12. června 2016

Mohu to tak nechat nebo mám ubrat?

Zdravím, milí čtenáři, v tento teplý den. Jestlipak už jste začali hubnout do plavek či shánět se po programu na letní prázdniny? Máte vůbec letní prázdniny? Nám školou povinným se to už krátí. Neskutečně se těším, protože ve škole je klidný blázinec. Takový drobný oxymoron. Mám pocit, že nic nestíhám, ale přitom se nic neděje. Celá moje existence je momentálně naplněna velkými nebo malými úkony, a tak je vůbec sláva, že se tu bez výčitek snažím něco naťukat, zatímco se mi z rukou line vůně aviváže, kterou jsem vylila, když jsem plnila pračku. A také je mi malinko špatně kvůli černě orámovaným sklům, jež mi doostřují svět. Kde se vzaly? To se dozvíte někde ve výčtu všech informací. Dejte si něco dobrého a pokračujte níže.

Když si vzpomenu na pokračování května, vybaví se mi pokažený referát o knížce. Moje angličtina nikdy nebyla brilantní mimo testy. Při mluvení bývám nervózní, nehledě na jazyk, ale devátého května se to projevilo snad nejvíce. Psali jsme test, a já pak měla poreferovat o Skleněném pokoji, který jsem schválně četla v angličtině. Nervy zapracovaly a já se sesypala a omluvila se, že můj referát zazní další hodinu. Hloupé mluvení na pět minut a já to nedávám. Pořádně jsem si několikrát četla papír s tím, co jsem si napsala, také jsem si to doma zkoušela a mělo to znít dobře. Jenže nervy zapracovaly i další den, každá chyba, která byla vyřčena, přinesla další a další. Nafackovala bych si. Dvojku jsme dostali jen tři. Musím natrénovat mluvení v angličtině před více lidmi. Ne vždy budu moci mluvit jeden na jednoho. Každý referát, který dále zazněl, mi to jen potvrdil. A tak jsem zase začala brouzdat na interpals, kde jsem si našla několik kontaktů na zlepšení angličtiny, jak psaní tak mluvení. 

Učitelé už v květnu začali toužit po uzavření známek. Protože byly maturity, výlety a exkurze, chtěli mít vše z krku, nicméně s tím pokračují i v červnu. Byla jsem se podívat na maturitu z dějepisu a z češtiny. A docela mě to uklidnilo. Také jsem byla někdy ve čtvrtek ve škole brzo. Zpozorovala jsem kruh mladíků, kteří hráli u stolů ve třetím patře magicy, karetní hra, na kterou nemám poslední dobu čas ani náladu, a tak jsem si k nim přisedla a pozorovala je. Mám talent na děšení lidí. Také jsem si s nimi popovídala. Magicy mi začaly chybět, a tak jsem se následující středu šla podívat do herny, kde se hrají turnaje. Měla jsem v plánu si zahrát, ale starých známých tam moc nebylo. Ačkoliv jsem tam nalákala všechny hráče ze školy a přítele, odcházela jsem brzo, protože jsem byla neskutečně unavená. Kdoví, jestli se k tomu nevrátím třeba o letních prázdninách, abych měla alespoň nějaký lidský kontakt. Nemohu střídat jen válení v posteli s knihami, uklízení paneláků a prodej na stánku. Sice hodláme s mámou jet na dovolenou, ale i tak po těch dvou týdnech jen s mámou budu potřebovat další lidi, se kterými se mohu bavit. A magicy jsou na to ideální. Navíc je to hra, která by měla rozvíjet logické myšlení, a to se místo školy perfektně hodí. 

