9. května 2015

Sladká exkurze

V pondělí naše škola potřebovala, aby se alespoň pár učeben uvolnilo k maturitám. Myslím si, že to bylo kvůli maturitám. Vyrazili jsme se třídou do Olomouce. Pro mě nic nového, ale konečně jsem měla možnost si více projít památky. Myslím si, že nejvíce jsme si užívali cestu vlakem. Připomnělo mi to první září, kdy jsme jeli na adaptační kurz. Dále jsme prožívali zcela normální školní týden, pokud se to tak dá říct, protože jsme ve škole pobyli jen dva dny.

Z Olomouce mám několik fotografií. Nefotila jsem zase tolik, protože moc nebylo co. Památky si můžete vygooglit. Když jsme jeli vlakem, s Káťou, Aničkou a Terezkou jsme nezavřely vůbec pusy. S Aničkou jsme jedly řízek, ačkoliv jsem se bála, že jí řízek od mojí maminky ublíží, vzhledem k nedávnému zákroku s osmičkami. Také jsme vyhlížely Babiše v polích řepky. Snažily jsme se být nepozorovány při projíždění kolem dělníků oděných v oranžovém. Anička je totiž krátce za Brnem hlasitě pozdravila, a tak jsme se bály že jdou po nás. Z jistého kupé byl neustále slyšet Grigor, tedy další Anička, které dali snímací rovnátka. Neustále předváděla Grigora, který má rád vláčky. Z dalšího kupé během cesty vycházel můj spolusedící Víťa. Jeho sklony k focení selfie byly odhaleny jednoho dne ve výtvarce, kdy poslal mým přátelům snap. Od té doby, zdá se, je nezastavitelný. Vykláněl se z oken, fotil se snad v každém koutě vlaku, a pak pokračoval v Olomouci. Nejlepší na tom je, že on vypadá dokonale, ať už krčí ústa v náznaku polibku, či drze vyplazuje jazyk. 

Když jsme dorazili do cíle, naše skvělá, úžasná, líbezná, dechberoucí třídní profesorka nás navedla k opačnému východu, což jsme zjistili, když jsme měli výhled na pole. Vrátili jsme se tedy podchodem a konečně jsme našli cestu před krásnou budovu nádraží ve funkcionalistickém stylu. Zde se k nám připojil Císař, který cestoval na vlastní pěst. I s ním se okamžitě Víťa vyfotil. Dorazil k nám náš průvodce a my se vydali do města. Prošli jsme si kostely. Z prvního gotického jsme s Aničkou byly u vytržení. Děkovaly jsme bohu, že nebyl poznamenán barokem, které se nám tolik protiví. Naše nenávist baroka zmizela, když jsme se ocitli v barokním kostele sv. Michala. Ačkoliv byl celý přestavěn z gotické podoby, ujistil nás, že baroko nemusí nutě být zase tak ošklivé. Jestli máte někdy cestu kolem, zkuste se postavit pod jednu z kopulí a podívejte se nahoru. Kde proboha končí strop? 

Podívali jsme se i na několik kašen a zastavili jsme se na náměstí s kašnou, kde mají i krásnou želvu s malými želvičkami na krunýři. Jedna se nachází v sousoší kašny, jedna čeká mimo na chodníku. Prý jako atrakce pro děti. Není pravda. Jako třída jsme si okolo ní udělali fotku, a také já jsem se nechala vyfotit. Jako památku na město a také jako připomínku mé lásky k Zeměploše. Rozloučili jsme se s průvodcem. Druhá paní profesorka, která nám dělala doprovod, nám navrhla, abychom vlezli do kašny a vyfotili se. Je to jediná kašna, která je k tomu určena. Na mě bylo chladno, ale několik děvčat se odvážilo. Fotilo se, aniž byla děvčata připravena, a tak mají na fotkách velmi zajímavé výrazy. Snad se líbí těm, kteří chodí k nám do třídy a obdivují nástěnku. 

