16. května 2016

Pro naši zemi

Zdravím vás, milí čtenáři, dnes to pojmu trochu netradičně. Málokdy sem dávám svoji školní tvorbu, ale konečně sem mohu vložit slohovou práci, kterou jsem napsala do soutěže Cemach, která se každoročně koná, aby podpořila mínění o Izraeli ve společnosti. Na podzim jsme měli na škole přednášku od izraelského velvyslance, byla celá v angličtině. Já měla zvláštní úlohu, neboť si mě naše třídní profesorka, která toto organizovala na naší škole, vyvolila za pomocníka. Sice se anglicky učí, ale bála se, že by se mohla dostat do nesnází. Stejně jsem nemusela zasahovat. Po této přednášce jsme měli zhruba dva měsíce na napsání slohové práce v libovolném útvaru na téma Izrael, s tím, že odbudeme povinnost slohové práce v prvním pololetí. Kdo dostal známku jedna nebo dva, musel svoji práci poupravit a poslat do soutěže, jinak by se mu známka nepočítala. Minulý týden jsme se dozvěděli výsledky. V literární soutěži mezi nejlepší desítkou moje třída obhájila tuším pět míst a první místo získala slečna z céčka, takže se naše škola vyznamenala :-D. Já jsem neuspěla, a tak bych se alespoň ráda pochlubila svoji prací, i když nepatří mezi nejlepší. 
Pokud vás soutěž zaujala, podívejte se na její stránky. :-) Časem jistě zveřejní i práce, které vyhrály tento ročník (mezi loňskými výherci je taktéž náš student. Nevím tedy, jestli se tam hlásí tak málo lidí, nebo je naše škola neskutečně plodná, co se týče literátů :-D). Nemusíte se bát, že by práce byly všechny tupě proizraelské, některé jsou i z jiného úhlu pohledu. Naše profesorka totiž razí to, že nesmíme psát prvoplánové práce. Myslím si, že přesně tak se tváří moje práce. Prvoplánově. Je dojemná, až možná lehce patetická a kýčovitá, ale já se opravdu bála, že kdybych napsala něco trochu proti, neumístila bych se. Nerada za každou šanci šokuji. Doufám, že pro vás bude práce příjemným počtením. :-)