Dvacátého května jsem poprvé byla na opeře v Janáčkově divadle. Černý Patrik má předplatné lístků, ale nemohl ten den s kamarádem jít, a tak mně a přítelovi lístky dal. Zadarmo. Tím splatil moji část, kterou jsem přispěla na jeho taneční kurz. Šli jsme na Epos o Gilgamešovi a Dido a Aeneas. Starověké příběhy mě uchvacují, ale nějak na ně nenacházím čas. Epos jsem četla v prvním ročníku. Přítel ne. Naopak já neznala příběh o Didoně a Aeneovi. Znala bych jej, kdybychom překládali vše, co je v učebnici latiny. Nebo kdybych si pamatovala první pololetí prvního ročníku. Římská a řecká literatura mi prostě uniká. No, přítel znal zase druhou část opery. A tak jsme dohromady znali vše, a o tom partnerství je, ne? :-) Opera byla zpívána anglicky, sem tam vypravěč mluvil česky a jinak pomáhaly české titulky. Shodli jsme se, že jít zadarmo na operu nám nevadí, ale raději dáváme přednost činohře. A tak jsme pětadvacátého května zašli na Petrolejové lampy do Mahenova divadla. Nyní se nemohu rozhodnout, jestli byl více kulervoucí Sekal nebo Lampy. Ke konci Lamp jsem dostala záchvat a brečela jsem, i když jsem se z plných sil snažila slzy zadržet. Pokud máte ještě možnost, doporučuji na představení jít. Nejenže herecké výkony byly fantastické (nikdy jsem neviděla lépe ztvárněný syfilis a jeho postup), ale i scéna stála za to a otáčecí plošina byla perfektně využita. A poslední divadelní zážitek, který zmíním, je Carmen. Ano, opera. Naše třídní to zařadila na náš seznam ze dvou důvodů: Je to klasika. V dětském sboru zpívá naše spolužačka. A tak jsme devátého června byli opět v Janáčkově divadle. Přítel celý blažený, protože to celé bylo ve francouzštině.  A pak si pasáže prozpěvoval následující dva dny. 

To byla kulturní vložka. Nyní zpět k běžném životu. Dvacátého třetího května jsem byla dohnána na oční. Občas mi dělalo problém něco ve škole přečíst, ale ne na tabuli, neboť sedím v první lavici. Nemám ráda doktory. Jediná ordinace, kde jsem nebrečela, byla gynekologická. První oční doktorka mě změřila, pak se podivila, že jsem nikdy nenosila brýle, což mě uvedlo do velikých rozpaků, že jsem působila jako naprostá naivka a ona mi to nevěřila a šla na chodbu pro mámu. Ano, ta jí řekla to samé, co já. Pak mi zkoušela nějaká skla a já se rozbrečela, protože to šlo na mě moc rychle, protože mluvila, jako kdybych za pět minut měla mít zelený zákal. A tak mě poslala k jiné doktorce, která to lépe umí s mladými lidmi. Tak jsem se sebrala. A rozkapala mi oči, změřila mě a my s mámou odešly, domluveny na další pondělí. Máma se rozhodla zlepšit mi náladu nakupováním, což bylo super. Až na to, že jsem nic neviděla. A tak jsem musela každé oblečení podávat mámě s dotazem na velikost, jako kdybych byla negramotná a neuměla číst. :-D Po čtyřech hodinách už jsem poznala alespoň číslo tramvaje, kterou jsme jely domů. Další pondělí jsem dostala předpis na skla. Zašly jsme s mámou do optiky. Opět jsem sehrála báječné divadlo. Žádné obroučky se mi nelíbily, a tak mi máma nějaké vybrala (všechno mi přišlo stejné). A já až po sepsání objednávky propukla v pláč, že nechci obroučky za tři tisíce, když vypadají stejně jako ty obroučky za tisíc sto. A tak se šlo vybírat znova. Levnější. Přece když už budu mít něco, co se mi nelíbí, nemusím za to utrácet tolik peněz. Máma mi kupodivu nenabančila a koupila mi obal na mobil, který jsem si pořídila týden předtím (za peníze z uklízení, protože můj starý tlačítkový funguje, jak se mu zachce).  Pro brýle jsem si šla hned v pátek, cestou z kina, kde jsme byli se školou. 

