12. července 2016

Donáška studijní literatury do Žďáru nad Sázavou

Docela nedávno v sobě jedna malá holčička, teda slečna chovající se jako malá holčička, objevila skrytou touhu po penězích. A od té chvíle se nebála a sháněla si brigády, ačkoliv ji tisíckrát odmítli, stejně se nevzdávala. A kromě toho, že prodávala ovoce a zeleninu a uklízela dva panelové domy, rozhodla se zaprodat svoji duši za čokoládový zákusek. Začátkem prázdnin si začala tato nevinná slečna psát s jednou blogerkou, kterou sleduje spíše jako vlogerku. Říkejme jí Terezka. Terezka odhalila svůj sen jít na FAMU, jenže zároveň s tím si posteskla, že kvůli velmi křehkým vztahům jejího okolí nebude možné půjčit si knihy k přijímacím zkouškám. Slečna se samozřejmě hned nabídla, že knihy sežene, a tak začala vyhledávat v katalozích dvou velikých brněnských knihoven, aby knihy zapůjčila. O tomto zážitky a taky neplánovanému výletu bude dnešní článek. Doufám, že jste si uvařili dostatek čaje nebo udělali velikou sklenici citronády. 


Během víkendu a státních svátků se mi podařilo sehnat knihy, které Terezka potřebovala. Ve čtvrtek ráno jsem vstávala o půl šesté ráno, abych na šestou stihla H., kamaráda, kterého jsem poznala v MHD. Nemůžeme se bavit jindy než při jeho cestách do práce a z práce, toto kamarádství udržujeme už více jak rok. A já měla náladu si s někým popovídat. Jezdí vlakem, a tak jsem se s ním svezla do Židenic. Naposledy jsem vlakem jela z Olomouce, kde jsme byli na exkurzi se třídou, to bylo ještě v prvním ročníku. V Židenicích jsem pak bloudila, abych našla tramvajovou zastávku. Se sluchátky, v polospánku jsem se svezla na Českou, kde jsem plánovala někam zapadnout a dát si kávu, ale spontánně jsem sedla na pětku a jela až na Ústřední hřbitov, kde jsem se dvojkou dostala na Nové sady a odtamtud osmičkou k úřadu práce (bylo potřeba zabít čas než začnou úřední hodiny), neboť začaly brněnské zvony odbíjet osmou hodinu. Maminka potřebovala vyzvednou nějaký formulář, tak jsem tak učinila. Poté jsem jela na nádraží, odkud jsem se prošla Masarykovou ulicí. Stavila jsem se v jednom obchodě s oblečením, abych si koupila spodní díl plavek. Uteklo to rychle a já se dostala do knihovny, již v deset, kdy otvírali. Vrátila jsem Star wars knihu (Dědic impéria) a Zaklínače (Poslední přání), vzala jsem knížky odložené ze skladu a šla jsem. Zkontrolovala jsem si e-mail, že mi nachystali výpůjčky v Moravskozemské knihovně a jela jsem dvanáctou, která mi teď výhodně jezdí i přes náměstí Svobody. 

Vystoupila jsem na Klusáčkové, ale běda. Knihovně je dost nevýhodně umístěná, měla jsem vystoupit spíše na Nerudové, to bych měla blíže. Došla jsem tam, už znavená, protože Dějiny filmu se docela pronesou. V knihovně sice kartičku mám, ale nikdy jsem si nic nepůjčovala. A tak jsem si musela vybavit, jak se hledají přichystané knihy, protože jsem jednou byla pro knížky s Grabinkou. Vzpomněla jsem si a knihy jsem dostala do rukou. Problém nastal, když mi vypršela registrace. Naštěstí se to nemuselo řešit nějak dlouze. S knihami jsem pak jela rovnou domů, kde jsem padla na postel. Šťastně znavená. Mám ráda zařizování a organizování, takže můj den byl naplněn. 

V pátek jsem se viděla s Kačenkou, se kterou jsme ve středu dělaly nákupy. Potřebovala mi vrátit svetr a taky něco nelegálního, na což mě nakonec nepotřebovala. Koupily jsme pohled pro Bendu, protože první jsem zkazila, napsala jsem jej a hodila do schránky. A koupila jsem si jízdenku na vlak. Nikdy jsem sama necestovala, docela vzrušující. Bohužel mě nenapadlo, že bych si měla koupit i zpáteční, že bych ušetřila. A jela jsem za Liduškou, kterou jsem snad půl roku neviděla (nepočítaje jedno předávání fotoaparátu). Hodlám i o času s Kačenkou napsat článek, ale potřebovala jsem ze sebe dostat Žďár, dokud ho mám v kostech. :-)

