4. července 2016

Výstava studentských prací

Krásné červencové dny, milí čtenáři. Datluji tu článek, byť nejsem v posledních dnech příliš úspěšná ve vyjadřování svých myšlenek na internetu. Jednou jsem proti sobě mírně poštvala fanoušky Star Wars ne příliš hezky napsaným názorem na knihu, podruhé jsem byla nařčena z propagace svého blogu na jednom vinted fóru. Snad zvládnu nikoho neurazit, neponížit, neztrapnit se. Začátek prázdnin přináší odpočinek a poněkud více času na to, nechat si vše rozležet v hlavě. A tak bych se chtěla zpětně vyjádřit k výstavě studentských prací, která u nás na škole proběhla 7. června. Nejsme umělecky zaměřená škola, tudíž díla se tu nebrala tak vážně. Proto i moje dílo berte s rezervou. My to totiž ve škole brali dost s humorem. :-)

Někdy v listopadu jsme přestali zkoušet různé výtvarné techniky a paní profesorka, ta nejhodnější, nejlaskavější žena na světě, nám oznámila, že je čas, abychom si promysleli naše pololetní práce, kterým se budeme celé pololetí věnovat. Každý měl mít dva návrhy. A taky se počítalo, že se může stát, že měsíc před výstavou začneme dělat něco jiného. Prý málokdo vydrží u původního nápadu. Velmi nás to povzbudilo. Všichni jsme měli předsevzetí, jak budeme každou dvouhodinovku pracovat a nikdo nebude plány měnit. Jenže se ukázalo, že je velmi lákavé dělat úkoly do angličtiny nebo se učit na testy z francouzštiny, němčiny či španělštiny. A nebo šermovat s pravítky. Nebo nacvičovat polonézu. Každý si musel psát ke své práci deník, aby věděl, jak jeho práce postupovala. Já sama jsem deník měnila třikrát, konečná verze deníku je koupená v papírnictví za devatenáct korun. Předělaná úvodní strana - původně tam byl Krteček s kyticí. A psala jsem do něj. Někteří spolužáci totiž koupili deník a pak udělali jiný přebal, tak jsem si řekla, že se tím nebudu nějak zabývat. A stejně se mi z celé mé práce líbil nejvíce. 

Když mi bylo dvanáct, přečetla jsem povinně Kytici. I na základní škole jsme měli povinnou literaturu. A mně se Kytice zalíbila natolik, že jsem se rozhodla, že ji jednoho dne nafotím. Jelikož neumím malovat ani kreslit, rozhodla jsem se pro fotografii. Během zimních měsíců jsem si sehnala herce, pak jsem čekala na sníh, promeškala sníh, zjistila, že herci nejdou sehnat dohromady v jeden den, protože tři lidi se na jeden den nedomluví. Zachránila mě Sára, která při svém díle (stínidlo lampy polepené motýly z pauzovacího papíru, na křídlech měli citáty - přes 150 motýlků) zvládala radit ostatním. Občas mám pocit, že měla být uvedena jako spoluautor všech prací. Navrhla mi, abych psala verše z knížky na záda. A já se toho chytila, a když mě profesorka nenechala vzdát se, návrh se jí velmi zalíbil. To bylo někdy v dubnu a mně bylo jasné, že nezvládnu všech 13 balad. Musela jsem tedy vymyslet, co dělat v hodinách, abych dostala jedničku za snahu. A tak jsem dělala návrhy kostýmů a opisovala oblíbené pasáže krasopisným písmem. Spousta lidí mi nechtěla věřit, že jsem to napsala já. Ano, jeden ten proužek papíru jsem psala tři čtvrtě hodiny, ale psala jsem to já. :-D A Sára mi k tomu půjčila ultra tenkou fixu, protože tuš bych si rozmazala. 

