3. září 2017

Jak jsem snědla kilo okurek a zamávala princi na bílém koni

Milí čtenáři, usedám k psaní článku na téma prázdniny. Nepodaří se mi zde popsat, jak neuvěřitelné prázdniny jsem měla, jelikož ze spousty plánů sešlo, ovšem podělím se s vámi o to, o čem se dozvěděli mnozí z vás už z jiných sociálních sítí. Ti šťastnější. Ti méně šťastní to prožívali se mnou, protože jsem jim zanechala nosní sekret na halence nebo je vzbudila pláčem ve dvě ráno. Pokusím se vám to podat tak, abyste z toho necítili naprostou depresi, ale aby vám to vlilo energii do žil. Je září. A září je vždy začátkem, tedy je to pomyslné znovuzrození, stejně jako když fénix vstává z popela. Pro ty z vás, kteří už chodí do práce, je to pravděpodobně jen obrácený list kalendáře, ale i tak doporučuji uvařit černý čaj s mlékem, čokoládou a doslazený medem či cukrem a pustit se do čtení.
Naše oslavenkyně a skvělá hostitelka
Na začátku prázdnin jsem si udělala spoustu plánů, ale nechala jsem prostor i pro nahodilé akce. Na konci školního roku jsem se začala bavit s jedním spolužákem z nižšího ročníku. V prváku jsem mu chtěla prodat učebnici fyziky za sedmdesát korun, a aby si ji vůbec koupil, musela jsem slevit na čtyřicet. Nezapomněla jsem mu to. Od té doby, co nastoupil k nám na školu, jsem si ho dost všímala. Když si mě přidal na fb, přijala jsem to, ale nepsala jsem mu, jak to dělám normálně. Bála jsem se, že bych působila hloupě. To se mi stává i u mladších lidí, když mě něčím přitahují. Tento mladý muž mi je sympatický tím, že je metalista a má dlouhé blonďaté vlasy. Jelikož ráda dávám lidem přezdívky, tak o něm dále pokračuji jako o Metalistovi. V červnu mi jednou napsal, a začali jsme se bavit, přetrvalo to až do prázdnin. Tolik piva jsem za celý život snad nevypila :-D. Dále jsme měli menší oslavu Grabinčiných narozenin, tedy taková dámská jízda ve třech. A jelikož jsme pár dní předtím byly s Kačenkou prohlédnout obchody, mohla Grabinka mít jako oslavenkyně princeznovskou čelenku, kterou jí Kačenka po mně poslala. Po oslavě jsem spala u Grabiny, takže mi mohla udělat kávu pomocí svého nového elektrického mlýnku na kávu, který jsem jí darovala. Podle předešlých popisů se obávala, že dostane vibrátor, protože... jsem prý ten typ bláznivé kamarádky, co by to udělala. :-D Bohužel jsme nemohly najít filtry, a tak jsme měly hodně kvalitní kávu, kterou dostala od Rézinky, překapávanou přes ubrousky. 

Kromě kamarádů, se kterými se vídám dost často, jsem se dvakrát viděla s Monicou Otmili. Přijela do Brna na návštěvu příbuzných na začátku července, takže jsme zašly do čajovny, probraly vše, co se po třech letech dalo, a pak jsem ji doprovodila do korálkárny. Musím zde udělat menší reklamu: Pokud máte rádi šité korálkové šperky, Monica vám má určitě co nabídnout. Její nabídku můžete vidět jak na fb, tak na fleru. Já jsem dostala pár krásných modrých náušnic s obrubou ze zlatých korálků za svoje služby, když jsem viděla Monicu podruhé. Sháněla nutně přespání a já jí nabídla, že může přespat u Bendy, který se přestěhoval (takže konec června taky probíhal ve víru balení, další důvod, proč jsem neměla čas se ozvat). Dělala jsem palačinky, takže si pochutnala Monica i kluci, kteří jsou vděční strávníci, protože jsou rádi, když přijde do bytu nějaká slečna a uvaří. Hlavně jsem mohla okusit růžovou marmeládu, kterou jsem Bendovi dovezla z Bulharska. Byla hodně sladká, avšak s tvarohem posloužila jako moc chutná náplň do palačinek. Pokud se k růžové marmeládě někdy dostanete, doporučuji. Schválila ji i Monica, studentka balkanistiky. Náušnice se u mě moc dlouho neohřály, protože se zalíbily mamince. Ovšem chválil je každý, kdo je na ní viděl. :-)