Pro naši zemi

Bílé květy. Maminčina náruč a její něžná slova, když mi vysvětluje, proč jsou v okolí domu lidé s lopatami a stromky. Stáli jsme na zahradě, objímala mě zezadu a vysvětlovala tradici svátku Tu bi-švat. Svátek stromů se slaví odnepaměti, ale až před čtyřiceti lety se začaly sázet stromy, aby se naše země zazelenala. Naše země. I když mi bylo teprve sedm let, a já uměl číst jen několik písmen, věděl jsem, že se muslimové a židé nemají rádi.
Poprvé mi to došlo, když jsem ze školy běžel domů. Sousedův syn upadl na zem a odřel si koleno. Chtěl jsem mu pomoci. Bylo mu pět, na zahradě s ním nikdo nebyl. Začal vřískat a ohánět se rukama, jako bych byl ztělesněním zla. Z domu vyběhl jeho nejstarší bratr a křičel: „Okamžitě vypadni z naší zahrady, ty jeden prašivej pse!“ Nechápal jsem, dokud mi maminka nevysvětlila, že jsme jiní. Uchvacovala mě jejich kultura. Nádherná světýlka na oslavu Chanuky, pověst o Ester nebo třeba hry s čokoládovými penízky. V přítomnosti maminky jsem mohl mluvit o svém přání být alespoň na jeden den židem a prožít si všechny slavnosti. Chápala mě. Naše rodina nepatřila k ortodoxním muslimům, a přesto se tatínek mračil, kdykoliv mě viděl s knihou židovských příběhů. Zhasínal mé svíčky v okně a pohoršeně mě káral: „Tohle nedělej, Harísi, mohlo by to rozhněvat naše sousedy. Mysleli by si, že se jim vysmíváme. A islám má vlastní tradice, které můžeš slavit!“ A tak jsem toho nechal.  Dále jsem sníval o hraní si se všemi dětmi v ulici, sázení stromů a rozžíhání svíček.
Bylo mi patnáct let, když maminka onemocněla. Rakovina. Tajila to, dokud mohla. Odmítala léčbu. V posledním stádiu nemoci zvládala jen ležet na posteli. Přestěhovali jsme s otcem obývací pokoj a snesli postel k oknu, aby mohla mít výhled na mandloně. Začal jsem se modlit více než jindy. Za její uzdravení. Rodina mě považovala za dospělého, ale já si připadal jako dítě. Nezmohl jsem nic. Každý večer jsem místo geometrických nárysů seděl u maminčina lůžka, četl jí knihy nebo se modlil, když spala. I otce jsem často vídal s knihou v ruce. Nečetl mi ani pohádky, když jsem byl malý. Jediná kniha, se kterou jsem ho viděl, byl korán. A nyní? Byl ochotný předčítat i detektivky. Ty měla moje maminka nejraději. 
Poslední sobotu, kdy jsem maminku viděl, strávila vyšíváním. Vyšívala tolik zbožňované květy mandloně. Pokračovala s ubrusem, který začala před dvěma roky. Dokonce se učesala, zápěstí a krk jí voněl hřebíčkovým olejem. Vzala si své nejoblíbenější šaty. Světle zelené s hnědými ornamenty a k nim stejně zelený hidžáb, jako vždy neunikl ani jeden vlas. Když tatínek slyšel zvuky, okamžitě seběhl do přízemí tak hlasitě, že mě to probudilo. Došel jsem ke schodům, a jakmile jsem slyšel: „Hurio, ty chodíš?!“ bral jsem schody po třech. Bůh mě vyslyšel!
Skepsi vystřídalo nadšení. Maminka mě objala a poprosila o kávu. Rodiče obvolali všechny příbuzné. Nečekali ani do ranní modlitby. Jako první přijela babička, která se jala vařit, abychom pohostili třicet lidí.  S rodiči jsme hráli stolní hry, postel jsme s otcem odnesli zase do pokoje pro hosty. Když se začali sjíždět všichni příbuzní, pouštěla se hudba, rozprávělo se a nikdo nemyslel na to, jak dlouho byla maminka nemocná.
Po společných večerních modlitbách se příbuzní odebrali pomalu domů, někteří spali v hotelích, u babičky v jejím obrovském domě nebo u přátel. Uklízel jsem poslední drobnosti, když se ve dveřích obývacího pokoje objevila maminka v noční košili, nyní už bez hidžábu, s tmavými vlasy rozčesanými na ramena. Prsty mi naznačila, abych zanechal práce a šel k ní. Objala mě. Už jsem nebořil hlavu do jejích prsou. Nyní to byla ona, kdo našel bezpečí v mé náruči. Cítil jsem hřebíček z jejich vlasů a připadal si opět jako sedmiletý kluk. Plakala. Objímal jsem ji a ona ke mně vzhlédla.
„Harísi, vím, jak moc ses za mě modlil, a jsem si jistá, že kdybych bývala řekla dříve, že jsem nemocná, stačilo by mě tvé přání uzdravit,“ utřela si hřbetem ruky oči, a než jsem mohl cokoliv odvětit, pokračovala: „Tvá mysl má neuvěřitelnou moc, a pokud si něco budeš opravdu přát a budeš se za to modlit tak, jako ses modlil za mě, splní se ti cokoliv. Jsem už moc slabá a cítím, že tě už více životem vést nemohu, ale vidím, že ty mou pomocnou ruku stejně už dlouho nepotřebuješ.“
„Maminko, proč takové věci říkáš? Nechci, abys odešla pryč. Ještě je toho tolik před námi,“ řekl jsem, nevěda, jestli má slova dávala smysl. Zadržoval jsem slzy. Muži přece nepláčou. Maminka mi začala rovnat košili, uhlazovala vlhkou látku svými pohublými prsty, dokud se nezastavila u srdce a opět nepromluvila: 
„Jsem na tebe hrdá a přeji ti všechno štěstí a radost. Jdi za svými sny a naplň svůj život. Já ten svůj naplnila tebou a nikdy bych to nechtěla změnit. Prožili jsme spolu čas, který nám byl určen. Neodcházím daleko, vždy budu s tebou, můj milý Harísi.“ Políbila mě na čelo, utřela si tváře a usmála se. V očích se jí nezračil žádný smutek, ale čirá radost. Otevřel jsem ústa, avšak položila mi na ně prst.
„Už je pozdě a zítra je významný den. Musíš nabrat spoustu sil. Dobrou noc,“ řekla a ohlédla se ke schodišti, odkud se ozval otcův hlas, který ji volal ke spánku.
„Dobrou noc, maminko,“ řekl jsem, objal ji a odešel do kuchyně, abych dodělal svoji práci.  Nemohl jsem před tou nejstatečnější ženou prolít slzy. Počkal jsem, dokud neklaply dveře od ložnice.
S úsvitem se začalo probouzet celé město, aby se započaly přípravy na oslavu Dne stromů, ale u nás doma se místo tří lidí probudili jen dva. Maminku jsme pochovali týž den, jak by si to přála. Ze samotného pohřbu si nesu jedinou vzpomínku: Když skončila modlitba a hlína byla navršena na rakev, nechal jsem všechny odejít. Přiklekl jsem k hrobu a udělal malý důlek. Vložil jsem do něj semínko mandloně a uhladil jej. Tam, kde jeden život skončil, může druhý začít.
Od té doby sázím stromy. Pro maminku, pro naši zemi. 