Nafotila jsem okolo 40 fotografií se dvěma lidmi. První byl Vodník, kterého ztvárnil Benda u něj doma. Mají fantastický byt, který dýchá dávnými časy. Dům postaven okolo 1900. Popsala jsem mu záda lihovkou, pak jej půlhodiny drhla. Příští úroveň možná bude výzva s líčením, někde jsem to na youtube viděla. A to mě pak asi zabije, protože nemá rád, když se na něj něco patlá. To ještě neměl tetování, takže si nemyslete, že jsem jej nějak retušovala. Záda vyšla zcela přirozeně, protože jsem retušovala dlouhý zelený kabel omotaný okolo zábradlí. Samozřejmě jej na fotce neuvidíte. Také jsem upravovala barvy, aby to utvářelo alespoň nějakou atmosféru. Chtěla jsem původně udělat tekoucí krev, protože to je pro mě nejvíce dechberoucí pasáž, kde  vypravěč naturalisticky popisuje smrt dítěte. Jenže mi došlo, že bych nemusela špinit dřevěnou zem na balkóně. Navíc neumím taková kouzla na počítači, tudíž jsem to uhrála na divákovu představivost. Ne vše přeci musí být zjevně vidět :-D. Krev jsem dala na CD obal, kde jsem namalovala právě dveře s krví, která tekla pod nimi.  


Druhá fotografie je na motivy Dceřiny kletby. Líbí se mi, protože je nadčasová. Děti chtějí volnost, ale jakmile ji dostanou a pocítí následky, vytýkají rodičům, že neměly přísnější výchovu. Vidím to i na sobě. Ostatní děti chodily do kroužků. Naši na to neměli peníze a neviděli důvod, proč mě do něčeho nutit. A v osmnácti se do nějaké nové činnosti těžko hrnu. Modelkou mi byla Anička. Celé to stálo na tom, že jsem sháněla provaz. Bylo to těžké, protože nikdo neměl provaz na oběšení. Naštěstí P. měl kamaráda. A další kamarád byl ochotný uvázat smyčku. Skauti. P. sežene cokoliv, takže jsem mu věřila, že zvládne i provaz (koneckonců na burze učebnic prodal z 21 učebnic biologie 13 a vydělal si dva tisíce, když odečtete nákupní cenu učebnic... Kde je vzal, nikdo neví.). Byl slunečný víkend. Já sehnala židli v kumbále paneláku, kde uklízím, a Anička si sehnala černou sukni. A šlo se fotit kousek od mého bydliště. Bohužel jsme jediný vhodný strom na oběšení našly u cesty, kudy se chodí na přehradu. Fotily jsme dlouho, protože Anička musela být nahoře bez a pořád tam někdo chodil a koukal. I nějaká náboženská sekta, co nám nabízela pomoc v případě, že náš život už ztratil smysl. Tentokrát jsem psala voděodolnou tužkou na oči. Doma jsem Aničku drhla houbou na nádobí a nepomohl ani jar, ani pleťové mléko, ani odličovat, ani odlakovač. Byla černá ještě několik dní. :-D Mrzelo mě, že jsem Aničce nepůjčila svoji dlouhou sukni, protože by to vypadalo možná lépe. Tentokrát jsem fotografii neretušovala dvě a půl hodiny. Pouze jsem upravila barvy. 

Když jsem dodělávala v posledních dnech návrhy kostýmů, měla jsem špatný pocit, že oproti spolužákům a ostatním třídám toho mám málo. Například z jiné třídy kluci udělali velikou polyesterovou mapu Středozemě s kamením a mechem, barvami a nápisy ve fontu elfského písma, tuším metr osmdesát na metr a půl. Některá díla byla hodně nápaditá, třeba kapustňák ve vaně (model kapustňáka z pletiva a kašírování, umístěný v opravdové vaně), ke kterému vedly cedulky s nápisy upozorňující na problémy způsobené lidským působením. Nebo veliké množství papírových jeřábů zavěšených nad zrcadlem na zemi, okolo další jeřábi. Dovolila jsem si jednoho vyfotit. A jeden z nápadů, nerealizovaných, byla neviditelná váza - měl být vidět jen podstavec, ale student si to rozmyslel. Víťa, ten blonďatý spolužák, co na každé fotce vypadá dobře, nejdříve chtěl něco vyřezávat, pak dělat závěsný kolotoč nad postýlkou na motivy Star Wars. Skončil u knihy, kterou dělal technikou pop-up artu, kdy při otevření stránek se objevilo 3D dílo. Doplnil to citáty s tématikou Boha. Nebo slečna, která dělala mapu světa a do několika zemí umístila z papíru nebo keramiky modely památek a k tomu cestovatelský deník. Císař dělal zpěvník lidových písní ze svého kraje, přidal k nim obkreslené motivy, které jeho prababička vyšívala na kroj. Profesorka z těch motivů na pečicím papíře byla tak hotová, že mu je asi milionkrát okopírovala, aby si je schoval. :-D 