Byla jsem dva týdny v Bulharsku. O Bulharsku jsem psala loni, nemá tedy moc smysl psát znova. Spíše se pochlubím v nějakém dalším článku fotkami, protože mám pár fotek, na které jsem  opravdu hrdá. Co by stálo za zmínku, tak jsou knihy. Četla jsem zde hodně, četla bych i víc, ale maminka mi nedovolila vzít si s sebou víc knížek. Z přečtených bych doporučila Pána much, což je klasika britské literatury. Začíná to jako Robinsonka, ale pokračuje tragičtěji, jelikož na skupině ztroskotaných dětí pozorujeme, co s člověkem udělá, když se dostane mimo civilizaci a je pod vlivem základních pudů, zatímco morální zásady jdou stranou. Tajemství Santa Vittorie je lehčí čtení, byť se tématikou dotýká druhé světové války. Román pojednává o vinařském městečku, které se snaží za každou cenu ukrýt milion vinných láhví před Němci, kteří po tomto pokladu prahnou. Markéta Lazarová je stylem psaní těžší, což jsem očekávala, protože mi kdysi někdo vtloukal do hlavy, že Vančura je těžký. Trvalo mi, než jsem uchopila autorův styl psaní, ale potom už se to četlo samo. Příběh lásky, odsouzení a lidské hrdosti, tak bych Markétu Lazarovou shrnula. A jako poslední je Tracyho tygr, také jedna z těch klasičtějších knih, co mi doporučovala spolužačka. Vůbec mě to nenadchlo a byla jsem ráda, že ta kniha není delší. Věřím však, že když má kniha mnohé pozitivní ohlasy, že by se vám mohla líbit. :-)

Bulharské růže
Byla jsem týden na domečku u Bendovy mámy, a pak jsem jela k Martince, mé spolusedící, na vesnici. Tímto měl začít výlety napěchovaný srpen. A to mě trochu vyděsilo. Měla jsem vnitřně špatný pocit, že nikdy nebudu doma víc jak tři dny, že budu pořád s lidmi, i když bych ráda nějakou samotu. První den jsme si užily, ale já potom nemohla spát v noci. Nemohla jsem ani tu předchozí noc. A tak jsem psala Bendovi smsky, protože byl bez internetu. Psali jsme si. My jsme se i předtím trochu v smskách nepohodli, ale to asi vzal čert, nevím. Bylo to docela milé, teda mně to pomohlo. Chtěla jsem zrušit všechny následující akce, ale on mě ubezpečil, že je to jen momentální nálada, že to přejde. Bohužel jsem pak chtěla číst ta krásná slova. Miluji tě. Jenže jsem měla pocit, že to z Bendy nejde, že to není upřímné, když už to někdy řekl nebo napsal za poslední dobu. Bylo mně to divné, protože jsem se poslední půlrok cítila, jako kdybych se zamilovala znovu. A on mi odepsal, že to chtěl řešit až v sobotu, až se uvidíme naživo, ale když to chci řešit už teď, tak mi to řekne. Zpráva byla dlouhá, ale podstatou bylo, že od února přemítal, v květnu si nebyl vůbec jistý a že o tom hodně přemýšlel, ale že už nemůžeme kráčet společnou cestou, že budeme jen kamarádi, pokud chci já. To bylo v úterý v jednu ráno. Po přečtení jsem si párkrát zavzlykala a hned jsem mu volala. Volali jsme sedmnáct minut, bylo mi špatně od žaludku, ale neplakala jsem. To přišlo až potom. Brečela jsem tolik, že jsem probudila Martinku, která měla ráno vstávat brzo, aby šla dělat autoškolu. Byla strašně moc hodná, lehla si za mnou do postele a utěšovala mě. Byl to pro mě nejemotivnější zážitek, jaký jsem s kamarádkou kdy zažila. Nepamatuji si, že bych někdy takto otevřeně brečela před někým jiným než Bendou, pokud to nebyl následek filmu v kině. Bohužel zbytek pobytu u Martinky jsem skoro nejedla a nespala, nebyla se mnou moc řeč. Tímto se jí moc omlouvám, protože musela být v přítomnosti člověka, co se neuměl ani usmát. Mrzí mě to i zpětně a doufám, že jsme si to vynahradily tímto týdnem, když jsme za ní přijely i s Rézou a Grabinkou. Věřím, že budu moci svoji vděčnost projevovat v dalších letech našeho přátelství.