Ten samý pátek jsem hned jela do jiné části Brna, kam se jezdí tak jednou za uherský rok, abych se zaučila na stánku se zeleninou a ovocem. Na měsíc mi totiž strejda Drahoš, přítel mojí kmotry, domluvil víkendovou brigádu. Čekala jsem starého nerudného chlapa, ale zaučoval mě třiadvacetiletý mladík, který dokonce rád čte. A tak jsme hodili řeč a já jela za přítelem, u kterého jsem i nocovala. Práce začala v sobotu. Mám to kousek od  bydliště, což je dobře, když zrovna nespím u přítele. Se strejdou a šéfem jsme připravili stánek, já byla poučena, jak mám celý den doplňovat zboží, také jak přimět lidi koupit více a tak. A pak jsem tam od půl deváté do půl sedmé večer prodávala a četla. Dopoledne jsem se skoro nezastavila, pak už to šlo. To jsem přečetla Krále Leara. Protože jsem chvíli blbě pracovala s váhou a pár lidem jsem prodala melouny levněji, přihodila jsem ze svého něco do kasy. Byla jsem vyřízená. Doma jsem nevydržela ani číst v posteli. V neděli jsem jela to samé, ale zavírali jsme o hodinu dříve, protože celý den se to moc nehnulo. Oba dva dny se za mnou přijel podívat Benda. V neděli musel, protože jsem zjistila, že musím vybrat šek na sedm set korun, jinak propadne. A nejsem ještě světa znalá, a tak jsem napsala na papír svolení, že Benda může peníze vybrat, přihodila k tomu kartičku pojištěnce jako dokument a bláhově si myslela, že to stačí. No, měla jsem z pekla štěstí. Benda natrefil na jednu blogerku, která mě znala, a ta mu peníze vydala. A nezapomněla mi napsat vzkaz, že ten souhlas o převzetí musí být notářsky ověřený :-D. Příště si holt dám pozor, abych to stihla vybrat dříve. 

Týden po brigádě bylo velmi napilno. V pondělí jsem si přivstala, stejně jako v úterý. V úterý (sedmého června) jsme měli ve škole vernisáž. Celé to uváděli hudebkáři, kteří si po třídách nacvičili vystoupení, a pak jednu společnou píseň. My výtvarkáři, zhruba osmdesát žáků, jsme vystavovali a stále vystavujeme po škole. Já mám moc hezký koutek ve čtvrtém patře. Dala jsem tam stůl, knihy, návrhy kostýmů, ručně opsané básně, lampu, závěsy, kříž na zeď a  dvě fotografie. Jednu jste už viděli, tak zde vidíte druhou. Kytice, Dceřina kletba. Představovala jsem si svoji práci jinak, ale dopadlo to takto. A lidem se to líbilo. Příště vám koutek nafotím. Donutila jsem i přítele s mámou, aby se přišli na výstavu a koncert podívat. Myslím si, že to bylo příjemné narušení stereotypu. Jak pro přítele, tak pro maminku. Měli jsme mít taneční, jako každé úterý, ale přítel se zmínil, že by rád podpořil svého tátu na Slam Poetry exhibici v Café Atlas. A tak jsme se vykašlali na taneční a šli si poslechnout básně. Přemluvili jsme k tomu i Grabinku, která je rozbitá a má neidentifikovatelnou poruchu kyčle. Po vystoupení jsme jen já a přítel hodili řeč s jedním zpěvákem, který zpříjemňoval pauzu mezi básnickými koly. No, mluvili jsme dlouho. A dostali jsme cd, a tak tu udělám menší reklamu: Na youtube si najděte Ondřeje Soldána. :-) Domů jsme došli pozdě a já další den cíleně zaspala chemii, protože bych test nenapsala dobře. Dobře jsem ho napsala ve čtvrtek, a tak mi nehrozí trojka z chemie na vysvědčení a jsem ráda. A to jsem měla bojovat o jedničku. Zajímavé je, že chemii rozumím, ale testy mi prostě nejdou. Také jsme ve čtvrtek psali biologii. Viděla jsem jen jednu stránku z učebnice a napsala jsem to buď na jedničku nebo na dvojku. Záleží, jestli mi projde moje esej o SS (smyslové soustavě), protože jsem psala trochu o něčem jiném. Profesorka je ale tak mimo, že mi to možná i uzná. 

