11. října 2016

Zády k vodovodnímu kohoutku

Prší. Před pěti hodinami jsem došla domů, zcela promoklá, s knihou pod kabátem. Byla jsem příliš líná, abych vytáhla svůj veselý deštník. Černý s barevnými tečkami. Bohužel jsem nechtěla dodávat pozitivní barvy dnešnímu dni, neboť na něm paradoxně bylo pozitivní vše negativní. Poslední dobou přemýšlím o divnostech. A je bizarní, když se nad svými melancholickými stavy pousměji a zašeptám, že právě to dělá můj život tak dokonalým. Udělejte si něco teplého k pití a nechte se unést tímto  článkem, který je poslepován z různých útržků mé roztržité mysli. :-)

Tento školní rok se cítím osamoceně. Mám novou spolusedící. Tichá, pilná Marťa. Přišla k nám v polovině prvního ročníku. Není výrazná, prostě šedá myška. Umí však naslouchat, a když jí přirostete hodně k srdci, začne i mluvit. Bývá často nemocná nebo zařizuje nějaké věci, tudíž často sedím sama. Změna zasedacího pořádku povětšinou zasáhla jen pár jedinců ve třídě. Já jsem vycítila, že můj spolusedící mě už tolik nežere, spíše ho otravuji, a Marťa měla zase problémy se svou spolusedící. A tak jsme se sešly. Sedíme v řadě u okna, čtvrtá lavice. Ti bližší kamarádi sedí buď hodně vepředu uprostřed nebo v krajní řadě, a tak jsem tak trochu separovaná. Pokud na mě nečeká Grabi s Rézou, které sedí právě u dveří, moji dřívější kamarádi, taková ta parta, na mě nečeká ani mi nedrží nikdy místo. Je to malichernost, ale cítím se pak opravdu špatně. Naštěstí před námi sedí Sára s Verčou, se kterými se dokážu bavit, dokonce mám pocit, že mě mají i rády. Je to těžké. Také jsme přeskupili sezení ve francouzštině, takže si povídáme docela dost s Víťou. Zpět k Martince: I když toho moc nenamluvíme v jakési konverzaci na úrovni, směje se mým vtipům, občas také něco prohodí. A hlavně je moc hodná, protože mi pomáhá se studiem, protože mi skenuje, fotí a kopíruje, když je potřeba.

Toto je můj častý výhled, když sedíme podle zasedacího pořádku. Jsou to Sářina záda, jelikož logicky nejmenší člověk ze třídy sedí za jednou z nejvyšších slečen. A vůbec mi to nevadí. Sára totiž nosí strašně půvabné oblečení a miluji její kůži. Asi to zní divně, ale jsem uchvácena její ztrátou pigmentu. Moc ráda hledám různé obrazce na její kůži, i když vím, že Sára není ze své kůže nadšená. Stejně patří mezi nejrozkošnější slečny, které znám. Možná mě inspiroval Baudelaire, když hledal v hnusu někdo krásného. Také mě fascinují křivky lidského těla, zvláště šíje. Jestli si toto Sára někdy přečte, asi si odsedne.Také obdivuji její písmo, když sedí vedle mě na angličtinu. Vůbec si nepamatuji, jak jsme se k sobě dostaly. Je jemná, obětavá a má smysl pro humor. Občas dokáže pronést poznámku neuvěřitelně cynickou nebo sarkastickou takovým způsobem, že ani nevíte, jak se to stalo. Možná jsme ji zkazili. 

U kůže se pozastavíme. Koupila jsem si nový krém na pleť, protože mi došel. Jiná značka, jelikož by bylo pracné sehnat ten původní. Můj obličej je plný červených pupínků, které ladí k mým červeným tvářím. Možná je to i vlivem hormonů, jelikož očekávám Rút. Možná proto jsem tak melancholická (a málem jsem se rozbrečela v matematice, protože nechápu novou látku). Stává se mi, že můj obličej si potřebuje na kosmetiku zvyknout. První tři dny jsem z toho byla na nervy, hledala jsem na internetu řešení, ale momentálně to nechávám být. Smířila jsem se s tím. Stejně jako s tím, že ne vždy musím mít perfektní účes a že jsem asi přibrala. Udělala jsem si radost včera a dneska. Koupila jsem si dvoje nové kalhoty a jedno tričko. Oblečení mám totiž málo. Původně jsem dnes nechtěla jít nakupovat, ale došlo mi, že potřebuji být s lidmi, ale nemluvit s nimi. Doma bych si šla lehnout nebo plakala. Protože jsem plakala i večer, když jsem si přečetla jednu větu z konverzace s mým milým. Ta věta mě měla potěšit a místo toho mě urazila a já si připadala jako nejhorší osoba na světě. Tož jsem si dneska raději šla projít Vaňkovku, kde nebyly veliké slevy, a tak jsem většinu věcí jen osahala. A potom na zastávce tramvaje stál jeden moc hezký mladý muž, ale toho jsem si osahat nemohla. Když jsem ho poprvé viděla, málem jsem omdlela, protože mi připomněl kamaráda, který se ode mě odstřihl. Moji platonickou lásku. A já se bála, že mě tam uvidí, jak tam stojím, v děravých polobotkách (protože prostě mám uprostřed jedné boty díru), rozcuchaná, opupínkovaná a určitě smradlavá, protože jemu vždycky vadilo, že smrdím kouřem (stejně jako mému loňskému spolusedícímu. Fakt děkuji, mami, že kouříš.). Ulevilo se mi, že to nebyl on. 