Od návratu domů do zhruba poloviny dalšího týdne jsem byla jen na čaji a okurkách. Nebyla jsem schopna sníst nic moc jiného, neměla jsem chuť k jídlu a spát jsem musela chodit jen totálně vyčerpaná. Jakmile mě něco vzbudilo ráno, a že se zrovna u nás musel ten týden sekat trávník za barákem, nebyla jsem schopná dále spát. Co chvíli se mi chtělo brečet. Pořád jsem se vracela k básni Františka Halase Doznání, kterou jsme probírali ve škole.

Dojat vším co je láska 
k tobě se přimykám 
smuten vším co je láska 
před tebou utíkám 

Překvapen vším co je láska 
mlčím ve střehu 
churav vším co je láska 
soužím se pro něhu 

Poražen vším co je láska 
u věrných noci úst 
opuštěn vším co je láska 
až k sobě budu růst

Grabinka venčící králíka,
o kterého se stará jako o všechny své kamarády.
Sešli jsme se v sobotu. Čekala jsem na něj na České, šli jsme se projít do parku okolo Špilberku. Neudržela jsem se a slzy ze mě šly už při prvním pohledu. Na lavičce jsme si pak vše vyříkali. Střídavě jsme brečeli oba. Dokonce donesl i placatku a v ní whiskey, takže jsme si přihnuli. Mámě jsem řekla, že budu spát u kamaráda, protože jsem cítila, že budu potřebovat být s někým. Jenže jsem zjistila, že k tomu kamarádovi vůbec jít nechci, a kdybych šla domů, byla by spousta otázek. Měla jsem chuť pít. A tak jsme šli k Bendovi, povídali si, najedli se, koukali na seriál a hráli jsme starou počítačovou závodní hru. Pili jsme jak piráti rovnou z flašky. Nečekejte, že jsem se opila. Neopíjím se a nemám pocit, že by mi to pomohlo. Benda byl v tu chvíli přesně ten kamarád, kterého jsem potřebovala, protože o mně věděl vše. Věděl vše o tom vztahu a nemusela jsem nic extra vysvětlovat, aby pochopil. Následující den jsem s brekem šla na schůzku s Grabinkou, a ta mi také moc pomohla, protože to ona umí se svou mateřskou náručí. 

