29. července 2015

Přístav růží

Při psaní posledního článku jsem se chystala do dalekých krajin. Poprvé za svůj život jsem jela na dovolenou k moři. Moje maminka mi totiž minulý rok řekla, že by alespoň jednou chtěla se mnou někam jet. I přes moji nesnášenlivost horkého počasí, jsme se vydaly k moři. Nechtěla jsem někam, kam jezdí každý Čech. Švédsko mi bylo z finančních důvodů zamítnuto, a tak jsme zvolily Slovinsko. Portorož neboli přístav růží je oblast při Jaderském moři. Je pojmenován trefně, jelikož všude rostou růžové keře, poněkud jiné než ty naše. Fotila jsem málo, ale ráda bych zase jednou za čas vydala fotočlánek. Zde tedy fotografie a něco málo ze zážitků.

Když jsme ráno v šest hodin dojeli k našemu hotelu, bylo nám řečeno, že si můžeme uschovat naše zavazadla, ale musíme do dvou hodin čekat, než se uvolní náš pokoj. To nás poněkud naštvalo, byť jsme s tím počítaly. Jely jsme devět hodin autobusem a ani jedna z nás se nevyspala. Na záchodech hotelu Metropol jsme se tedy převlékly a vyrazily jsme na pláž. Protože bylo příliš brzo, nejdříve jsme se procházely. Moře se dělilo na úseky. Někde kotvily lodě, někde se lidé mohli koupat. Tato krásná loď mi padla hned do oka mezi všemi kovovými loďkami. Bohužel jsem nepostřehla její jméno. Nikdy jsme nedošly na konce mol, protože mamince se už jen z chození po mole, pod kterým se nacházelo hluboké moře, dělalo mdlo. Pláže byly v Portoroži vytvořené člověkem, takže si stačilo  vybrat. Já nejsem příliš dobrý plavec a moje maminka plavat vůbec neumí, takže jsme si vybíraly podle toho, jak dobře se chodí ve vodě. Musely jsme chodit pěkný kus od hotelu, příhodné jméno - Růže, na písečnou pláž. Převažovaly spíše pláže betonové s kamenitým dnem nebo pláže travnaté.

Ve Slovinsku jsme strávily sedm dní. Hodně času jsme trávily u moře, ale také jsme podnikaly objevné výpravy. Plánovaly jsme výlet do Terstu, jenže jsme nezjistily, jak ho zařídit, protože to v papírech cestovní agentury nebylo. Smířily jsme se tedy s blízkým okolím, kam jsme se vydávaly kombinovaným způsobem, pěšky a autobusem. Jedním z takových měst byl Koper. Nejdůležitější přístav. Jelikož nás zradily autobusy a zastávky, skončily jsme na odlehlém autobusovém nádraží, odkud jsme musely dojít do historického centra města. Památky mám zachycené na filmech, protože maminka trvala na filmovém fotoaparátu. Bloudily jsme ulicemi, nevěděly jistě, jestli trefíme zpět na autobus. Zaujal mě gauč, který se nacházel jen tak na ulici. Zajímalo by mě, jestli si na něj obyvatelé domu sedají?

Koper i další navštívené město měly jednu společnou věc: Úzké, skoro liduprázdné uličky. Možná to bylo tím, že jsme tudy šly v brzkém odpoledni a lidé byly v práci nebo se schovávali a čekali, až budou žít večerním životem. V okolí, kde se nacházel náš hotel, to žilo právě až večer. Děti pobíhaly za dospělými klidně v jedenáct. Lidé vysedávali v barech a kavárnách, které se nacházely po celém pobřeží, cucaly drinky a u toho si vesele povídali, hráli stolní hry a sledovali vystoupení diskžokejů, zpěváků a jiných hudebníků. I krámky otevíraly třeba až ve čtyři odpoledne. Z našeho tříhvězdičkového hotelu jsme docházely na večeři do Metropolu, pětihvězdičkového hotelu. Tolik jídla jsem doma snad nespořádala ani za celý měsíc. Každý večer něco jiného, formou bufetu. Obden i zmrzlina. Abychom pěkně strávily, chodily jsme vždy na procházky okolo pobřeží. Sháněly jsme dárky pro přátele, takže z nás museli obchodníci být už pěkně nesví, protože jsme málokdy co koupily. I večer bylo pořád teplo, takže pro mě bylo největší slastí dojít na pokoj, kde díky klimatizaci bylo božských dvacet stupňů.