Na dvě hodiny nám byl dán rozchod. V naší holčičí skupině jsme dlouho přemýšlely, kam chceme jít. Nejdříve se většina šla podívat  z věže kostela sv. Mořice, já a Terezka jsme čekaly dole. Po dobrodružné akci, jsme se podívali dovnitř kostela, protože tam mají být největší varhany, jak říkal průvodce, ale nepřišly nám tak veliké. Pak se naše skupina rozdrobila. Některé slečny šly na jídlo, některé se ztratily v drogérii a my s Aničkou jsme skončily v pekárně, kde jsme si koupily hořické trubičky. Vracely jsme se zpět ještě jednou, abychom koupily něco na zub i našim příbuzným domů. Asi půlhodiny jsme seděly u Sloupu Nejsvětější Trojice a zíraly na orloj. S námi tam byli i kluci, takže Víťa opět nafotil pár selfie. Orloj nám nepřišel tak skvostný, jak všichni říkali. Mně se koneckonců nelíbí ani ten v Praze. Asi jsem barbar. 

Abychom neseděly na jednom místě a nenachladily si močový měchýř, šly jsme s Aničkou právě ještě jednou do pekařství, a pak k dalším spolužačkám na zahrádku k cukrárně. Moc jsme se tedy nepohnuly. Já si objednala čokoládový dort, abych toho sladkého neměla málo. V tomto uskupení jsme se vydaly na místo srazu. Mohly jsme jít klidně později a dojít až na nádraží, ale neměly jsme odvahu. Můj orientační smysl silně pokulhává. Ostatní na tom nebyli asi o nic lépe. Napsala bych to v příčestí ženském, ale byl s námi Kuba. Vydali jsme se s profesorkami do nové stavby mrakodrapu. Šli jsme krásným parkem, kde jsme se domluvili, že chceme maturitní večírek, tedy naše třídní by chtěla. To stejné přišlo na přetřes i v osmnáctém patře mrakodrapu, kde jsme si každý dali pití u kulatého stolu v čínské restauraci. Všechny nás fascinovalo, jak se horní deska uprostřed stolu otáčí. Jak málo stačí ke štěstí gymnazistů? Když jsem se dívala z okna, motala se mi hlava. Strach z výšek byl jeden z důvodů, proč jsem nešla na věž s děvčaty, protože bych pak dolů lezla hodinu. Stejně jako na věži Petrova, kde jsem byla minulý rok s Alčou. :-D

Cestou na nádraží jsme přemýšleli, jak nachystat kluky. Bylo nám jasné, že zapluli do nějaké hospody. Byli jsme na místě srazu dříve. Naše třídní navrhla alkoholové testery, tím bychom je totiž jistě vyděsili, ale nakonec z nich sešlo, protože pak by si byla téměř jistá a musela by vyvodit důsledky. Když kluci došli, vysmátí, pohrozila jim, každého uhodila srolovanými papíry a šlo se. Rozloučili jsme se s Císařem, který zase odjížděl domů sám. To nám bylo líto, protože by s ním jistě byla ve vlaku zábava. Já, Anička, Káťa a Kuba jsme skončili v kupé s profesorkami. Popovídali jsme si o knihách, pochlubili jsme se Víťovými fotkami, za což nás určitě nemá rád. Myslím si, že vzhledem k tomu, že je fotil na Kubův mobil, může být rád, že nevisí na nástěnce. Cesta do Brna utekla, ani jsme se pořádně nerozloučili a rozprchli jsme se. Ale užila jsem si to. Neumím si představit, že bych to samé prožila na základce. Tam se lidi chovali úplně jinak a podle toho i vyučující. 

Rozhodly jsme se s Aničkou, že bychom se chtěly podívat i do jiných měst a států, především do Polska. Můj sen je jet se podívat do Krakova. Pořádně si jej projít. Prý je to skvělý nápad. A nebo... bydlet v Olomouci. Protože je to stále město, takže je tu vše při ruce, ale zároveň je klidná jako vesnice. :-)

3 komentáře:

  1. Kdo nemá fotku s želvou, jako by v Olomouci ani nebyl!
    A během pondělka jsem centrem několikrát procházela, ale tříd tam bývá věčně hromada, jsem se po těch lidech ani nedívala, kdo ví, možná jsme byly ve stejnou chvíli na stejném náměstí! :D

    OdpovědětVymazat
  2. to vypadá fakt dobře :)
    PS: U mě na blogu právě probíhá GIVEAWAY, budu ráda, když se zapojíš!:)
    www.lovies47.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Vaše exkurze se jistě skvěle vyvedla :) Mě vždycky exkurze se školou hrozně bavily :)

    OdpovědětVymazat