Ráda chodím s Bendou do čajovny. Protože se tam tento rok moc nedostanu, jelikož už nechodím do tanečních. Něco si zahrajeme, dáme si čaj a vodní dýmku. Nedávno otevřeli na ulici, kde bydlí, čajovnu Za Zrcadlem. Jediná nevýhoda je, že zavírají brzo, protože nemají povolení na delší otvírací dobu. Byli jsme tam zatím jen jednou, když moje máma byla na noční a já u něj přespávala. Bojím se být sama doma. Okusila jsem velmi zajímavý čaj, ačkoliv nerada zkouším nové věci. Tibetský čaj. Je to Pu-erh s kapkou mléka, máslem a špetkou soli. Že si to neumíte představit? Když jsem to ochutnala poprvé, málem jsem začala upadat do špatné nálady, ale když čaj začal chladnout, byl lepší a lepší. Rozhodně doporučuji! :-) Brzká zavírací doba čajovny nás donutila o víkendu koupit si novou stolní hru. Chtěli jsme si tam zajít a zahrát, ale už bylo docela pozdě, a tak jsme sesbírali naše úspory (doba platebních karet je zlá, neboť člověk nemá moc hotovosti při sobě) a koupili jsme si jí tam. Jde o Timeline, konkrétně události. Já miluji historii, Benda se rád dozvídá nové informace a potřebuje pocvičit paměť v datech. Hráli jsme se všemi kartičkami dvakrát. Pozor na dost podobné události. Objevení cibule šalotky bylo 1099, zatímco bitva u Hastingsu byla 1066. 

Ve středu jsem na poštovních schránkách v našem baráku našla pohled z Krkonoš. Poslala mi ho Yima někdy v srpnu. Bohužel na dva měsíce byl na dně výtahové šachty, odkud ho nějaký hodný pan výtahář vytáhl. Zatímco smetí hodil do krabice na papír, protože tam podle nového zákona o třídění odpadku asi prach a suché listí společně s psími chlupy patří, pohled dal na schránky. Měla jsem z toho hroznou radost. Je to jako když si někam schováte peníze od prarodičů, uklízíte a najdete je. To se mi samozřejmě ještě nikdy nestalo, ale podle legendy to tak bývá. Připomíná mi to, že dlužím stále několika lidem pohledy a dopisy, jenže nemám psavou. Je to děsné, ale nedokážu si sednout a koncentrovat se na psaní dopisu. Musím totiž dopis psát najednou, nemohu ho psát po částech. Zkusila jsem rozepsat článek i na Hadryanin val, ale bohužel. Budu muset někdy začít znova. Také se pomalu blíží termín seminární práce do Základů společenských vět na téma liberalismus. Půjčila jsem si čtyři knihy, tak snad je i použiji. I čtení mi dělá problém. Už měsíc čtu Egypťana Sinuheta. Ta kniha mě uchvátila, ale nedokážu se přimět ke čtení. Když už ji otevřu, tak hltám. Mám vyfocených i několik odstavců, protože mi přijdou neuvěřitelně pravdivé i v dnešní době, popřípadě vtipné nebo jakkoliv jinak trefné. Bude to i moje práce do Náboženství, neboť si máme vybrat libovolné umělecké dílo a napsat referát, kde budeme hledat vyšší smysl nebo nějaké poselství v daném díle. 

Po Egypťanovi přijde na řadu Tom Sawyer, a pak nějaké knihy, které si musíme přečíst do hodin literatury, ačkoliv je ani nemáme v maturitním seznamu. Nevadí mi to, jelikož jsem si je dokázala napasovat do knižní výzvy, kterou mám zatím jen z poloviny. A také bych si ráda přečetla Howlův putující zámek, který jsem dostala od Babe. A to mě rmoutí. Nečtu tolik, kolik bych chtěla. Nepracuji tak oddaně, jak bych chtěla. A vlastně nevím, co dělám. Jako kdybych prožila den a ráno můj mozek smazal neužitečná data a mezi nimi omylem i denní záznamy. Musím se dívat do diáře a do mobilu, abych podle fotografií věděla. Zní to tragicky, ale je to následek stereotypu. 


