27. května 2017

Ervín

Když jsem v únoru psala článek, myslela jsem si, že již budu psát pravidelně. Bohužel to z psychických důvodů nedávám. V rozepsaných mám jeden článek na téma víra, dále bych ráda napsala článek o sexualitě, popřípadě i něco ze svého života. Vždy mám hlavu plnou nápadů, myšlenek, ale jakmile se je pokusím svázat do jednoho článku, schovají se do všech zákoutí nebo nenacházím ta správná slova. Když chci vypovědět, co se mi poslední dva měsíce stalo, nevím, co bych měla napsat, protože bych psala hodně neveselých myšlenek, a to raději nepíši vůbec. Snad se odhodlám jindy. Nic zde neslibuji. I přesto bych vám ráda dala nějaký článek, a jelikož jsem se včera dozvěděla výsledky soutěže cemach, které jsem se účastnila i minulý rok, mohu s klidem dílo zveřejnit. Nikde jinde totiž k vidění nebude. Neumístila jsem se, a tak mi nezbývá nic jiného, než doufat, že si moje kamarádka, která si i bez účasti naplánovala cestu do Izraele s maminkou, Izrael vychutná a doveze mi třeba záložku do knížky. :-) 

Něco k samotnému dílu a jeho myšlence: Dílo je psáno na kafkovské téma (Samotný Kafka se hebrejsky učil a byl sionistou.), tedy obrácené Proměny, která narušuje zautomatizovaný život dvou tvorů. Ženy a brouka. Chtěla jsem ukázat, že Izrael je místo, kde jsou si  všichni rovni. To by bylo na delší povídání, tak ve zkratce pár bodů: Existují kibucy, což jsou skoro takové platónské vesnice, kde lidé jasně znají svoje úkoly a nikdo není nad nikým povýšen, dále ženy i muži mají povinnou vojenskou povinnost, v Izraeli nežijí jen židé, ale je to multikulturní země, moje oblíbená stránka je Humans of Judaism a Humans of Tel-Aviv na fb. Hodně zjednodušeně řečeno. Více podrobně jsem popisovala obhajobu v přihlášce. Abych nezapomněla: Zadání je maximálně 5000 znaků bez mezer, já to původně psala do 5000 slov, takže mi trvalo dost dlouho, než jsem to zkrátila z nějakých 13 000 znaků. :-D
Ervín

