26. prosince 2015

O mně

Již dlouhou dobu se snažím sepsat profilový článek, který by návštěvníkům mého blogu řekl, kdo jsem. Jak se takový článek píše, když celý blog je vlastně mým vyjádřením?


Když jsem se narodila pojmenovali mě Klára. Moje babička zajistila v naší rodině křesťanskou výchovu, a tak na její doporučení mě nechali rodiče pokřtít. Dostala jsem druhé jméno, Gabriela. Nepoužívám ho, ale chovám ho v srdci, protože je to drobná vzpomínka na babičku. Výchova ve víře skončila někdy v desíti letech, kdy jsem dala jasně najevo, že mi vyhovuje naše prostředí doma, kde nikdo víru neřeší. Nemohu o sobě tvrdit, že jsem ateista, protože věřím v něco vyššího. Nejblíže tomu je zákon o zachování energie. Sama sebe bych popsala jako humanistu.

Narodila jsem se 17. ledna roku 1998 v Brně. Do školy jsem nastoupila v sedmi letech. Rozmluvila jsem se až ve čtyřech letech, takže se naši báli, že nebudu zrovna nejbystřejší. V první třídě jsem to rozjela se vší parádou, a od té doby se můj školní život nezastavil. Pasovali mě na čtenáře, ale knihy jsem si začala půjčovat až v polovině druhé třídy. Začínala jsem na zjednodušené červené knihovně, skončila u knih s válečnou tématikou. V páté třídě jsem dostala dvojku z vlastivědy, moji první. Nenechala jsem se však porazit a oblíbila si dějepis natolik, že bych se historií ráda po gymnáziu zabývala. Mezi moje oblíbené předměty patří český jazyk a literatura, dějepis a jazyky.

Po deváté třídě jsem nastoupila na církevní gymnázium. Láska k předchozím třem předmětům se zde prohloubila. Tamější knihovna mě zásobuje novinkami ze světa literatury, čímž si rozšiřuji své obzory. Dříve jsem četla jen klasická díla a knihy vydané po roce 1950 pro mě neměly význam. Stále jsem vůči novým knihám trochu skeptická, a tak si bez doporučení horko těžko něco přečtu. Snažím se kráčet vedle hodin literatury, takže si velmi ráda přečtu díla, která zrovna probíráme ve škole. 

Mezi moje  oblíbené knihy patří, bez ohledu na pořadí: Sto roků samoty, které jsem si přečetla na základě doporučení mé kamarádky Grabinky. Líbí se mi magický realismus a někdy o sobě jako o magickém realistovi smýšlím, byť ne v rámci literatury. Egypťan Sinuhet mě okouzlil, ačkoliv jsem se nikdy o Egypt nezajímala, ba co víc mě vždy nudil. Z krásných romantických klasik si v mém srdci našla místo Pýcha a předsudek, stejně tak mám moc ráda i film. U romanticky můžeme zůstat. Na rozdíl od Pýchy a předsudku můj oblíbený Evžen Oněgin neskončí šťastně. I přesto obdivuji, jak Taťána dala své srdce všanc. Dále bych už jen tituly jmenovala: Jih proti Severu, Pygmalion, Plechový bubínek, Löwensköldův prsten, Proměna. Aby se neřeklo, že čtu jen zahraniční autory, tak čtu i české. Zde mě zatím však omámila jen Kytice. Z nových knih mám pak ráda Muži, kteří nenávidí ženy a Neapolskou tetralogii (znát můžete knihu Geniální přítelkyně). Nevyhýbám se ani poezii. Čtu ji velmi málo, ale pak mi dlouho zůstává v srdci. Mám ráda Františka Halase, Vladimíra Holana, Vítězslava Nezvala, Jana Zahradníčka, Wislawu Szymborskou a Benna Gottfrieda. Každá kniha, kterou přečtu, ve mně něco zanechá. Často si spojuji knihy se vzpomínkami na dobu, kdy jsem ji četla, takže je pro mě hrozně těžké ty oblíbené vybírat. :-)