Včera jsem si dávala pořádnou teplou koupel. Chtěla jsem si nahřát záda, a tak jsem si sedla zády ke kohoutku, aby mi horká voda stékala dolů a uvolnila má unavená záda. Bylo to divné. Bizarní, až mě to polekalo. Najednou jsem viděla koupelnu jinak. I když je to ta paneláková malinká koupelna, kam sotva dáte k vaně pračku. A přivedlo mě to k myšlence, jestli existuje něco, co jsem za ty dva měsíce dokázala. Asociace beze smyslu. A došla jsem k tomu, že největší úspěch byl dárek pro Sáru k osmnáctým narozeninám. Koupila jsem jí knihu Petr a Lucie (mám Rollanda moc ráda). Jednak ji má povinně číst na referát, jednak protagonisté jsou osmnáctiletí milenci. V žádném antikvariátu ji neměli, tak jsem koupila z knihkupectví, i přes můj odpor k obálce (ta verze od Omegy). A tak jsem nemohla snést, že bych takovou knihu Sáře dala. Koupila jsem tedy kousek látky a ušila jsem obyčejný obal přesně na knihu. Nejsem zručná (dva roky zpátky mi kamarádka musela přijet zašít podprsenku), ale byla jsem na sebe hrdá, i když vím, jak šikovná Sára je, zvláště manuálně. A měla radost. A tak jsem měla radost také. A mám ji pokaždé, když si vzpomenu (a zapomenu na to, že jsem pak chtěla šít vak na shogi kostky pro Bendu, ale to jsem se přecenila a měla jsem z toho na další dva dny depresi). 

Ovšem depresi vystřídaly euforické stavy, jelikož po půl roce jsem schopna dělat lásku i víckrát než jednou za měsíc, bez toho, že bych musela kouřit dýmku nebo si dát panáka. Asi jsem někde v sobě odblokovala strach, nejistotu a nechuť. Dělání lásky je jedna z nejlepších aktivit, jak může člověk relaxovat, marnit čas a zároveň se unavit. Jsou to neskutečné třasy, pro které stojí celé ty roky kompromisů v celém vztahu. A i když mají dva zcela jiné plány do budoucna, cíle a nemají stejné politické názory, v tu chvíli jsou jednou osobou, mají jeden cíl: Rozkoš. Dopřát si navzájem to nejsladší na lidské existenci (pokud nepočítáte rodičovství). A ví navzájem, jak na to. Nejsou to jen náhodné intimity během krátkých známostí... Ale to bych se zamotala. Musela jsem to sdělit, protože mě dělá šťastnou znovuobjevená touha, přání a splynutí. 

Před odbočkou k lidským pudům jsem mluvila o stereotypech. Takže dalším stereotypem se nyní stává práce v krámku se zeleninou. Moje kmotra je ráda, když si může v pátek dát dvě tři hodiny volno, a tak si tam chodím číst. Dříve krámek vydělával, ale dnes lidé raději chodí do Alberta naproti.  Krámek tedy slouží spíše jako zázemí pro strejdu, který rozváží zeleninu po Brně. Snad po mém prvním pracovním nasazení krámek ještě stojí. Nikdo mi totiž neřekl, že se burčák v petce nezavírá natěsno. A když jsem končila, tak jsem láhve dávala do lednice a všechny pečlivě zavřela. Snad to nezpůsobilo explozi :-D. 

Článek je sepsán. Bylo použito mnoho písmen, ale ani jedno neumřelo. Pokud chcete nějakou tu krev a pořádný zážitek, mrkněte se na film Spása (Dánsko-Britsko-JAR koprodukce). Budu se těšit, že svitne další inspirace na články, možná snad i nápady na zlepšení vzhledu. Ovšem to je ve hvězdách, neboť jak praví Sinuhet: „O zítřku předem nikdo nic neví.“

10 komentářů:

  1. Já si dával koupel jednou jedinkrát... viděl jsem koupelnu z takového úhlu, že jsem se polekal a jaktěživ jsem se tam už nepoložil. Nebo mi to prostě jen přišlo jako ztráta času. :D
    A s tím rodičovstvím... myslím, že kdyby lidi měli mít děti, ale nemohli si to předtím užít, asi by si to taky tak nevychvalovali... :P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou si dáme koupel spolu. Až vám poteče vroucí voda doma. Jsem ráda jako humr v hrnci, ale u vás je to téměř nemožné. :D
      Říká se, že mít děti je úplně nejvíc božská věc na světě... Nezmar asi jako rodič moc nadšený není, když nemůže mít sex, to je asi pravda.

