30. srpna 2015

Mladí výtržníci

Myslím, že zhruba před rokem jsem si začala dopisovat s jednou slečnou. Znaly jsme jen přes blog a byla to ona, kdo navrhl dopisování. Netrpělivě očekávám každý dopis. Každý den, kdy nechávám čekat ji, před spaním se upomínám, abych co nejdříve napsala. I když jsme navzájem znaly své blogy, těžko jsme si mohly jedna druhou představit. Já jsem si myslela, že je Andy stejně vysoká jako já nebo možná o chlup vyšší. Když jsem ji viděla stát v nádražní hale, těžko se mi věřilo, že je to ona. Připadala jsem si vedle ní jako prvňáček. Přijela za mnou z toho největšího města a já se bála, abych se ukázala v dobrém světle, abych jí snad nezkazila vzpomínky na naše město, které chovám v srdci s velkou láskou. Byla u nás od neděle do středy, druhý srpnový týden. Měla jsem velké plány, jak jí ukážu všechno důležité v Brně, ale v horkých dnech to nakonec nevyšlo úplně podle plánu. Prošly jsme staré centrum, poseděly jsme chvíli na lavičce v parku okolo Špilberku, a pak i na mém nejoblíbenějším místě, altánku. Předtím jsem ji musela vzít tam, kam chodím velmi často. Ústřední knihovna, kde jsme si nabraly knihy zadarmo. Vedle otevřely kavárnu, takže jsme se osvěžily limonádou. Právě zde jsem si půjčila zrcadlovku, kterou Andy táhla, a vyfotila ji při jednom hovoru. :-)

Na těch pár dní jsme si žily svůj vlastní malý život v mém malém pokoji. V prvních dnech jsme unaveny padly do postelí s knihami a hudbou. Sem tam jedna nebo druhá promluvila a započala filosofickou chvilku. Místy jsem jen pozorovala, jak si Andy hraje s vějířem. Kdyby žila o pár desítek let dříve, byla by mistryní v řeči vějířem. Podle mě má nejpozoruhodnější ruce na světě. Dlouhé, že dosáhnout až na samý kraj světa, křehké, že by se gentleman bál ručku políbit, aby ji nezranil, ale přitom tak mrštné a šikovné, že koulí dokonalé bramborové knedlíky. Lidské ruce mě vždy fascinovaly. Ráda se na ně dívám, ať mají buclaté prstíky jako ty moje, nebo spoustu malých jizviček a chybějící článek jako ruka mého tatínka.

A když tu byly ruce, je čas i  na nohy. Nohy fotím ráda, jde mi to snáze než ruce. Navíc jsem pak trochu více bližší dnešní módě, i když si už nevedu instagram. Nemám Vansky ani Nike či jiné značky. Kdybych měla, asi by mi úplně neprošly nohy na stole. Chtěla jsem vyfotit Andy z lepšího úhlu, tak jsem si sedla na stůl. V zimě mám nohy bledé jak umrlec, v létě zase opálené tak, že vypadají špinavě, jako kdybych kutala v dolech. Tentokráte mám dočasnou jizvu po pásku od žabek a pár puchýřků. Mám pocit, že mám divné nehty. Rostou moc do oblouku, zatímco jiní lidé mají spíše lopatky. Navíc mi připadá, že mám nohy mamutí, samozřejmě jen v momentě, kdy si s nimi pohrávám při čtení v posteli. Jakmile jsem mezi kamarády, hned mě vyvedou z přesvědčení. 

Místo činu. Postel. Kromě doby, kdy tu byla Andy, jsem v ní trávila všechny dny, kdy jsem byla doma. Matrace, která zůstane skoro rovná, když si sednu. Peřiny, které voní domovem. Ráda spím a čtu. Jinak než v leže doma nepřečtu ani řádku. A že jsem toho přečetla hodně. V mém malém útulném koutku. Moje nejlepší kamarádka si myslí, že je to moc stísněné, že komoda u postele nedělá dobrotu, ale já mám jistotu, že nespadnu z postele, že mě to zachrání před pootevřenými dveřmi, pokud je zapomenu zavřít. Navíc se tam dá perfektně opřít polštář, pokud chci opřít nohy o zeď. Když se setmí, pomáhá mi s písmenky moje lampička, kterou jsem dostala někdy ve druhé třídě. Taky si chudák prošla ledasčím. Má na sobě skvrny po nálepkách Witch, to jsem byla do nich neuvěřitelný blázen. :-D

Týden pro mě nekončil jen odjezdem Andy. Ve čtvrtek Bendova maminka slavila narozeniny. Od středečního večera jsem vyšilovala, protože mi došlo, že jinak vypadá nápad v hlavě, jinak při realizaci. Nenapadlo mě, co by jí mohlo udělat pořádnou radost, tak jsem zkusila jistotu. Koupila jsem plátěnku a udělala motiv majáku s citátem od jejího syna. Majáky má moc ráda. K tomu Benda dal Knihu vzpomínek, což se nám tématicky hodilo k sobě. Já ještě přihodila náramek ze Slovinska. Miluje vlčí máky a tento vypadal jako kdyby jimi byl posetý. Vždycky si vozíme drobné dárečky, když cestujeme. Z dárku byla opravdu nadšená, což mě potěšilo. Já se moc bála, že jako levák fixy rozmažu. 