Zůstaneme chvíli u kultury. Jelikož často měním postoje a nálady, mění se i můj hudební vkus. Vesměs poslouchám indie rock, občas metal, alternativní hudbu a ze všeho nejraději jazz, swing, vážnou hudbu a soundtracky z filmů. Momentálními oblíbenci jsou Postmodern jukebox, Brahms a Sinatra. Sama hudbu neprodukuji, ale velmi ráda si poslechnu hru na jakýkoliv hudební nástroj. Nemohu ocenit všechny tóny, neboť nemám dar hudebního sluchu. Mým srdcovým nástrojem je akordeon, na který jsem vždycky chtěla umět hrát. 

Co se týče obrazového umění, nejsem zrovna znalec. Z fotografů obdivuji Saudka, M. Tichého, Martina Faltejska, Metteorwu. V obrazech to nezávisí na umělci, ale na jednotlivých dílech. Pořád mě uchvacuje Dívka s perlovou náušnicí. Jsem schopna trávit hodiny projížděním wikipedie, abych se dívala na portréty panovníků, zde mohu upozornit na můj oblíbený portrét Sofie Pruské. Jinak mám hodně ráda umění devatenáctého a dvacátého století. Například Picasso, Gauguin, Klimt, Schiele. 

Oblíbené filmy nemusím nutně vidět několikrát, ale u mnohých se tak stalo. Hledání Země-Nezemě mě dostalo střetem snu a skutečnosti, stejně jako Život je krásný. Dále bych sem mohla zařadit Nedotknutelné a Řidiče slečny Daisy. Dokazují, že člověk se může vlivem někoho jiného změnit, a tak mi neustále dávají naději. V poslední době mě uchvátila skandinávská tvorba, zde se mi líbila westernovka Spása, dále psychologické kousky Adamova jablka a O kuřatech a lidech. 

Říká se, že podle oblíbených věcí se pozná, jaký člověk je. Ale poznali jste skutečně, jaká jsem? Této části se obávám. Článek sepisuji měsíc. Mám-li se charakterizovat, potí se mi ruce, zrychluje se mi dech. Ne, nezapojila jsem se do projektu: Co s ženami během normální činnosti dělá orgasmus? jen mám veliký problém se charakterizovat. Jsem náladová, nejen ve špatném slova smyslu. V jednu chvíli říkám, že chci umřít, hned na to se směji a nejraději bych spárovala všechny své kamarády. Moc ráda dávám lidi dohromady, protože chci okolo sebe mít dostatek lásky. Neustále hledám význam slova kamarád, přítel či láska. Stejně tak hledám smysl života. Jiný smysl života než smrt. John Green ve své knize napsal, že život je vedlejším účinkem umírání. A byť to mému racionálnímu já dává smysl, moje emotivní já to odmítá. Moje zadumanost mi v kombinaci s vlivy prostředí způsobuje špatné nálady, které trvají den dva, ale také celý týden. V takových chvílích se chovám podle mnou špatně zvolených vzorů. Většinou rádoby filmové a knižní reakce, které ubližují mým bližním.

V běžném, špatnou náladou nedočteném, rozpoložení, jsem tedy přemýšlivá, přátelská a upovídaná, pokud jsem v dobré společnosti. Bývám nervózní, pokud se mám setkat a novými lidmi nebo s autoritami (pak je jedno, kolikrát jsem se s nimi již viděla). Nemám ráda hromadné akce, pokud tam nejde někdo se mnou. Raději si zajdu na kávu, čaj nebo džus než pivo, to raději popíjím s nejbližšími v soukromí domova. Obecně alkohol piji jen s druhými lidmi a spíše méně než nějak často. Mám ráda whiskey, pivo, rum či bílé víno. Pamatuji si detaily, klidně i šest let staré. Byť nerada, dělám si hrozně rychle o lidech mínění. Mám sklony ponižovat ostatní a dělat nevhodné vtipy, což se snažím krotit tam, kde to není žádoucí. Jsem spíše introvert než extrovert. Nerada na sebe upozorňuji, takže kupříkladu nejsem schopna křičet, když mi někdo řekne: Zakřič. Nemám přehled v aktuálních událostech, ale moc ráda se bavím o historii a knihách. A také o sexu, pokud vím, že se daný člověk studem nepropadne do země. Ve větších skupinách spíše poslouchám, než hovořím.