Mohla bych tu rozebírat každé dílo, mám fakt pamatováka, ale asi by to nebylo ono bez obrazové dokumentace. Přejdeme tedy k instalaci výstavy. Pondělí a úterý jsem toho moc nenaspala, protože jsem pořád přemýšlela, jak dílo umístit aby mu to neuškodilo. Hodně jsem si pohrála s prostředím. Uvolnil se koutek ve čtvrtém patře u kabinetu českého jazyka, jak příhodné. Profesorka na výtvarku mi nejdříve říkala, že mi to tam nebude sedět a že o ten koutek má zájem více lidí. Ukázalo se, že jsem byla jediná. Doma jsem na mamince vyprosila bílé prostěradlo, krajkový ubrus, čajový servis (který jsem nepoužila), sklenku na víno, lampu a růženec. Sama jsem přispěla košilí a knihami. Z výtvarky jsem si půjčila stůl, dva kusy látky jako závěsy, láhev od vína, redispero a inkoust v geniálním kalamáři. Bendova maminka mi půjčila židli. Pod přísahou, že nebudu věšet kříž vzhůru nohama, oblíbená aktivita na naší škole, jsem z kabinetu náboženství zapůjčila kříž na zeď. Fotografie jsem původně chtěla nechat vytisknout na fotopapír, ale přišlo mi to na takovou školní výstavu zbytečné. A taky moc pracné. Navíc jsme měli dělat i pozvánky a já se bála, že to musí být brzo. Nemám tiskárnu a k mé smůle jsem na prvních pozvánkách udělala chybu. Tak to dopadá, když se něco dělá o půl jedné v noci. Naštěstí to paní profesorka zase nějak nehrotila. Stejně jako CD obaly, které jsme měli odevzdávat čtrnáctého února. Většina to odevzdávala až ke konci roku :-D 

Výsledkem byl koutek, kde si mohl každý sednout, kochat se návrhy kostýmů, přečíst si básně nebo Sládka, který se tam nachomýtl mezi knihami. Kytici jsem tam jako knihu nedávala. Na takové posezení měl být člověk nalákán při příchodu a pohledu na stěny, kde byly dvě fotografie v rámu. Velikost A4 na černém papíře. Kdybych mohla, zařídila bych to více do starých dob, ale nepovedlo se mi to. Do láhve jsem nalila červenou tuš, která smrděla jako... vy víte co. Mělo to odradit případné pijáky. Víkend po výstavě ale ukázal, že to někoho rozhořčilo natolik, že mi polil celý stůl. Z ubrusu jsem barvu vyprala, ale z prostěradla ne. Navíc pár kapek stříklo i na košili, kterou jsem chtěla nosit. Trochu hippie styl. Asi budu nosit i tak, ale stejně... Nepochopím, proč to někdo udělal. Celý koutek měl působit jako pokojík, ze kterého někdo odešel, židle byla natočena trochu bokem, redispero odloženo na papíře, na kterém byla nedopsaná balada. Každé zboží má svého kupce, každé dílo má svého obdivovatele. Myslím si, že se to lidem líbilo. Já jsem byla spokojená, když jsem si uvědomila, jak moc líná jsem byla. A možná, že kdyby bylo v sázce více, snažila bych se. A kdybych nepodléhala skepsi. Tak snad někdy nápad realizuji, aniž by se Karel Jaromír Erben obracel v hrobě. :-) 

V dalším článku vám popovídám o konci školního roku a pracovním víkendu. Tento článek věnován Jedné mrňavé, které se tímto omlouvám, za nekomentování. Stejně tak ostatním blogerům z blog.cz. Všechny mé komentáře jsou vyhodnoceny jako spamy. Nevím, co jsem udělala, Standu nijak nedráždím.