Oslava byla veliká. S Bendou jsme se zašli na chvíli podívat do kavárny, kde to probíhalo, ale zjistili jsme, že je tam tolik neznámých lidí, že nemáme  s kým o čem mluvit. Zalezli jsme domů a až následně pomáhali s úklidem. Snad nikdy jsem neviděla tolik dárků pohromadě, celá předsíň. A tolik květin! Některé dárky byly i k další události - páteční svatbě. :-) Po uklizení jsme pak do noci, asi do jedné, seděli v obývacím pokoji s Bendovou maminkou, strýcem, tetou a Pavlínkou, o které nic nevím. Pili jsme víno, kromě Bendy. Měla jsem trochu, ale musela jsem se smát úplně všemu a trošku se mi motal svět. Vlastně jsem za poslední rok vypila vína více, než za celý svůj život. Bendova maminka mě na něj naučila. I na chatě mi nalívala. Asi je něco pravdy na tom, že k vínu se člověk musí propít. 

Od neděle do neděle jsme byli s Bendou a novomanžely na chatě. Už ani nevím po kolikáté. Vždycky si připadám jako z jiného světa, když se vracím domů. Hodně času jsme trávili v dolním patře, kde jsem se válela na peci nebo na gauči s knihou, pokud mi to zrovna Berýsek dovolil. Vždy jsem si naskládala polštáře na sebe, a než jsem si lehla, už tam jako největší pán ležel. První dny pršelo, takže ven jsem se několikrát dostala jen já, když jsem pustila zviřátko na zahradu. Pořádně vyčůraný byl, protože věděl, že po návratu do domu dostane mls. :-D Byli jsme i na rozhledně, kterou jsem zvládla zdolat. Nemám ráda výšky, od té doby, co mě Alča vzala na věž Petrova. Při lovu ostružin jsme zachránili císaře čmeláků, když znaven ležel na silnici. Z celého týdne mi v paměti zůstane odpoledne, kdy jsme přijeli. Povlékla jsem peřiny, pustili jsme si hudbu a jen tak jsme leželi s Bendou a povídali si. Buď jsme jen tak plácali, nebo hráli hru Co si myslíš, že si myslím... Já jsem něco plácla a drželi jsme se toho. Například padly otázky jako: Co si myslíš, že si lidé o mně, ale není to pravda? Co si myslíš, že je moje nejoblíbenější kniha? Jakou mám velikost bot? Co si myslíš, že se mi na tobě nejvíce líbí?

A zde se konečně dostáváme k nadpisu článku! Často Benda rozdělává oheň v krbu, aby si dospělí mohli opéct špekáčky. I já jsem se přičinila, sice malinko, ale ano. Ráda sekám dřevo, pokud je vhodný velký špalek. Ten na chatě chybí, ale to nevadí. Párkrát jsem sekala. Po nasekání nekvalitního dřeva, které sotva hořelo, jal se Benda rozdělat oheň. Nikoho z nás by nenapadlo, že v létě bude zavřený komín. Nikdy nebyl. Než stačil Benda ukázat schopnosti a kapacitu plic, nahrnul se do místnosti kouř. Alarm to chytil a začal hvízdat. Já mám husí kůži i z obyčejné houkačky u policejního auta, natož z alarmu, který věští nebezpečí. Podařilo se nám alarm vypnout a kouř vyvětrat, ale přijel pán od zabezpečovací agentury. Bendova máma si dělala legraci, že si myslel, že jsme dva mladí výtržníci, co si přišli do cizího rozdělat oheň v krbu. To je přece zcela normální. :-D Majitelé domu byli prý nakonec rádi, protože potřebovali alarm otestovat. A my si při příštím rozdělávání zkontrolovali, jestli máme opravdu otevřený komín. 