Proč jsme se rozešli? Protože jsme do vztahu šli jako dvanáctileté děti a nyní jsme dospělí, skoro. Protože pro mě to byl od dvanácti princ na bílém koni, co mě vytáhne ze všech nesnází, ale to on nemohl. Nemohl za mě řešit problémy, a to ho bolelo, protože byl bezmocný. Užíralo ho to. A taky jsem poslední dobu prostě pro něj už nebyla hezká. Moje kmotra a cizí lidi mi neustále předhazovali, že vypadám těhotně a mě se to prostě dotklo. Začala jsem ztrácet to sebevědomí, které na mě bylo krásné. Ono to nejde dost vysvětlit, pokud to člověk nezažil. Neumím to uchopit do slov, ale bolelo mě to. A ještě stále bolí, jen je to prostě hluboko. První týden jsem chodila městem a všude se mi vybavovaly vzpomínky, co jsme kde spolu prožili. Doma fotky. A jeden zvyk se změnil. 4 roky jsem ťukala hranou malíčku o stěnu výtahu nebo se ruka trochu zadrhla, když jsem si utírala ruce do kalhot či si uhlazovala sukni. Byl to ten malý zlatý kroužek, kterým jsme se jako děti zasnoubili. Ten jsem mu vrátila. Absence cinkotu a tření mě donutila poprosit mámu, aby mi dala nějaký zlatý prstýnek, který by mi seděl na malíček. A tak jsem zase v klidu. Přibila jsem si hřebíček na knihovnu a pověsila na něj košili, kterou jsem si zatím jako jedinou z bytu od něj odnesla. Je to košile, kterou jsem s ním sehnala na blešáku. Voní po tom bytě, po něm. Neměla jsem to srdce ji vyprat nebo dát mezi ostatní oblečení. A když je mi hodně smutno, prostě si přičichnu. Zůstali jsme přáteli, píšeme si, i když už méně než předtím, hrajeme spolu hry. Lidi mi radili, abych mu nepsala, že bych se mu tím zhnusila, ale pokud k tomu má dojít, dojde k tomu. A náš vztah byl tak zvláštní, že mi přijde absurdní, aby na něj seděly typické rady z ženských magazínů. Je možné, že se naše cesty někdy zase střetnou a po letech budeme zase kráčet spolu. To nikdo z nás nezavrhl, ale ani to není to zelené světlo, ke kterému se upínal Gatsby. Každý z nás je nyní sám za sebe, stejně jako měl být ve vztahu. A já jsem otevřená tomu někoho poznat. Byl to on, kdo mi řekl, že určitě sama dlouho nezůstanu, ale kdoví. Musím zapracovat sama na sobě. A strašně moc mu přeji, aby našel ženu, která nebude používat typických ženských lstí a která se ho nebude snažit převychovat. Zaslouží si ji.