Nejsem mistr v uklízení, ale mám ráda určitý druh organizovaného chaosu, čisto a souběžné hrany. Ano, občas rovnám obrazy v čajovnách. Odmalička mi vadí představa, že bych měla čůrat, plakat nebo spát před někým jiným. Pokud nejsem nucena, ráda uklízím. Jsem zvyklá mít pravdu, což není úplně nejlepší vlastnost. Často radím lidem, i když o moji radu nestojí. Opravuji je a nabádám. Pokud někam jdu, potřebuji vyrážet se čtvrthodinovým předstihem. Dodržuji pravidla a řády ( i v MHD). Dokáži se rozplakat, když na mě někdo zvýší hlas, viz náš učitel latiny, který nám opravuje přízvuky. Jsem nastavena na režim: Buď budeš nejlepší, nebo to nemá smysl. Snažím se tohoto výrobního nastavení pomalými krůčky zbavovat a zvláště na gymnáziu se mi to daří.  Nerada vyjadřuji emoce smutku před více lidmi, proto se snažím i na internet nepsat svoje  špatné pocity. 

Mezi moje záliby patří hraní počítačových her, focení (pokud mám fotoaparát), čtení, spánek, procházky po městě a sledování televizních seriálů. Nebaví mě jídlo, koukání na youtubery, nakupování a čtení časopisů. Ve druhém ročníku jsem začala chodit do tanečních, kde jsem zjistila, jak mě baví tancovat. Zásadně jen s dobrými tanečníky, protože já sama nepoznám rytmus a potřebuji vést Miluji waltz, valčík, polku a blues. :3

Vzhledově jsem docela nenápadná. Měřím 158 centimetrů, vážím zhruba 57 kilogramů, přichyluji se k jedné straně díky své skolióze a když se nehlídám, chodím jako kačer díky své hyperlordóze. Nechápu, jak mohla Popelka nechat střevíček na schodech, když se malé velikosti shánějí tak špatně. Sama mám každou sezónu problém s koupí bot velikosti 35/36, jelikož mi boty dlouho nevydrží. Mívala jsem dlouhé vlasy, ale v létě 2015 jsem si řekla, že by to chtělo změnu. Inspiroval mě Jurský svět, a tak jsem se nechala ostříhat a momentálně nemám snahu nechat si vlasy narůst. Již čtyři roky se barvím hennou na měděný odstín. Oči mám modré, což spoustu lidí v mém dětství překvapovalo, vzhledem k hnědým vlasům. Stejně jako moje leváctví. Mám spíše drsnější rysy v obličeji, stejně tak nemám úplně dívčí hlas. A posledním poznávacím znamením jsou znamínka. Mám jich více jak 130.  :-D

Pokud nenosím černou nebo bílou, ráda se oblékám spíše do přírodních odstínů. Nejoblíbenější barvou je pískově/až okrově žlutá. Jsem posedlá ochranou svých ledvin, a tak i v létě jsem ráda, pokud mohu mít svetr nebo cardigan (neumím to přesně pojmenovat) sahající alespoň do půlky hýždí. Mám plný šuplík šátků a šál, nejsem tedy minimalista. Ráda nosím jak sukně, šaty, tak kalhoty. Nemusím nosit módní trendy, snažím se spíše o vzhled oranžového člověka (prostě teplo v duši), spíše se zahaluji než odhaluji. Zbožňuji roláky a barevné ponožky, ty nosím na každé noze jinak barevné, pokud je nálada. Nikdy bych si neoblékla bundu, jedině kabát. 

Co byste měli ještě vědět, ale já to nezmínila? Často se v mých článcích dočtete o Bendovi. Je to můj bývalý přítel. Byli jsme spolu šest let. Pokud čtete písmenka místo jmen, jsou to vždy ti samí lidé. P. je třeba můj spolužák Patrik, který by se pro každého rozkrájel. Tak hodného kluka jsem za celý život snad nepoznala, ne, toto není reklama. Můj blog se nezabývá politikou, protože jí já samotná nerozumím a protože existuje tolik diskuzí, kde se můžete pohádat do krve, že to nemám na svém blogu zapotřebí. Pokud to však chcete vědět, mnozí by mě označili za sluníčko. Pracuji jako příležitostně prodavačka ovoce a zeleniny u kmotry. Občas opravuji kamarádům texty. Kamarád napsal několik knih, z čehož jsem asi tři opravovala. :-)

Mým snem, ale ne cílem, je být dobrou maminkou, milenkou, přítelkyní, manželkou a dcerou. Procestovat a poznat trochu svět, vytvořit krásný domov a být dobrou učitelkou. A cílem snad jen to, abych po sobě zanechala nějaký odkaz.  Loučím se s vámi a doufám, že se sem ještě někdy vrátíte. :-)
Nedělám si žádné veliké cíle, protože život se strašně rychle mění. A jak stojí v mé oblíbené knize Egypťan Sinuhet: „O zítřku nikdo nic neví.“



21 komentářů:

  1. Já to mám s botama o něco jednodušší - většinou 37 :-) . Miluju vlasy až po zadek, ale ty moje se cítí nejlíp sestříhané, s nejdelšími pramínky nejdál pod lopatky, tak proti nim zbytečně nejdu ... :-) .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, růst vlasů je podle některých daný, a tak rostou jen do určité délky. Já si nepamatuji, že bych měla vlasy delší než na fotce s brýlemi. :-) Nosívala jsem je sestříhané zepředu dozadu, nyní mám mikádo, s tím, že krk mám trošku vyholený, což už nyní nejde vidět. :-)

      Vymazat
  2. Skvělý článek, moc ráda jsem se o tobě dozvěděla víc, vše jsem nevěděla, i když tvj blog navštěvuji už poměrně dlouho. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-). A o to šlo. Když jsem si nechávala hodnotit blog u M., tuším, že mi bylo vyčteno, že sice dobrý, ale mohla bych udělat profilový článek. Nikdy předtím jsem to nedělala, tak jsem si říkala, že to po nějaké době zkusím. Jsou věci, kterými se zrovna nechlubím a věci, které znají zase jen bližší čtenáři jako ty. :-)
      P.S. zobrazuje se ti design blogu dobře? Mně na počítači úplně suprově, ale na tabletu ne. Nevím, co s tím mám dělat.

      Vymazat
  3. Tak tenhle článek je něco tak neskutečně pozitivního. Pokud si měla obavy, že tě tento článek nevystihne, můžeš se jich v klidu zbavit. V tomhle článku jsem přesně poznávala tu slečnu, jejíž články čtu už strašnou dobu. Tento článek hodnotím jako velice povedený :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. Jsem ráda, že článek zapůsobil, jak měl, protože pro mě osobně je to spíše článek plný informací než emocí. :-)

      Vymazat
  4. No to je krásny článok, neskutočne pútavo napísané. :) Som na tvojom blogu prvýkrát, ale budem sa sem často vracať.
    SweetSunshine

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ráda čtu a doufám, že nezklamu :-)

      Vymazat
  5. Ahaaa tak takhle vypadá hezký představovací článek! Mně se nedaří žádný takový, s nímž bych byl spokojen, napsat už... mnoho let :D.

    OdpovědětVymazat
  6. Když bych měla něco napsat o sobě, tak bych to nedokázala jako ty. Každopádně pokud jsi Brňačka,tak jenom dobře !!:)

    http://small-literaryworld.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Fantastický článek, hlavně druhá polovina mě bavila :) Tou první se mi prokousávalo nějak hůř. Díky za možnost nahlédnout ti víc pod pokličku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tu první jsem smolila hrozně dlouho, a ačkoliv mě také nebaví, nemám srdce ji dát pryč. Ty věci ke mně patří a potřebuji, aby zde byly. :)

      Vymazat
  8. Pěkně sepsané, není tak snadné napsat něco o sobě, to je fakt. Na druhou stranu, zase patříš mezi lidi, co mají o sobě, co psát. Jsou lidi, kteří by ani při sebevětší snaze nemohli napsat víc jak jeden odstaveček.
    Závidím ti zapálení úprp jazyk, já s nimi bojuji a leda mi způsobují občas pocity méněcennosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, nemohu říci, že bych byla hbitá ve všech jazycích. Upřímně mi dělají ostatní jazyky dost problém. Angličtina jde, ale s francouzštinou bojuji dost a bojím se, že to nebude na delfy z fr ani omylem. :-D

      Vymazat
  9. Moc krásný a hřejivý článek. ;) Máš dobrou sebereflexi, poznala jsem tě do určité míry a vidím, že mé mínění o Tobě se moc neliší od toho, jak se vnímáš sama. :-) Co se týče bot, mám opačný problém jak víš, sehnat v páté třídě pro nohu č. 37 zimní boty bez podpatku byl horor jak pro mě, tak pro rodiče. Díky bohům už mi moje čtyřicet-jedničková chodidla cca tři roky nerostou. 8-)

    Co se týče snahou být nejlepší, aniž bych si to uvědomovala, žila jsme v něčem podobném dost dlouho, avšak před několika málo měsíci se ukázalo, že je o nad mé síly a nyní se toho konečně zbavuji. Ono ve spojení s workoholismem je to fakt problém. naopak s vyjadřováním emocí na veřejnosti opravdu problém nemám, dřív jsme v sobě vše dusila a mívalo to většinou špatné následky. Dneska se nebojím ukázat velmi dobrou náladu ani slzy a cítím se tak lépe. Ale každý jsme jiný a je mi jasné, že zrovna tohle je dost citlivá věc. ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. To je zajímavé, že jsi dřív četla jenom klasiky...já jim přicházím na chuť postupně, jak si buduju vztah ke složitostem světa. V tvém věku hlavně fantazárny, protože mi přišly mnohem jasnější, příběhy v nich nebyly zanesené haraburdím obyčejnosti a normálnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemohu říct, proč mě klasiky tak táhly a táhnou. Možná je to tím, že je to už léty ověřená kvalita :-D

      Vymazat
  11. Jsem posedlá ochranou svých ledvin :D To je skvělý článek..... Musíš být úžasný člověk.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem člověk, jakým jsem chtěla být. Alespoň nyní. Zítra to možná bude jinak. Jsem moc ráda, že se ti článek líbil. Moje ledviny se zapýřily štěstím.:)

      Vymazat
  12. Úžasná fotografie a velmi příjemně psaný text. Tvé články se čtou jako kniha, děkuji za to, málokdo si dnes umí hrát se slovy. Takových lidí si opravdu vážím. Tvé druhé jméno je nádherné. Budu tě navštěvovat častěji, když nás spojuje i Brnečko:) Jinak tedy přeji, aby se všechny tvé sny splnily, věřím, že ty dokážeš být dokonalou milenkou, manželkou, kamarádkou...vlastně tisíc žen v jedné a jedna v tisíci:)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc krásný blog, skvěle a čtivě píšeš. Palec hore a přeju ať se ti v blogování daří! :)

    OdpovědětVymazat