Moje třída jela na výlet (pátek a víkend), ale nejela Káťa, a tak jsem nejela. Místo toho jsem se v pátek pořádně prospala, jako se mi už dva týdny nedařilo. Pak jsme byli s přítelem, později došla Káťa s Vlastíkem. My s Bendou jsme měli vlastní program, ale ten jsme sjednotili okolo osmé večer. Kocourci chtěli jít do tančírny, ale nějak se jim to nepodařilo, a tak jsme si pak povídali do půl dvanácté. V sobotu jsem ukázala svůj kuchařský um. Pan vegan se stal vegetariánem, a tak přežil na oběd míchaná vajíčka. :-D A já ho pak půlhodiny fotila, protože jsem na svůj nový telefon potřebovala hezkou tapetu. Hrozně lpím na tapetách a vyzvánění. A snad nikoho nepohorší alespoň tato fotografie (v černobílé verzi je na zamčené obrazovce, pak mám ještě jednu, kde jsme oba, ale nechtěla jsem vyvolat zhnusení lacinou fotografií nás dvou, snad příště, kdyby to někoho zajímalo :-D). Já, brejlatá intelektuálka, chodím s potetovaným vegetariánem. Nechal se potetovat k osmnáctinám. Jin-Jang plánoval už tak dlouho, že si nevybavím, kdy o tetování mluvil poprvé. I já o tetování přemýšlím, ale kdoví kdy. Mám i motiv. List jinanu, který v sobě zračí moudrost a dualitu. Více se dozvíte, pokud si najdete na internetu báseň Jinan Dvoulaločný od Goetheho (odkaz vás hodí na anglickou verzi, česká na wikipedii není). O jinanu jsem uvažovala delší dobu, ale až báseň mě přesvědčila. :-) 

6 komentářů:

  1. Prý "donutila jsem je přijít". Kdepak, já šel zcela dobrovolně a rád. A odcházel jsem taky nadšený! :D

    OdpovědětVymazat
  2. V mezičase jsem velice chytrá, ale když sedím "na potítku" v optice a mám si nějaké brýle vybrat, přijde mi to všechno stejné a najednou v tom nevidím rozdíl :) Možná by šlo vybírat nějak s předstihem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naznačuje mi tento komentář něco? Nemám čas vybírat s předstihem. Potřebuji někoho sebou. A ten někdo je 12 hodin v práci a večer je rád, že padne do postele. A i když si prohlížím nabídku na internetu, pořád mi vše přijde stejné. :-)

      Vymazat
  3. Jé návštěvy očního. Jsem tam od malička pečená vařená, nikdy jsem tam nebrečela, ale jednou sem k tomu neměla daleko. Nevidím na pravé oko a ještě mě občas to oko pobolívá, jelikož je unavené. Když jsem se na návštěvě snažila přelouskat písmenka, která jsem vůbec neviděla a pak ještě jsem jí řekla, že mě to oko bolí tak mě obvinila, že si vymýšlím a že lžu!! Rozbrečela jsem se na místě, protože se mě to dotklo.
    Úplně chápu tvoje problémy s návštěvou optiky, vždycky chodím s tat'kou, který mi vždycky poradí a pomůže. Samozřejmě je to vybírání na 150 let :-D Líbí se mi tyhle drahé obroučky, ale tyhle levnější vypadají stejně, jenže mají blbé pacičky a spousta jiných nedostatků, až si nakonec vyberu. Odcházím z optiky spokojená a táta úplně vyčerpaný. :-)
    Ještě chci podotknout, že ti tento tvar brýlí a sestřih strašně sluší ( a to tričko?! no to je pecka!).
    Určitě mě moc zajímá tvůj koutek, jelikož fotky co jsi vypustila mi přijdou kouzelné. Tedy, jak jsi to popisovala představovala jsem si to jinak. Na fotky / článek o tvém koutku se moc teším. Už dle popisu vypadá báječně :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Udělám článek o koutku :-) Jinak... no, opravdu to mělo vypadat jinak, ale bohužel. Někdo má velké oči při hladu a já si vždy plánuji velké cíle a vize, které nesplním. A taky si nabírám víc knih než přečtu. No, jsem to prostě já. :-) Jen tedy nevím kdy, snad během tohoto týdne.

      Vymazat