Horní Loučky 
Co mi rozchod a vztah dal? Když to vezmu úplně od podlahy, tak díky Bendovi jsem docela silná žena, protože mě naučil, že muž má úctu i k ženám, které nechtějí stát doma u plotny po celý zbytek života. Naučil mě, že když chci, umím být tou nejkrásnější ženou na světě, že je to vše o sebevědomí, které mi pomohl získat. Díky němu jsem začala vařit i něco jiného než smažená vajíčka. Piji hnědý alkohol a umím kouřit obyčejnou dýmku, to mi bude hodně chybět. Přivedl mě do komunity magicových hráčů (bez těch bych nechodila na školu, kam chodím) a měl se mnou trpělivost, když jsem začínala. Nemám sice s čím hrát, ale aspoň vím, že ta možnost tu je. Stejně tak mi ukázal Hearthstone, Diablo a tak. Přivedl mě k francouzštině, i když ji pilně nestuduji. Jestli někomu vděčím za svoji otevřenost v sexualitě, je to on, to v našem vztahu žádná tabu nikdy nebyla a o všem se mluvilo, tomu jsem vděčná. Víc by se toho dalo určitě najít, ovšem toto mi momentálně přišlo na mysl. Rozchod mě donutil konečně přehodnotit svoje myšlení. Jsem od přírody kritik, avšak nyní projíždím twitter nebo fb se stěžováním lidí nebo hejty a nechává mě to chladnou. Proč bych si měla zatěžovat hlavu tím, co dnešní generace umí a neumí? Že vlogerky zase dělají back to school věci, i když je to k ničemu? Prostě to přejedu a hotovo. Soustředím energii jinam. Třeba na užívání si okamžiků, všímání si drobností a třeba i moje oblíbené čtení. Snažím se být lepším člověkem, protože na to teď mám čas a nedělám to proto, že chci přitáhnout Bendu zpátky, ale protože jsem zase jako individuum, musím doopravdy stát sama za sebe. Také mě rozchod naučil vážit si všech kamarádů. Vždycky jsem pochybovala o tom, zda mě mají lidi rádi, ale v těch dnech po se ukázalo, že opravdu kamarády a přátele mám. A že se mnou nejsou jen kvůli mému smyslu pro humor, ale protože mají rádi celou moji osobnost. Robert Fulghum položil otázku: „Kolika lidem jsi dnes řekl, že je máš rád?“ a já se tím začala řídit. Kdykoliv můžu, říkám blízkým, že je mám ráda. Také jsem změnila vztah s mámou. Nesu si v hlavě vzpomínky na to, že mi říkávala, že jsem tlustá a že často řekla, jaká bych měla být. Když se po rozchodu ptala, co se stalo, zmínila jsem nízké sebevědomí a ona vůbec nechápala, jak můžu nemít sebevědomí. Pravdou zůstává, že jsem jí nemohla popsat vše, protože by nepochopila, že to tak mám. Mámě mohu říct hodně, ale ne to nejniternější, a tak jsem jí ten den odpustila. Prostě jsem smazala ty křivdy z dětství a vím, že když něco nyní řekne na moji osobu, nechce mi tím ublížit. Řekla bych, že teď žijeme spíše jako dvě ženy v jednom bytě, než jako dcera poslušná mamince. Přestala jsem se stydět za své přátele, to mi dala máma při jednom rozhovoru, a nestydím se za to, že mám některé vlastnosti po rodičích. Už mě neděsí, když mi někdo řekne, že se směji stejně jako máma. Rodiče si ostatně nevybíráme a musíme se naučit žít s tím, co nám život dal. A život mi zavřel jedny dveře, ale otevřel druhé. Co za nimi je, zatím nevím, ale docela se těším na to, jak to budu zjišťovat. 

Tišnov, Grabinka, já, Martinka a Rézinka
Článek věnuji všem kamarádům, přátelům a anonymním lidem na internetu, kteří mi pomohli v době, kdy jsem nebyla schopna ničeho. Také ho věnuji těm, kterým jsem zrušila plány se mnou. Věřím však, že se zase podívám do Žďáru, že u kamaráda přespím či pojedu do Litvínova za Alčou a nafotíme zase skvělou sérii fotek. Dík patří Metalistovi, který si poslechl všechny mé nářky, i když neměl na to moc co říct, a že mi pokaždé pochválí voňavé vlasy. Dík patří jeho bráchovi, který si se mnou psal a dával mi rady, i když jsem je většinou neposlechla. 

Nebudu slibovat více článků, protože vůbec nevím, jak to budu mít s chutí a časem, ale i když tu delší dobu nic není, věřte, že blog nekončí. A pokud si chcete přečíst kousíčky z toho, co dělám, můžete mi napsat na fb, kde mě při hledání taychimono najdete, můžete sledovat goodreads, instagram nebo twitter. A pro ty z vás, kteří si pamatují moje juchání po dostání se na gympl: Letos maturuji :-D 

Když vás nenapadnou slova k tomuto článku, budu ráda jakémukoliv zážitku, o který se rádi v komentáři podělíte. :-)

17 komentářů:

  1. Jak jsem ti už psala - myslím, že jakákoli slova ke článku jsou zbytečná. Je prostě krásný. A můj nejoblíbenější zážitek z prázdnin už také víš, ale klidně tě s ním budu otravovat ještě jednou. Týden v HavlBrodě na Letní žurnalistické škole - tolik jsem se toho dlouho nenaučila a tolik super lidi dlouho nepoznala. Třeba příští rok pojedeš taky. Nebo už konečně dorazíš za mnou do Žďáru! ��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba, ale nechci slibovat :-D. Nechci znít jako mrcha, ale tolik lidí mě chce někam vytáhnout, až to hezky není. Třeba ta blond hore naplánovala cestu do Sarajeva v dodávce pro osm lidí :-D
      Ale HavlBrod zní skvěle ♥