Z Koperu je i tento skútr. V Koperu, stejně jako v Portoroži, dbají na úpravu zeleně. Trávníky hezky posekané, stromy a keře zastřižené. Domy obrostlé. V zelených prostorách mezi opačnými proudy silnic sázené keře a palmy. Všude se hojně využívá dopravy na skútrech a kolech. Sem tam byly při procházce vidět skútry vyskládané v řadě u krajnice, stejně jako u nás bývají normálně auta. Auta samozřejmě znají také, a musím uznat, že jsou krásná, nablýskaná. Možná je to tím, že jsme byly v turistickém ruchu, okolo kasín a hotelů. Moje oblíbená hra bylo zjišťování země původu řidičů. Slovinsko a Itálie vedou.
Další ctností je čistota. Zatímco v Brně jdete a nepřijde vám divné, že vidíte na chodníku žvýkačku, jízdenku, nedopalek od cigarety, zde jste se sakra podivili, když jste narazili na drobný odpadek. O čistotu ulic opravdu dbají. Můžete se projít po trávníku, když tam není cedule zákazu, a máte devadesátiprocentní pravděpodobnost, že bota zůstane bez exkrementu. :-)

Podle jednoho internetového průvodce Slovinsko vyniká jachtařením. Já upřímně nepoznám, co je jachta, ale lodičky kotvily všude. Když jsme procházely kolem, vždy jsme si s maminkou vybíraly tu naši, do které nasedneme. Myslím, že bychom na to ani neměly odvahu. Máma se určitě bojí, že by se stejně utopila a já se necítím dobře, když pluji na něčem uprostřed vody. Vyzkoušeno v hodinách plavání na obrovském pontonu uprostřed bazénu. I tato fotografie je z Koperu, kam jsme následující den jely znovu, protože jsme objevily krásnou oblázkovou pláž, kde jsme mohly jen tak sedět a nechat se omývat. Narozdíl od té naší tam neplavala drobná tráva.

Tuším, že v pátek jsme se vydaly do Piranu. Je to též přístavní město, ale narozdíl od Koperu více historické. A také zde neuvidíte moc aut. Piran je od Roži, našeho hotelu, asi čtyři kilometry. Vydaly jsme se tedy pěšky podél pobřeží, pak do kopce. Potkaly jsme dvě Češky z Liberce, které nám poradily a vytkly nám, že jsme bláznivé, když chodíme v takovém horku. Pěšky jsme došly k velkému parkovišti a odtud jsme jely bezplatným autobusem až na náměstí Piranu. Piran je proslulý úzkými uličkami a vůní smažených rybiček. Kdo chce tam, musí bez auta. Piran je netypický kulatým náměstím, které je na fotografii. Domy jsou inspirované benátskou architekturou. Pláže tu nenajdete. Pobřeží je zaskládané velkými kameny, ale obyvatelům to zřejmě nevadí, protože se roztahují na kamenech a koupají se i tak.
Takto vypadá město ze zídky jednoho kostela. Uličky vedou od náměstí buď rovně nebo postupně do kopce. Jsou dlážděné kočičími hlavami, ale rozhodně to nebrání elegantním Italkám nosit podpatky. Město je, jako většina slovinského pobřeží Jaderského moře, dvojjazyčné z dob vlády Itálie. A nedivím se, že je tomu tak, protože Italů jsem slyšela více než dost. I v televizi běžely italské kanály. Zde je výjimka všeho: Uličky bývají špinavé. Nikde jsem neviděla popelnici, jen odpadky v zavázaných pytlech.

V Piranu jsme koupily krásné pohlednice, které vypadaly jako malované akrylovými barvami. Bohužel jsme se s maminkou v jedné restauraci pohádaly, a já je pak nechala na stole. Zjistily jsme to až na pokoji, což nás mrzelo, protože, narozdíl od turistických pohlednic v Portoroži, stály nás dvě jen jedno euro. Jinde stojí jedna pohlednice eura dvě. Když si to převedu na českou měnu, tak mám pocit, že jim asi přeskočilo. 