Musel jsem na čerstvý vzduch. Z pachu papíru a plesnivých polic se mi dělalo mdlo. Můj trup se chvěl a nohy mě poslouchaly čím dál méně. Žena i děti se mě stranily, zakazovaly mi chodit na shromáždění rady. Prý jsem jiný, než jakého si mě pamatují. Sám jsem si začal všímat změn. Trpěl jsem nechutenstvím a odraz v kousku zrcátka, který si domů donesla moje manželka, byl větší než dřív. Veranda se zmenšovala a moje pohyby nebyly koordinované. Chtěl jsem dojít k Proměně, publikaci na kraji police. Byl zde dostatek prachu, do kterého bych si mohl lehnout a odpočinout chatrnému tělu. Užuž jsem tam došel, když jsem si uvědomil, že pod čtyřma předníma nohama jsem necítil zem. Nejenže mě neposlouchaly nohy, ale i křídla mě odmítala poslechnout. Je se mnou konec, pomyslel jsem si, než jsem dopadl na koberec. Bezmocně jsem komíhal nohama, abych se překulil na břicho. Neměl jsem dost sil. Přestal jsem. Snad si rodina všimne, že jsem se nenavrátil.
„Člověče, co tady děláte a kde máte oblečení? Přijde vám normální spát v knihovně nahej?“ křičela na mě žena, kterou jsem znal velmi dobře. Vzhlédl jsem a uviděl, že je daleko menší než včera. S lidmi jsem nikdy nemluvil, přesto jsem jí zkusil vysvětlit důvod svého špatného chování: „Promiňte, prosím vás, ale spadl jsem a nedokáži se překulit, mohla byste mi pomoct? Slibuji, že se pak vrátím domů a už mě nikdy neuvidíte.“ Jakmile jsem domluvil, zděsil jsem se. Co je to s mým hlasem? Žena odložila smeták, klekla si a štítivě mě podepřela pod krovkami. Zlomila mě v půli, a tak moje dolní a horní polovina těla svírala pravý úhel. Necítil jsem tykadla, dvě nohy a křídla se ani nezachvěla. Žena odtáhla ruku s množstvím cinkajících kruhů, zatímco jsem zůstal sedět. Odešla pro sklenici vody a deku. Poprvé jsem viděl konečky vlastních nohou. Místo hmatových chlupů bylo na každé pět podivných pahýlů. Zpanikařil jsem. Přece nebudu čekat, až donese jeden z těch prostředků, ze kterých je jednomu na umření. Okamžitě jsem se postavil a vrávoravě jsem běžel do skuliny mezi dvěma skříněmi – sídlil tam doktor a určitě by mi poradil, kterou chorobou trpím. Narazil jsem do dubových dveří a poroučel se k zemi.
Tehdy mi trvalo hodiny, než jsem přesvědčil Tamaru, svou zachránkyni, že jsem neutekl z psychiatrické léčebny a že se mi přihodilo něco zcela nad rámec lidského chápání. Několik měsíců jsem žil u ní doma, kde jsem většinu dne prospal v pokoji se zataženými závěsy, zatímco v noci jsem polemizoval o tom, co se mi stalo. Trénoval jsem chůzi po dvou nohách, neustále dokola zapínal knoflíky na dvou košilích, ty mi Tamara věnovala po svém bývalém příteli. Když jsem zrovna nepřemýšlel, koukal jsem na televizi, abych se naučil lidskému chování. Nemohl jsem chodit mezi lidi. Vypadal jsem sice jako čtyřicátník, ale pohyboval jsem se na úrovni dvouletého dítěte. Tamara byla slušná žena, i když měla trochu nezvyklé koníčky a její oblíbená hudba zněla jako skřípění automobilových brzd. Nebýt jejích výstředností, těžko bych dnes byl tam, kde jsem. Sehnala mi falešné dokumenty. Dala mi jméno Ervín, podle její oblíbené pohádkové postavy, a já byl tomu rád. Konečně jsem nebyl jen „hele“ a „člověče“.
Když jsem Tamaře řekl o své osamělosti, seznámila mě s partou svých kamarádů. Velmi rádi jezdili po světě pouze pomocí stopování. Poprvé jsem začal přemýšlet o tom, že lidé nemusejí zůstat jen ve městě, kde se narodili, ale mohou objevovat nová místa. Nechával jsem si od nich vyprávět o cestování, zatímco jsem docházel k přesvědčení, že mojí jedinou spásou bude cesta někam hodně daleko.
Také jsem zvolil stopování, ovšem bez cíle. Nikdy jsem nezapomněl vyhledat krámek s pohlednicemi, abych poslal jednu Tamaře odevšad, kde jsem byl. Její adresu jsem nosil napsanou na okraji mapy. Často jsem se zdržel na místě i několik měsíců, povětšinou jako člen větší skupiny.
Prošel jsem mnoha společenstvími, nikde jsem nebyl tak dlouho jako u japonských mnichů a nikde jsem se necítil tak dobře jako v Izraeli. Tam jsem se dostal přes jednu známou, jejíž teta je důležitou figurou jedné Tel-Avivské agentury, která zprostředkovává práci v kibucech. Měl jsem tenkráte opravdu štěstí, že jsem byl vybrán jako dobrovolník. Nejdříve jsem pomáhal v kuchyni s mytím nádobí, ale později, když odešel jiný dobrovolník, jsem nastoupil na jeho pozici a pěstoval rajčata. 
Lidé zde byli veselí, společenští a pořádali různé akce. Na poli jsem pracoval společně s mladými muži, se kterými jsem se skamarádil. Hodně je zajímaly mé historky z cest. Když jsem si nepovídal s ostatními, pracoval jsem rukama. Naučil jsem se mít rád hlínu mezi prsty – cítil jsem spojení s tou půdou, na které pracuji. I když jsem plel sám, neměl jsem v srdci prázdno, protože jsem byl obklopen lidmi, kteří měli stejné sociální možnosti. Cítil jsem se být rovný se všemi obyvateli kibucu. Cítil jsem se být součástí fungujícího celku, stejně jako kdysi. Rád bych zde zůstal napořád. Izrael je zemí neomezených možností. Kde jinde by mohl muž narozený jako brouk pěstovat rajčata?


2 komentáře:

  1. Wow! to je fakt úžasné ! Klidně mrkni i ke mě :) http://worldbymeandme.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
  2. Juu, dalsi clovek, co se zajima o Izrael a tak vubec! Bych se tam tez jednoho dne hrozne rada podivala. Pristi rok se nam snad se Steffim postesti navstivit par zidovskych komunit tu v Nemecku...

    A dilo je moc pekne! Je fajn si po delsi dobe precist cosi optimistickeho.

    OdpovědětVymazat