Nastala sobota. Vstala jsem v osm ráno, jak jsem nemohla dospat. V klidu jsem si vypila čaj, a pak šla vzbudit maminku. Četla jsem si, zatímco se připravovala do práce. Začala jsem se těšit, protože miluji cestování vlakem. A v jedenáct jsem odcházela, abych i s výlukami, které v Brně jsou, vše stihla. A ve dvanáct čtrnáct už jsem seděla ve vlaku, nadšená s hudbou v uších i zpáteční jízdenkou. Sluchátek jsem se vzdala, abych mohla při čtení Greye (o tom snad v jiném článku... a ne, nemyslím Doriana...) poslouchat šumění okolí a drkotání vlaku. Jela jsem rychlíkem. Cesta mi uběhla, a než jsem se nadála, s přihlouplým úsměv jsem kráčela po schodech do haly žďárského nádraží. Čekala tam Terezka se svojí maminkou, která si myslela, že Terezku zamorduji a hodím někam do křoví. A taky odvést ty knihy, protože se s nimi přece nebudeme tahat po městě. :-D

Od prvních kroků až po můj nástup do vlaku jsme nezavřely pusu. Měly jsme si toho tolik co říct, a to jsme si věčně psaly na facebooku. A taky jsme docela odlišné. Vyšly jsme na kopec, abychom se podívaly na impozantní kostel Svatého Jana Nepomuckého. Bylo větrno, takže jsme ani dlouho neposeděly na lavičkách. Vydaly jsme se takovou naučnou lesní stezkou. Došly jsme k zámku, kde prý fakt žije kněžna, která přebývá ve Francii a na léto jezdí zpátky do Žďáru. Poseděly jsme v cukrárně. Nejlepší roláda a čokoládový dortík. Vážně! A i tam jsme nezavřely pusy. Pak jsme se vydaly zpět stezkou a došly do středu města. Sedly jsme si na lavičku před drogérií, protože mě bolela noha. A pak jsme pomalu vyšly směr nádraží. Koupily jsme si točenou zmrzlinu. Jak se cítíte, když vykáte někomu pod osmnáct? :-D A na nádraží jsme pozorovaly partu kluků, co jely opačným směrem. Rozloučily jsme se krátce, žádné dojáky, protože víme, že se budeme muset vidět, aby mi Terezka vrátila knížky. Dlouho jsem nepoznala někoho tak vtipného, příjemně upovídaného a hlavně bezprostředního. Přijela jsem o půl druhé a do vlaku nasedala o půl sedmé. Pocítila jsem opojnou únavu. Sedla jsem si do kupé k jednomu mladému muži. A musela jsem se usmívat jako měsíček na hnoji, to se mnou dělá příjemně strávené odpoledne a přítomnost mužů. Nemohla jsem usnout, tak jsem pozorovala krajinu v teplém odstínu žluté. 

Když nemám moc známý blog, nepoznávám už tolik blogových tváří. Připomnělo mi to časy, kdy můj blog měl velikou návštěvnost, kdy jsem chodila na blogérské srazy... A stálo to za to! Tímto bych chtěla Terezce poděkovat za strávené odpoledne. Lepší než ležet v posteli a číst si. :-) Protože na takovou činnost mám zbytek prázdnin a stáří, zatímco budou vnoučata chodit pařit. :-D A na závěr ještě několik fotografií. Jsem moc ráda, že mám ten svůj mobil, kterým jde taky i něco vyfotit!








5 komentářů:

  1. Žďár nemám ráda. Bydlela jsem jako malá ve žďárském okrese a občas jsme tam zajeli. Připadalo mi to město hrozně škaredé. Na mém žebříčku je nejškaredějším městem, jaké jsem kdy navštívila. Ale kostel je moc pěkný a zajímavý, mám ho ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravdou je, že to město není nejhezčí. Já jsem ho pojmenovala jako poskomunistické město, takže tak... Kostel a příroda okolo se mi líbily nejvíc. :-)

      Vymazat
  2. Já myslim, že znáš rozhodně osobně víc blogerů než já :) Já na to až tak moc nejsem, ale letos jsem trochu doufala, že pro jednou to zlomim a bude nějakej sraz. Ale zatím jsem nebyla s to se o to zajímat nebo to plánovat. Uvidíme v srpnu.

    Vlakové přátelství zní fajn :) A taky taková vzájemná blogerská výpomoc. Podobně jsem dělala takovou knihovní drobnost pro Maglaiz, a i když to byl celkem boj se systémem, bavilo mě takhle někomu pomáhat něčím užitečným.

    OdpovědětVymazat
  3. No, souhlasím s Em Phoenix. Rozhodně znáš víc bogerů než by se někomu snilo, protože takový komunikativní, chytrý a snad o všem informovaný člověk(neustále mě svými články překvapuješ), nemá snad problém najít někoho s kým si rozumí. :-D
    Já taky tak strašně ráda jezdím vlakem. Občas bych místo ležení v posteli a čtení jezdila ve vlaku a četla si. :-D Moje plány se zatím neliší od těch tvých.. ležet v posteli a číst si, jen občas se vyvalím před dům a pustím psa.

    OdpovědětVymazat
  4. Ráda cestuji vlakem, je to mnohem příjemnější než autobus, navíc člověk vidí vím přírody :)

    OdpovědětVymazat