Když jsem viděla poprvé toto okno, vzpomněla jsem si na Romea a Julii. Přesně v tomto okně by si Julie měla česat vlasy a čekat, až se Romeo ve stínu noci přiblíží. Vzpomněla jsem si na okno i na zpáteční cestě. Podivná asociace, to vám povím. Když jsme jely už domů, tak se na mě naštvala jedna slečna. Měla jsem sedadlo stažené moc dozadu, musela jsem si ho narovnat. Když jsem použila páčku, spadl mi můj zlatý prstýnek do kolejnice sedadla, odkud nešel vytáhnout. Od jedenácti v noci jsem brečela jako želva, protože je to jedna z mála věcí, která má pro mě opravdu velikou hodnotu. Slečnin přítel mi každou přestávku pomáhal prsten dolovat, zatímco jeho přítelkyně vypadala, že mě asi zabije, protože nemůže při tom drobném hýbání sedadlem spát. Dokonce jsem napsala i smsku Bendovi. Řekl mi, že to nevadí, že je to jen kroužek. Měl pravdu, ale jak pak někomu řekla moje maminka: Pro mě má úplně jinou hodnotu. Někdy ve tři ráno jsem řekla mladíkovi, aby se na to vykašlal. Nechal to tedy být, protože mi řidič, kterého se nám povedlo už cestou tam s maminkou naštvat, slíbil, že v Bratislavě sedadlo rozmontuje. V pět hodin ráno ale přišel, sedadlo jednoduše vytáhl a prstýnek byl zase na světě! Nemusela jsem tedy plnit slib Slovákovi, že mu pošlu fotku rozmontovaného sedadla. Benda o tom pořád neví, asi bych mu to mohla napsat. :-)

Popisovat celou dovolenou nemá smysl, protože ani nevím, jak bych ji popsala. Nejsem dovolenkový člověk a neumím popsat klasickou radost rozvalování se na pláži a smažení ve vlastní šťávě. Klid a mír mi přinášely dálavy moře a každou minutu měnící se mraky, pokud na obloze byly. Na pokoji nám pokaždé pěkně uklidili, mého králíka Azurita pokojská vždy pěkně usadila na polštář. Postel byla možná příliš měkká a komárů příliš mnoho, či snad to byla moje paranoia, která je přilákala na hodování pod rouškou noci. Třináct štípanců stačí, drahoušci. Nejsem odporně hnědá, pořád jsou na mé kůži vidět znamínka, ale bílé triko mi nyní sluší. A mám tři kameny z pláže.  Hrdý buď, žes vytrval, čtenáři. :-)

6 komentářů:

  1. Jé, ve Slovinsku jsme ještě nebyla :-) musí to tam být opravdu krásné podle toho co píšeš :-)
    Je opravdu škoda těch pohledů, mám moc ráda pohledy, když mi chodí od kamarádů, když je o ně poprosím. Fotky krásně doplňují článek. Tvé články čtu vždy na dvakrát, ale není to žádný problém , protože na poprvé čtu článek, na podruhé koukám na obrázky. Pan řidič je moc ochotný, když rozmontoval sedačku, aby ti prstýnek vyndal. Jé, moře a komáři, ten problém mám taky :-) Přeji ti krásné prázdniny :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Nemám čas bohužel přečíst celý článek, právě jsem taky u moře a je škoda vysedávat u počítače. :) Ale podle fotek to tam vypadá fakt krásně, hezký výběr. :) Slovinsko by mě taky zajimalo, zatím jsem jím jen projížděla, ale líbilo se mi.

    OdpovědětVymazat
  3. Však já na konci psala, že né každý je takový a že je to určitě jen minorita, která je ted v mým okolí. Určitě nehážu do pytle všechny 16 leté páry, já sama s přítelem začala chodit v 17 a jsme spolu 3 roky :) Každopádně k 5 letům velká gratulace :) !! A vím moc dobře, že někteří 16 letí se chovají lépe jak lidi s 3 výškama, taky mám pár takový v okolí. Ono je to prostě celkově o člověku, já si ale poslední dobou začala všímat toho, že na dovolenou spolu jezdí čím dál mladší páry po kratší době a trošku mě to zaráží.. :) každopádně díky za názor! :) A dovolená vypadá krásně ! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Kamarádka byla ve Slovinsku na celý semestr na Erasmu a strašně si ho vychvalovala. Mluvila mi o něm několik dní v kuse a teď i ty, takže jednou se tam prostě musím jet podívat, už kvůli té atmosféře, která z tvého článku je cítit. A také tomu přístavu. Lodičkyyyy, húúúú! :3

    OdpovědětVymazat
  5. Tak pěkně jsem si o něčí dovolené snad ještě nikdy nikde nepočetla. Hezky jsi to napsala a tvůj úhel pohledu je opět zajímavě odlišný, než úhel pohledu někoho jiného. V pátek brzy po ránu odlétám do Řecka. Pokud napíšu článek, bude to nejspíš právě o tom pečení se na slunci a koupání v moři :D (Na komáry beru repelent, snad se mi vyhnou!)

    OdpovědětVymazat
  6. Zní to všechno moc krásně a zajímavě a hlavně to tak i vypadá – nádherné fotky :) Zejména ta předposlední, ono okno, mě opravdu zaujala~ Ještě, že příhoda s prstýnkem dobře dopadla, to by opravdu zamrzelo.

    OdpovědětVymazat