1. listopadu 2016

Kdybych byla domem


Po delší době bych se s vámi ráda podělila o jednu ze slohových prací. Psáno na jaře, na téma Jarní cesta domů. Jedná se o líčení. Název článku není oficiálním názvem slohové práce, avšak chtěla jsem vás trochu navnadit. Moje spolužačky z toho mají ještě pořád legraci, protože si myslí, že cestou domů beru psychotropní látky. Jenže líčení není můj styl, a tak jsem se musela nechat hodně unést, abych něco takového stvořila. A je to asi nejlepší líčení, jaké jsem kdy napsala. A hlavně je to asi jediné téma, které mi z celé nabídky sedlo. Nečetla jsem Dostojevského, takže jsem nemohla dělat charakteristiku jeho postav, nechtěla jsem charakterizovat ani typickou nerudovskou postavu ani zbytek, který si nepamatuji. Přeji příjemné počtení. Snad se trochu zahřejete v tyto podzimní dny.

   Jako stádo ovcí. Dvě řady studentů, kteří čekají, než si budou moci překonat turnikety a vyjít do svěžího pozdního odpoledne. I já se konečně dostávám na schody, abych se nadechla. Dva tři nádechy a víčka se mi přestávají zavírat. Čekám na své přátele, až se dostanou ven. Vnímám paprsky, které mě hřejí a nutí mě do úsměvu, i když několik dní v kuse trpím úzkostí. Jemný vánek si pohrává s mými měděnými vlasy, které kdysi se svojí délkou povlávaly jako čerstvě vyprané prádlo na šnůře.  Přátele již stojí vedle mě. Oznamují mi, že spěchají, a tak mi nezbývá nic jiného než jít sama na tramvajovou zastávku.  Do uší si strčím sluchátka, dva stroje času, které mě přenesou do jiné reality.

   Nazí, jak jsme se narodili, to je první píseň. Anglickým slovům skoro nerozumím, neboť pro mě nejsou podstatná. Slyším jen veselé drnkání o struny. Jdu pomalu, malé krůčky, více mi moje nohy ani nedovolí. Opravdu si připadám jako nahá, až na batoh, který mě tíží na zádech. Cesta vede skrze vilovou čtvrť, kde kdysi dávno Fuchs a jiní architekti nechávali zhmotnit své sny z betonu a ocelových konstrukcí v době první republiky. V dobách, kdy ornament byl zločin. Zastavím se, abych nabrala dech, a povšimnu si bíle omítnutého domu s velkými okny, která svoji křišťálovou čistotou neodlišují nitro od vnějšku. To, co mělo být v minulých letech skryto před očima veřejnosti, se náhle odhaluje vlivem moderní společnosti. Vše je na očích, tak jako město z vrcholu kopce, odkud jsem sestoupila. Vedle stojí zelený dům s okny rozdělenými na menší díly, s balkónem, jehož zábradlí tvoří kvítky a lístky, aby se asimilovalo s okolní přírodou. Představuji si, že kdybych byla domem, vměstnala bych se mezi tyto stavby, jako bych tvořila pomyslný přechod mezi časy dávno minulými a časy našich prarodičů. 

   Při letmém pohledu z ulice bych splývala s okolními domy, ale při bližším prozkoumání byste viděli zdobné prvky a historický nádech, jaký mívají stavby z počátku dvacátého století.  Měla bych velká okna, kterými by do mě bylo vidět, ale dvojitá skla, aby chlad zůstal venku a teplo uvnitř nebo naopak. Z přední a zadní strany by vyčnívaly dva drobné balkóny, které by nenarušovaly strukturu. Celkově bych působila male, ale uvnitř bych skýtala neskutečnou hloubkou a místem pro každého, kdo by potřeboval. Našel by se zde pokoj pro studenta, který by si užíval nejlepší léta svého života, ale i starého usedlíka, který by hledal prostor pro své za ta léta života nastřádané poklady. A možná bych byla vilou rodinnou, kde by se střídala generace za generací.  Neměla bych rozhled do všech stran, jelikož bych byla řadový dům, avšak poskytla bych pohled na každé výškové úrovni – jak na úroveň pěších, již by křižovali ulice v zamyšlení nebo radostném smíchu se svými nejbližšími, nebo právě na úroveň vyšší, kde by pozorovatel vnímal vše z nadhledu jako celek.  – Nabízela bych svou ochrannou náruč, kde by obyvatelé mohli bezstarostně složit hlavu.  Nebyla bych dokonale funkční ani světový unikát, který by byl fotografován na prvních stranách magazínů, ale byla by radost ve mně žít. 