8 komentářů:

  1. Úžasné, Taychi ♥ :)
    Moc krásně se to čte, souhlasím, že je tam zastoupený kýč, ale mě to vůbec nepohoršuje, lehce to chytne za city a drží až do smutného konce plného síly.

    OdpovědětVymazat
  2. Jsem ráda, že ses o tu práci podělila, moc hezky se to četlo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo :-)

      Vymazat
  3. A mě to bavilo, je to milé :) Až člověka začne zajímat, jak to bylo dál. To je podle mě úspěch příběhu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Beru za svůj úspěch, že tam je ten zájem o to, co se dělo dál. :-) Děkuji za odezvu!

      Vymazat
  4. Příjemné čtení. Prvoplánové neprvoplánové. Mi se to líbí.
    A neskutečně mě těší, když se najde někdo, kdo v dnešní době podporuje Izrael. Osvěžující, jestli je zrovna tohle to vhodné slovo.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Taychi, když jsem viděla tvůj blog naposledy, bylo ti asi 15 let a byl stále ještě na blogu. cz, myslím. Dlouho jsem se blogovému prostředí vyhýbala, dlouho jsem nic nepsala a nečetla. Teď jsem zpět a mám radost, že ti které jsem kdysi četla ještě fungují. A vyvíjí se! Asi mi zabere hodně dlouho, než zjistím, o co všechno jsem za ty asi 3 roky přišla, ale tvou slohovku o Izraeli jsem přečetla hned. Moc se mi líbí. Rozhodně nepůsobí slohovkovým dojmem, což je obvykle něco jako " nevím co psát, ale když to po mně chcete, tak teda si myslím... " Určitě bys mohla s tím tématem dál pracovat a mohla by z toho být moc hezká, trochu smutná povídka!

    P.S.: Děkuju za komentář u mého článku, bylo to pro mě velké překvapení! Ještě větší ovšem bylo, když jsem si přečetla první věty tvého profilu " Je mi 18 a studuju církvevní gymnázium". Tak nějak po tom komentáři mi to přišlo skvělý. Ach ty stereotypy!:) :D

    OdpovědětVymazat