      Vymazat
  2. To jsem si po dlouhé době zase početla :). Já teď po úspěšném ukončení Hollarky nastoupila na hnojárnu na Lesnictví. Je to děs. Vysokoškolský systém je pro mě nový (a na přizpůsobování jsem asi už stará :D) a nějakou chemii, matiku, to jsem naposled měla tak před sedmi, osmi lety. A biologii, tu jsem neměla nikdy....a tam se počítá s tím, že to člověk přece zná že jo...no, mám z toho též deprese :D. Jen nevím, jestli se na konzultačních hodinách přiznat, že jsem oděvní modelářka návrhářka a k tomu interaktivní grafik a tím pádem nevím která bije.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem netušila, na jakou dráhu ses vydala! To chce odvahu. Snad to zvládneš. Nic nepřiznávej, všechno zapři. :-D Co tě zlákalo na hnojárnu?

      Vymazat
  3. Já úplně vím jak se cítíš, se mnou pro změnu nikdo ve škole nesedí, protože je nás lichý počet a všichni ostatní sedí ve dvojicích.
    A přemýšlím jaká je to náhoda, že obě máme spolužačku Sáru, která je nejvyšší ze třídy, kdybych nebydlela na druhé straně republiky možná bych uvěřila, že myslíme jednu a tu samou slečnu. :-)
    A ten obal na knihu ti musím opravdu pochválit, moc se ti povedl :-) Jednou jsem koukala na koupelnu z jiného úhlu a když jsem vylezla myslela jsem si, že se mi absolutně otočil celý svět. Zvláštní co s člověkem udělá, když si do vany sedne jinak než obvykle.
    No, snad jsem sem napsala vše co mě u tvého článku napadlo a na co jsem chtěla zareagovat. A protože všem co mají takové depresivní stavy mají radím "Neboj, je to jenom přechodný stav, za pár dní to bude lepší" Tak snad tohle bude i tvůj případ :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji.
      Jinak ono to opravdu lepší bude, to se nemusím bát. Vždycky to je. Život je jako houpačka. Jednou jsi dole a pak zase nahoře. :-)

      Vymazat
  4. My naštěstí ve škole máme lavice po jednom. Jsem za to moc ráda, protože jsem vždycky měla problém s domlouváním spolusedících. Ve třídě už druhým rokem nemám vůbec žádné kamarádky. Kamarádi jsou fajn, ale prostě kamarádky na probírání "dívčích věcí" člověku schází.
    Hledání krásy v hnusu je něco, co se snažím naučit. Občas se mi to daří. Bílé pigmentové skvrny se mi ale jako hnus vážně nezdají. :D
    Moc se mi líbí tyhle tvoje články. A jsi moc hezká. Líbí se mi, že nosíš oranžové oblečení, a vypadáš tak klidně. Čaj se špetkou soli zní sice dost zvláštně, ale klidně bych ho ochutnala, protože to určitě může být dobré.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nenosím moc oranžového oblečení, mám jen tento svetr a pak jedno tričko béžovou oranžové, pruhované. Jinak mám hodně žlutých kousků, protože žlutou miluji od chvíle, co mě moje švagruška (přítelova bývalá slečna, chodili spolu, když jim bylo jedenáct dvanáct :D) vzala na Beatles výstavu, kde jsem si mohla jeden žlutý svetr z té doby vyzkoušet. :3 A taky protože žlutá ponorka.

      Vypadám většinou klidně - občas je to ale klid, kdy si lidi myslí, že je chci zabít nebo jimi pohrdám. Protože se neumím tvářit neutrálně nebo takové to jemné usmívání se.
      Moc děkuji, jsem ráda, že se článek líbí. A samozřejmě také jsem vděčná za poklonu :-)

      Vymazat
  5. Uvařila jsem si zelený čaj, dala si do něj pampeliškový med (ač obvykle nesladím) a mohla jsem se začíst.
    Je hezké, že obdivuješ vitiligo (ač v kontaxtu hledání krásy v hnusu), moje skvrny už nevypadají jako větší pihy, ale spíše jako nové kontinenty, takže když u milého ležím v pološeru jen ve spodním prádle a usínám, tak si občas říkám, že třeba ukazují nějaké daleké země. ^^
    A na depresování je občas něco krásného. Zvláště teď na podzim. Člověk se zachumlá do teplé deky s čajem, zapálí svíčku, nevšímá si ostatních a o to více se vyžívá v tom smutnění. Možná to zní morbidně, ale je to velká krása! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Daleko země - krásné označení. Já když ležím u milého ve spodním prádle, tak je mi hrozná zima. :-D

      Zeleným čajem jsi mi připomněla, že si potřebuji nakoupit zásoby čajů.

      Vymazat