   Zcela nesouvisle po veselé moderní hudbě se mi v uších rozezní začátek Novosvětské symfonie od Dvořáka. Pomalé tóny se mi před očima mění v obrazy, pospojované zlomky kinematografických zázraků a dokumentů. Došla jsem na křižovatku před lékárnou U Svatého Augustína. Líný jarní den za protektorátu.  Rodiny s dětmi se procházejí po loukách Kraví hory, která se zračí na horizontu.  Z dáli doléhá výskot a smích nevinných tváří či nezúčastněných, kteří přijali novou vládu. Co jiného zbývá? Melodie se mění. V uších mi duní tympány, kontrabas a lesní roh. Nebe se zatáhlo. Kde se najednou vzaly ty bílé mraky, které zakryly slunce? Slyším hvízdání bojových letadel, která sviští nad střechami. To je vše. Nikdo se tomu nepodivil, nikdo neutekl do dveří ani se neozval poplach. Opět se navracejí klidné smyčce, a já pokračuji dále k tramvajové zastávce. Mraky odpluly, jemný vánek ustal. Usedám na lavičku, znesvěcenou vyrytými vulgárními slovy. Sépiový odstín, jenž mi připomněl zašlé fotografie z babiččiny pozůstalosti, se změnil. Nyní vnímám realitu v plném rozlišení barev a sem tam místo falešně namalovaných nylonek postřehnu džínové kalhoty s dírami již z výroby. Otvírám stránky jemného papíru, aby mi vypověděl příběh skrytý v jeho řádcích. Čtu zrovna Skleněný pokoj, není tedy divu, že mé zraky spočinuly na vilách, již si málokdy povšimnu a že si dokonce představuji protektorátní Brno. 

   Na zastávce se shlukují ostatní studenti jako mravenci u lentilky, jejíž skořápka je rozšlapána na fragmenty, okolo nichž se mravenci hromadí ve snaze odnést si svůj díl. Studenti stojí ve skupinách, chtějí si odnést něco z konverzace, nějaké dojmy, pocity a informace. Přijíždí tramvaj. Nastupuji. Nezbylo na mě volné místo, a tak odkládám knihu. Ze čtení ve stoje se mi dělá mdlo.  Rozhlížím se po známých i neznámých tvářích. Začíná hrát nová píseň, Ta strana, kterou nikdy nespatříš. Uprostřed těl stojím sama, snažím se udržet rovnováhu, nemám se kde chytit.  Tramvaj sebou smýká ze strany na stranu. Padám. Nikdo mi nepomůže, neboť si nikdo nevšiml, že bych upadla. Moje úzkost se vrací. Najednou chápu, proč musím ze školy chodit alespoň s jedním dalším člověkem.  Vstanu a najdu tyč, které se mohu chytnout. Je kluzká jako ryba, kterou vám někdo podsune při chybném představení.  Nejsem schopna vnímat hudbu, i přes sluchátka slyším štěbetání hloučků. Každý zde má kamaráda, o kterého se může opřít. O mojí úzkosti přátelé netuší, jelikož si před nimi nasazuji masku radostné kamarádky, která raději pomáhá ostatním než sama sobě. Úzkost mě lapá do řetězů a stahuje mi mysl i tělo právě ve chvílích samoty. Z chmur mě vytrhává klidný mužský hlas, oznamuje zastávku Česká.  Jsem davem vytlačena na ulici a nechávám se strhnout dalších deset metrů směrem k hodinám, kde si snad každý jednou vytrpěl nárazy motýlích křídel v břišní dutině, když čekal na příchod druhého. Odpojuji se. Jako vždy přes koleje lidé přecházejí, aniž by se báli ztráty života. Cinkání nebo troubení dopravních prostředků je nevyvádí z míry. Občané plni stresu spěchají, narážejí do sebe. Zahaleni anonymitou se neomlouvají.  

   Zahledím se na elektronickou tabuli, abych zjistila, kolik minut ještě mohu vnímat městský shon. Tři minuty.  Opět vnímám hudbu, ovšem nevychází ze sluchátek. Rozhlédnu se a zaostřím na protější stranu chodníku, kde u obchodu s broušeným sklem sedí na plátěné stoličce mladá žena.  Kaštanové kudrlinky jí splývají na ramena.  Oděna v černé kolové sukni a černobílé pruhované halence hraje na akordeon, hudební nástroj charakteristický pro šansonovou Francii či Oněginovu Rus.  Podle hudby poznávám spíše Montmartre plný stánků a hovorných Francouzů. Akordeon se rozeznívá v melodii jedno z mých oblíbených valčíků. Při čekání se mi nohy začínají samy od sebe pohybovat do tušeného rytmu, ale jen v náznaku, abych na sebe neupozornila ostatní čekající. Přijela tramvaj. Našla jsem místo na levé straně u okna. Díky hudbě jsem pocítila hřejivý pocit u srdce, ale padla na mě únava. Z reproduktorů nezní jméno další zastávky a já už upadám do stavu, kdy vnímám hudbu ze sluchátek, zesílené, aby přehlušila hrkání vozu a šum hlasů spolucestujících, houpání na nerovných kolejích a představy, které se přizpůsobují vnějším podmětům. 

   Hlasatel oznámí konečnou zastávku, probouzím se, abych vystoupila dříve, než se stanu součástí nekonečné smyčky Bystrc-Stará Osada. Mami, jdu domů, mi zní v uších. Hlas Ozzyho Osborna je úderný a strhává mě, abych zpívala s ním, stejně jako mě vítr strhává k levé straně chodníku. Co nejrychleji vycházím dlážděný kopec, pak už chvátám domů. Odemykám dveře, a neboť byt zeje prázdnotou, stejně jako Ozzy Osborne končí píseň, já zavírám bytové dveře a jsem opět uvězněna v betonové kleci, kterou již deset let nazývám domovem.

P.S.  Zde bych vám ráda ukázala písničky, které mě inspirovaly, proto se po kliknutí na odkazy dostanete na youtube. 

1 komentář:

  1. Safra, jak je možný, že jsem nikdy neposlouchala Ozzyho? :)

    OdpovědětVymazat