Vysočina. Kopce. Pro mě něco naprosto nepředstavitelného. Chodí někdy někdo po těch kopcích? Šli tudy nádeníci, když si hledali službu u hospodářů ve vsi? A kolik kopců museli přejít, než se dostali, kam chtěli? Vždyť dopravní prostředky tu nejsou tak dlouho. Neumím si představit spoustu věcí. Možná se tamtudy někdy projdu. Dva roky zpátky jsem si neuměla představit ani pád hvězdy. Chtěla bych zase někdy sledovat hvězdy, klidně opět zabalená v prostěradlech, jak se klepu zimou. Ve městě se k hvězdné obloze nedostanu, tak vždy doufám v oblohu bez mraků, když se dostanu na vesnici. Bohužel jsem jednu takovou noc strávila pláčem a nespavostí. Po dvou letech se mi povedlo kontaktovat moji nevlastní sestru. Pokud by vůbec chtěla, abych ji tak nazvala. Kvůli rodinným problémům a její zatrpklosti bohužel napsala, že jsem pro ni cizím člověkem a že mě nechce osobně potkat. Dokonce nenávidí vlastní matku. Tu, co ji přivedla na svět. Tu, která se snažila zajistit ji dobrý život. Tu, která neumí dost dobře projevovat lásku, ale vše dělá jedině kvůli ní. Kdyby jí byla jedno, ale nenávist? Jak může někdo obětovat svůj život takové emoci, jako je nenávist. Zabere to přece člověku stejně času a myšlení jako láska. A to je dost. Nikdy bych si nepomyslela, že se s nenávistí setkám. Ani že mě někdo obviní z toho, že se ozývám, jen když se mi to hodí, že si nevzpomenu. A co nyní bude s panem králíčkem, který hajá v postýlce již deset let? Mám ho zabalit do krabice a pohřbít ho ve sklepě, abych zapomněla? Nemůže se mnou být navěky, určitě nebude v manželské posteli, ale já cítím, že ho nemohu dát pryč. Od šesti let lapá moje vzpomínky, které si vybavuji, když nemohu usnout. A ty tři malé kuličky uvnitř něj pořád voní...

6 komentářů:

  1. To s tvojí sestrou mě mrzí. Člověk si rodinu nevybírá, ale na druhou stranu možná nevíš o všem, co se v minulosti stalo. I moje matka neumí projevovat lásku a na jejím vztahu s oběma dcerami je to hodně znát. Dát najíst a vyprat prádlo prostě na vytvoření vztahu nestačí. Nicméně téměř vždy je chyba na obou stranách, když vztah nefunguje.

    OdpovědětVymazat
  2. Nic o tobe nevim, ctu tvuj prvni clanek a presto jsi me do nej neskutecne vtahla. Kazdy ten mini pribeh v kazdem odstavci je fascinujici, svym zpusobem...
    Jinak ja si zase nedokazu predstavit, ze nekdo nevida ,,denne" oblohu s jvezdami. Ze by to pro nekoho bylo neco neuveritelneho. Me sice kazdou noc ten pohled vyrazi dech, beru to ale asi az moc jako samozrejmost...

    OdpovědětVymazat
  3. Ten vějíř chci!

    Víš, někdy je to těžké. Lidé jsou různí a někteří holt si neumí jinak pomoci ve svém životě, než že obviní všechny okolo a nenávidí je i za to, že si ukopnou palec. Takoví lidé jsou nešťastní a svým způsobem volají o pomoc, jenomže pokud oni sami o pomoc nestojí, nemůžeš jim pomoc vnucovat. Podalas ruku. Teď je na ní, aby se rozhoupala. Jen si dávej pozor, abys pak s podanou dlaní nepřišla o zbytek těla.
    Na druhou stranu nikdy nic není bez příčiny. Ať se pak budeš divit sebevíc, každý vnímáme jako těžkou křivdu něco jiného. Někdo to, že mu bylo upíráno stejné právo na lásku, někdo zase, že se mu nikdy neřekla pravda a nebo třeba to, že mu v pěti letech rodič nasekal na zadek a přitom nic neprovedl. Člověk je spletitá změť pudů, potřeb, emocí a komplexů.

    A pana Králíčka dáš pryč, až ho sama nebudeš potřebovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že s panem Králíčkem máš pravdu. Až budu vdaná, tak asi půjde do krabice. Je pořád v úžasném stavu a jako jediný by mohl snad přežít i další generaci. :-)

      Vymazat
    2. A dětičky z něj budou mít stejnou radost jako ty v jejich věku. ;-)

      Vymazat
  4. Ty fotky jsou nádherné! :) Obzvláště ta první při tom telefonátu.
    Jinak Witch... ehm..., no řekněme, že jsem na nich taky tak trošičku ulítala...
    Jinak se mi moc líbí tvůj styl psaní :)

    deathless-ginger-wight.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat