26. února 2016

Otec je hrd a pych aneb jak jsem příbuzným vytřela zrak

Vonná tyčinka je o polovinu kratší, moje ruce jsou zhrublé a voní jako Kleopatra, poněvadž jsem se omylem otřela o mámin nový parfém. Vůně se mísí a připadám si jako v opiovém doupěti, kam detektiv Abberline uléhá, aby se soustředil na své myšlenky. Upíjím assam dochucený mlékem a medem, neboť med(it)uji jako o život, a v přestávkách mezi psaním se vydávám do magické Indie. S panem Foggem se zastavím v Kalkatě, kde nasednu zpátky na loď a pluji domů. U toho si povídám s půvabnou Aoudou a chlubím se oblečením, které jsem si za poslední měsíc koupila. Podle prvních řádek možná působím zdrogovaně, jako když pan Hanačík recituje své básně. Ale jak jinak popsat radost na konci týdne, kdy si plně uvědomuji, že započaly prázdniny. Čas. Strach ze sedmého března, kdy se soukolí stereotypních dní zase dá do pohybu. Kdy budu muset vypadat, že jsem student, byť poslední měsíc nestuduji. Jen naslouchám a nasávám beletrii. Ovšem momentálně zbývá ještě více jak týden a já se mohu vypsat.

Počátek února byl líný. Nastala pauza mezi pololetími, profesoři i studenti byli vyčerpáni, a tak se nikomu nechtělo psát testy ani zkoušet. Nevadilo mi to. Začala jsem číst třetí díl Hry o trůny. Posilovala jsem. Kniha je těžká, navíc ji člověk musí držet pořádně, aby neporušil vazbu. Také jsme dělali nástěnku na Akademické triduum. Speciální záležitost na naší škole. Tři dny studenti druhých a třetích ročníků vyššího gymnázia chodí na přednášky, které si sami zvolí. Profesor základů společenských věd poprosil mě, Káťu, Kubu, Grabinku a Sáru, abychom udělali nástěnku, protože má asi naši třídu moc rád. A tak jsme konali. Zabili jsme tím pár hodin, navztekali se, ale s prací jsme byli spokojeni. Alespoň jsme si za odměnu mohli vybírat přednášky ten den, kdy se konaly, čehož jsme taky využili. Z auly jsme se hnuli jen jednou, a to na přednášku o výstupu na Kilimandžáro, který podnikli lidé s roztroušenou sklerózou. Akademické triduum samo o sobě probíhalo od patnáctého do sedmnáctého února a moc se mi líbilo, i když jsme jako humanitní měli pocit, že nejvíce přednášek bylo zaměřeno na biologii a fyziku. Musím se přiznat, že jsem asi dvě přednášky kompletně prospala. Moc se mi líbila přednáška o sekvenování lidského genomu od známého kněze Marka Orko Váchy. Těším se, jaké hosty pozve škola příští rok. :-)

Devátého února jsem byla na Olympiádě z Českého jazyka. Okresní kolo. Nemyslela jsem, že bych se mohla umístit nějak dobře, ale stalo se. I když jsem měla trochu smůlu. Úkolová část byla v pohodě, ačkoliv jsem některým zadáním nerozuměla. Slohová práce mi nešla. Nelíbilo se mi téma. Ladovská zima. Nikdy jsem si neuměla představit, proč se ladovskou zimou lidé tolik ohání, i když není možná, když žijeme ve městech. Děti nesedávají za pecí, na rybníky se lézt raději nemá, aby se pod nimi neprolomil led. A tak jsem to pojala netradičně. Napsala jsem o potomkovi Leopolda I., jelikož jsme ho v tu dobu probírali ve škole. A habsburská krev přežila, byť bastardská, do roku 2405, kdy už lidé žili na Marsu. A neznali zimu. A tak starý muž povídal o Ladových pohlednicích, Drtikolových aktech a přál si zažít ladovskou zimu, i když by byla jeho poslední. Jen blázen by v roce 2405 přežil méně než 10 °C, když si lidská rasa odvykla takovým extrémům. Porota si sice stěžovala, že se někteří příliš odklonili od tématu, ale já se dostala na dvanácté místo. Jedenáct lidí postupovalo. Od naší profesorky jsem se dozvěděla, že mi to nevyšlo o půl bodu. Očividně slohovka nebyla zase tak zlá :-D. 

Třináctý únor byl velmi významný. Benda přijel k nám domů, kde stále ještě byla maminka. Také přijel bratranec se synem a táta. Máma odešla do práce a my ostatní jsme jeli vstříc novým zkušenostem. Benda moji rodinu moc neznal. Pozná mé rodiče, ale nikdy se s nimi nebaví. A tak se nechal mnou přemluvit, aby se mnou jel na školský ples, který se konal v Cetkovicích, kde bydlí teta se svými potomky a jejich potomky. Táta si se mnou totiž chtěl moc zatancovat. Cestou jsme se stavili v restauraci na oběd a koupili jsme knížku u silnice, kde prodával tátův bývalý kolega. Mohla jsem si koupit nějakou verneovku, ale nejvíce mě zaujala kniha Boj o Filipíny. Obchodník mi chtěl ještě prodat armádní mapy, ale to jsem seznala, že asi nepotřebuji. Po příjezdu jsem Bendu představila tetě a strýci, tátově sestřenici a šli jsme se dívat na film, abychom zabili čas před plesem. Anna Karenina z roku 2012 je úžasný film! V té době jsem začala číst knihu a stejně jsem se musela podívat. Nelituji toho. Tak úchvatně zpracovaný film jsem snad ještě nikdy neviděla. 

Během filmu se k nám přidala Lucinka, sestřenčina dcera, kterou jste zde mohli kdysi dávno vidět na fotkách. Nyní je jí sedm, chodí do školy a je bystrá a neposedí. A také mě zbožňuje a nehne se ode mě na krok, když tam jsem. V jednu chvíli si oblékla šaty, které jsem v jejím věku měla od mé dnes zesnulé babičky. Myslela jsem, že ty šaty už neexistují. Mám s nimi jen tuto fotografii z doby, kdy na návštěvu přijela teta se strýcem ze Švýcarska. Ten den mi darovali moji školní aktovku, zelenou s kočičkami. No a tak jsme si hráli, dokud nás nenechala na pokoji, abychom dokoukali film a najedli se. Tolik masa v guláši jsem snad nikdy nesnědla. K tetě se nedostalo, že je Benda vegetarián, i když jsem to tátovi říkala, a tak jsem ze slušnosti snědla maso i za něj. A pak jsme mohli konečně na ples. 

Hrála živá hudba a my šli tancovat jako druhý pár. Valčík, za který nás zpěvák pochválil a roztleskal ostatní účastníky. Pak se to už rozjelo a my občas netancovali, protože nebylo kde. Táta se staral o pití. Tři láhve vína. Benda vypil jednu skleničku, kterou mu táta vnutil. Jinak jsme pili kofolu a vodu. Občas jsme chodili ven se provětrat. Moje sestřenice a ostatní si dělali z nás srandu, že si jdeme pokaždé dát rychlovku někam za keř. A proč si neužít jejich nejapné radosti? Nakonec jsme s nimi hráli jejich trapnou hru :-D. Protancovali jsme většinu večera. Bratranec (na fotce se mnou) mojí sestřenice byl z nás úplně paf, protože do tanečních nechodil, jako nikdo tam. A za tři měsíce se žení, tak chtěl doporučit, kde se naučit tancovat. Je Brňan, tak nebylo těžké mu doporučit Starlet. A taky ho dostalo, že se Benda jmenuje Ben. A že umí francouzsky. A že jsme spolu pět let. Všichni ploužili na všechno. My tam rozbíjeli stereotyp. Táta zjistil, že nakonec neumí tak dobře tancovat, a tak jsem mu raději věnovala všechny ploužáky. Čekala jsem, že ples bude katastrofa, ale nakonec jsem si to užila, nemusela jsem se prý stydět, protože podle Bendy popisuji rodinu v hrozně špatném světle. A tak příští rok  jedeme znova! Přecejen... podle zpráv z minulého týdne se o nás stále na vesnici mluví :-D. Snad je na mě tatíček hrd a pych! 

Už dva měsíce mám dobrou náladu. Nejvíce se to projevilo právě v období plesu, protože ten týden, kdy se ples konal, jsem byla trochu nervózní. Dívky jistě ví, o čem mluvím, když se Rút zpozdí o týden. Ovšem v sobotu jsem mohla zase zahodit stres a výčitky pryč. Když jsme ve dvě ráno došli k tetě, seděli jsme na posteli a vzpamatovávali se z fyzické námahy, událo se cosi zvláštního. Byli jsme příjemně unaveni, snad i omámeni. Mluvili jsme. Co by, kdyby... O rodině, o svatbě, o životě. Pocítila jsem neskutečný vděk, že mi život dovolil, abych mohla být po boku tak obdivuhodného muže, kterého vidím růst a dospívat. Nevím, kdy přesně přestal být bezstarostným pubertálním výrostkem, ale jsem tomu ráda. Říká se, že muži dospívají později, ale jsme stejně staří a myslím si, že jsme mentálně na stejné úrovni. Tu noc jsem plakala štěstím. V pevném objetí. Možná zním moc infantilně, ale je to tak, proč si to nepřiznat? Jsem emočně velmi nestálá a emoce projevuji pořádně. 

Od plesu se můj táta rozhodl, že chce s námi oběma trávit více času. Zval nás na pouťovou zábavu, říkal, jak se po nás Lucince stýská, že se pořád ptá, kdy zase přijedeme, a navíc chtěl Bendu pozvat na svoji oslavu narozenin. Dokonce si Bendovy narozeniny napsal na svoji žlutou kartičku. Nikdy si narozeniny nepamatoval, tak je má sepsané a nosí je u sebe. Na oslavu sice půjdu sama, ale stejně si toho vážím. Je to jistý posun vztahu. Navíc se možná rodiče, i když táta s námi nežije, více smíří s tím, že se jednou odstěhuji. A začnu žít vlastní život. Od čtvrtka mám u Bendy i vlastní šuplík, aby se moje věci neválely, kam je položím. 

A další vtipná příhoda: Když jsem ve středu čekala na kamaráda, až pojede z práce, zašla jsem do kavárny, abych si tam četla. V okolí nádraží jsou kavárny drahé nebo kuřácké, tak jsem zalezla do dětské kavárny, kde jsem si sedla vzadu k hracímu koutku a četla si. Mám v poslední době slabost pro děti (a ony pro mě. Na fotce neznámá holčička, co mi mrkla do objektivu). Pokud se mi nesnaží urvat kousek oblečení, pozvracet mě nebo zničit sluch. A měla jsem skvělou bezinkovou limonádu  a ani se na mě matky s dětmi nedívaly tak divně. :-D Momentálně čtu Sto roků samoty, Grabinčinu oblíbenou knihu. Annu Kareninu jsem odložila, protože můj výtisk byl plný chyb, což mě znechutilo. K Anně se samozřejmě někdy vrátím. :-)

Někdy v půlce února jsme byly s Klárkou, kamarádka z Dějepisné olympiády, na procházce. Hodně jsem nafotila, neboť mi Liduška půjčila svoji zrcadlovku. Samozřejmě Kytici jsem ještě fotit nezačala, ale to se zlepší. Snad. Mělo by do půlky května. Proto do článku přidám ještě nějaké fotografie s popisky pro potěchu oka. 

Pohled na krtčí ráj na louce u přehrady. Přesně takové sluníčko zbožňuji. Jeho paprsky mě chytají za koutky úst a nenechají mě mračit se.

Klárčin úsměv. A ještě lepší je smích. Gogol prý tvrdil: „Proboha, smějte se častěji, je to jediný spolehlivý lék na všechny nemoci.“

Klárka samotná. Měla pěkný červený kabátek, čímž mi potvrdila, že v ulicích není jen šeď a čerň.

Kyvadlo, které jsem dostala k patnáctým narozeninám od Bendy. Nepoužívám je nějak moc, ale často vidím, jak leží na stole, jelikož jej maminka zapomněla uklidit.

Pendreky, které jsou k mání u stánku, když se jde na přehradu. V období brněnských ohňostrojů bývá stánku více, jelikož lidé chodí hojně na kolotoče.

Ačkoliv holduji alkoholu, není nad to pít džus. Brusinkový. I za cenu toho, že vypadá jako Drákulův drink.

13 komentářů:

  1. Klárko, z tohohle článku jde opravdu cítit taková dobrá nálada :) Jsem ráda, že je Ti lépe a že si poslední uplynulé chvíle užíváš!

    Za sebe asi musím říct, že se mi film Anna Karenina nelíbil tolik, zachránila ho jen Keira Knightley v hlavní roli. Ale tvé pojetí slohové práce na téma Ladovská zima mě zase dost zaujalo, já jsem moc nevěděla, jak to pojmout, asi proto jsem skončila 10. a postupovali pouze 3.

    No snad se i nadále Ty i Benda budete mít krásně a víc o mně uslyšíš v dopise :)*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Andy, z dopisu víš i jiné věci, takže možná chápeš moji náladu ještě více. A taky asi víš, proč není záhodno je zde vypisovat, byť jsem sdílný člověk. A moc se těším na tvůj dopis! :-)

      Vymazat
  2. Kniha plná chyb? To jsem myslela že není možné... Nebo jsem to špatně pochopila.

    NEPLECHA NA PLECHU

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nepochopila. Opravdu. Průměr byly 2 chyby na stránku. Špatné nebo chybějící uvozovky. Občas nepřímá řeč v uvozovkách. Chyběla interpunkce i na konci vět, špatné skloňování jmen, překlepy... Místo Anniných prstů Anniny písty. :-D

      Vymazat
    2. Můžu se zeptat, z jakého nakladatelství kniha je? (Ráda bych věděla, jestli se potvrdí moje domněnka...).
      Jinak pokud budeš mít štěstí na nějaký lepší výtisk Anny Kareniny, rozhodně doporučuji dočíst. Můžeš se poohlédnout po nějakém starším vydání. Ty mívají dobrý překlad a obvykle jsou bez chyb :-)
      -caladhiele

      Vymazat
  3. super článek se moc hezky čte!

    určitě mrkni na muj blog o modelingu :-)

    http://bephmodel.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, určitě se mrknu, i když mě modeling nezajímá. :-)

      Vymazat
  4. Mám takový dojem, že do Cetkovic jezdili i moji rodiče plesat. Tu čtvrtou fotku odshora jsem už asi viděla na facebooku a je mi z ní zvláštně smutno, přitom vůbec nechápu proč, zdáš se ta šťastná.
    Jaká je kniha Sto roků samoty? Někdy před rokem mi ji doporučil nějaký vojáček, co se mnou cestoval vlakem, ale dosud jsem neměla tu příležitost.
    Chyby a překlepy v knihách nemám vůbec v lásce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sto roků samoty je magická kniha. Však taky psaná ve stylu magického realismu. Řeší se tam zajímavé lidské otázky, které nemusí vyplynout, pokud jdeš jen po dějové stránce. Děj je zde však v pozadí, aspoň tak jsem to vnímala já, protože mi přišlo, že se kniha více zaměřuje na popisy. To knížce neubírá na kráse. A rozhodně doporučuji.

      Fotka ti možná přijde smutná, protože ji strejda Vincek nefotil na sluníčku. A taky proto znáš můj život. A ty chvilky štěstí, které jsem jako dítě prožívala (šest sedm let je krásný věk. To okolo tebe proplouvají všechny nešvary, i když jsi přemýšlivá. A taky ještě táta nechtěl skočit z okna), jsou nenávratně pryč. A jako ruiny impozantního starověkého impéria zůstaly jen pokroucené osoby, které představují základní pilíře toho impéria. A kdo ho zničil? Sama víš... Práce, alkohol, peníze, dluhy. Smutné je, že se to impérium zasloužilo o svůj rozklad samo. A proto je fotka šťastná, ale svým způsobem strašně tragická.

      Vymazat
  5. Proboha, já tak miluji tvoje fotky, to co dokážeš vykouzlit je opravdu nádhera.
    Přijde mi u vás na škole to "akademické triduum"velmi zajímavé a možná trochu lituji, že nebydlím poblíž Brna, docela by mě to zajímalo, ač je mi víra trochu cizí.
    Annu Kareninu se chystám číst, docela jsi mě tím rozhodila. Mám jí na hromádce knih, které chci přečíst (v poseldní době na čtení nemám moc času), mám tedy vydání z roku 2008, tak se snad zde nebudou objevovat takovéhle chyby. Doufám... Ale uvidím kdy se k ní dostanu, právě se prolouskávám Koralinou,nějak mi to čtení poslední dobou vůbec neutíká.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, jako vtip je v tom, že akademické triduum se víry tolik netýká. Nebo nevidím souvislosti. Například přednáška o těžbě ropy a obchodu, geneticky modifikované organismy... Ano, jedna přednáška o náboženství tam byla, protože člověk, co měl přednášet Palacha, zapomněl. :D A nic jiného nezbývalo... Navíc bys na školu musela chodit, protože je to jen pro studenty. :-)
      Mně je víra také docela cizí, takže neboj, nebyla bys exot. :-D

      Hodně štěstí! Anna Karenina je moc krásná kniha. Že já měla chyby, neznamená, že ty je budeš mít taky. Máš dobré vydání. A navíc... vždycky lze půjčit jiné :-)

      Vymazat
  6. Krásné počtení. Z článku sálá moc příjemná atmosféra a milé osobní fotografie to ještě více dokreslují a umocňují. Paráda! :)

    Piosek

    OdpovědětVymazat