P. S. Fakt by mě zajímalo, jaká je šance, že si u maturity vytáhnu Kytici. :-D

8 komentářů:

  1. No! Přišla mi vtipná náboženská sekta a ještě u čeho jsem se zasmála, ale za boha si nedokážu vzpomenout, co to bylo.

    Já jsem se naštěstí ve druháku takovéto věci vyhnula, protože jsem si prozíravě zvolila na začátku prváku hudebku, čili závěrečná práce z estetické výchovy byla prezentace na hudební téma, při níž ani učitelka nebyla přítomna. Nicméně někteří spolužáci měli fakt dobré práce. Doteď visí „zvonkohra“ z barevných jeřábů při vstupu do školy od jedné spolužačky. Letos jsem práce nějak nestihla sledovat. Ale je to vždycky zajímavé, co lidi dovedou a dovedou vymyslet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás hudebkáři měli vystoupení, takže ta jejich skupina zpívala (naši měli adiemus jako acapella a pak soundtrack z Přátel). :-) Jsem ráda, že jsem to prožila.

      Vymazat
  2. Když vídám projekty jiných škol, tak mě občas docela mrzí, že u nás jsme nic takového neměli. Ale na druhou stranu... když si vzpomenu na naši třídu, tak by se na to asi většina vykašlala nebo nejvíc odflákla. :D
    Líbí se mi ten nápad s psaním na záda. Mám hrozně ráda, když mi někdo něco píše na záda - i kdyby jen prstem. Mám je hrozně citlivá, takže na nich mám husí kůži, jen když na to pomyslím. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, tuhle informaci si o tobě pamatuji! A taky to mám moc ráda, celkově doteky... I když mě to moc lechtá. Miluju, když mi kadeřnice vyholuje krk :-D

      Vymazat
  3. S těmi komentáři je to zvláštní, ani se mi ve spamu neobjevují, což je více než prapodivné. Asi nějaké záhadné kouzlo.
    Začíná mě zase trochu mrzet, že nemáme něco podobného. Zakončujeme výtvarnou východu estetickým kurzem, kde malujeme obraz. Není to špatné, ale výstava "toho cos vytvořil" mi přijde krapet lepší :-) Moc se mi tvůj koutek zalíbil a samotné fotky jsou opravdu kouzelné. No, spíš bych tě podezřívala, žes kostýmy někde vytiskla, než ty ručně psané texty. Obecně se mi moc líbí nápad napsat to na záda. Dále velmi oceňuji jak jsi dokázala vystihnout atmosféru. Hodnotím to jako velmi povedené.
    P.S.: Asi stejná pravděpodobnost, že já si u maturity vytáhnu Zlodějku knih. :-D
    P.P.S.: Ale kdyby sis jí opravdu vytáhla byla by to pecka :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, musím psát jiná jména. Hodně lidí říká, že jim to ani v tom spamu není zobrazeno, prostě mi to jenom vyhodí tuhle systémovou hlášku. A samozřejmě nikdo s tím nic neudělal ani mi na email neodpověděl, takže dál vymýšlím jména. :-D Ty kostýmy jsou hrozně jednoduchá, prostě tuš a plácání speciálních barviček na dělání map pro Warhammer, naše výtvarkařka je od někoho dostala. :-D A proto se s nima pracuje lépe než s vodovkama. :-)

      Vymazat
  4. Wow, to je super nápad napsat to na záda, strašně, strašně, strašně se mi to líbí! :)

    Days of Daysy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, moc mě těší, že se to líbí!

      Vymazat