Narcistické" litování mé osoby. Občas s tím mám docela problém :-/
    Docela chápu tvé rozložení ohledně kašlání a smrkání. Také ho nemám ráda, ale tak se snad vyležíš a bude to jenom lepší a lepší :-) Špatné a smutné časy přichází a zase odchází.
    Opravdu si ten blog nech proležet v hlavě. Sleduji tě už od tvé působení na blog.cz, udělala jsi kus práce, vypsala jsi se a tvé jednoduché vzhledy mě okouzlily a cítila jsem se vítána. Udivilo mě, že jsi ho po tolika letech smazala (i když já mám co řikat, nažádné adrese pořádně nevydržím). Myslím, že by ti poté bylo líto, že zrušit tolik let práce.
    Proto nevěš hlavu a přeji ti hodně štěstí a hodně síly.
    Pokud máš návštěvy a komentáře ne, nezoufej. Může to být důkaz, že tvé články někdo čte. Mé blogy většinou skončili s nulovou návštěvností a nulovými komentáři, ale já si zvykla, vlastně ni nevím jestli jsem pořádně chtěla nějaké velké ohlasy. Říkám si, že hodně návštěvníků je takový malý bič na autory, ale také tě chápu :-)
    Hodně štěstí a mnoho krásných dnů :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zrušení blogu na blog.cz mělo spoustu důvodů vnitřních, ani já si je nepamatuji, ale dva z nich byly tyto: Vedení AK. Druhý důvod bylo mé soukromí, které narušili nechápaví příbuzní. Stránku na facebooku jsem zrušila, protože se necítím být fotografkou, a protože nyní, i kdybych chtěla, nemám pořádný fotoaparát a fotím jen tabletem, což je dobré pro články na blog, ale ne na fb stránku :-).

      Moc ti děkuji za komentář, který jsem si několikrát četla dokola a doufám, že i nadále se budeš vracet. :-)

      Vymazat
  5. Na tvém blogu jsem poprvé, ale to nic nemění na mém názoru, že by sis ho mazat určitě neměla.
    Už jen kvůli tomu, že píšeme přeci pro zábavu a ne kvůli tomu, kolik máme komentářů, čtenářů a nevím čeho. Sama také často končím s blogem kvůli komentářům, ale uvědomila jsem si, že to nemá cenu, protože čtenář si vždycky najde a přečte to, co ho zajímá.
    Samozřejmě chápu, že komentáře jsou pro blogery sladké ovoce.:-)
    http://teriblossom.blog.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jako hraní na hudební nástroj. Když člověk rád hraje, potěší ho, může-li udělat radost tím, že někomu zahraje. :-)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  6. Moc hezky píšeš a pěkně se to čte.rušit blog by byla veliká škoda!! :-)

    OdpovědětVymazat