      Vymazat
  2. Koušu si u toho nehty a jsem sama zvědavá, jestli jednou s panem M. dopadneme stejně. Co naplat. Někdy se holt lidi vyvíjejí každý trochu jiným směrem a po čase to přestane fungovat. Neměla by to být tragédie, ale my to tak vnímáme. Držím ti palce, ať na to všechno máš spoustu síly a ať přechod do přátelství probíhá co nejhladčeji a nejpřirozeněji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím si, že nemá smysl si kousat nehty, brod je ještě daleko. :-D Ale taky proto, že být ve vztahu a očekávat, že to skončí, nepřináší žádnou radost, a upozaďuje to to krásné. A tak to je. Kdo dokáže jít do vztahu s tím, že to skončí? Ta myšlenka, že se to může stát, tam může být, ale nikdo v to tak nějak nedoufá :-D. Moc ti děkuju za podporu. :-)

      Vymazat
  3. Moc se mi nestává, že bych takovéhle dlouhé články četla jedním dechem, ale v tomto případě se to stalo. Nevím. Asi až moc ráda nahlížím do cizích životů a trápení. Líbí se mi tvoje upřímnost a vyrovnanost. (A vůbec, místy se mi zdálo, jako by to nebyl článek ze života, ale nějaký velkolepý román, respektive útržek z něho.) Hodně štěstí v maturitním ročníku, mimochodem!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vím, že je to jen metafora, ale představila jsem si, jak někdo čte těchto 6 A4 ve Wordu jedním dechem a modrá u toho. Také ráda nahlížím do cizích životů, zvláště i lidí, které znám dlouho. A to u blogerů mám. Těžko hledám nové blogy na čtení, ale zase se mi stává, že po delší době se vracím ke starým známým a zírám, co se u nich událo. :-)
      Román... spousta lidí mi řeklo, že bych měla psát. Měla bych tvořit a využít svůj literární talent, ale mně se do toho tak brutálně nechce a nemám ponětí, o čem bych měla psát. Raději čtu jiné. :-)
      Moc ti děkuji za štěstí, prý ho potřebovat nebudu, ale já si ho chytám dopředu i na ostatní příležitosti. ^_^

      Vymazat
  4. Děkuji Ti za obě naše brněnská setkání a budu se těšit příště!
    A nyní Ti přeju hodně síly po psychické stránce. Rozchody po letech nebývají lehké a musím říci, že je velmi obdivuhodné, že jste spolu s Benem vydrželi od dvanácti let! Od dvanácti až k maturitnímu ročníku - to je období plné tolika psychických změn člověka, že se mi pořád zdá délka vašeho vztahu téměř nepochopitelná. Máte můj velký obdiv! Avšak jsou holt v životě momenty, kdy se cesty rozdělují a taková rozcestí nejsou nic příjemného, ale být prostě musí. A je lepší se na svých cestách rozdělit, než aby se jeden, případně oba trápili. Věřím, že v životě se nic neděje bez důvodně, včetně drobností. Nejen vztah, ale i rozchod Tě obohatil o zkušenosti. A věř, že každá překážka, kterou v životě zdoláš, Tě jen a jen posílí, byť se to v ten moment může tvářit jinak. Budu držet palce! :-)

    P.S.: Tak náušnice padly do oka mamce? Mám radost, že se líbí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvůj komentář přesně vystihl mé myšlenky. Nemám moc, co jiného dodat, protože jsi to obsáhla.
      Moc Ti děkuji. Ač se to nezdá, byla jsi velkou morální podporou. Hlavně hovorem z nádraží a možná i jakousi myšlenkou, kterou jsi vysílala, pokud se tak dělo, na dálku. :-)

      P. S. BRUTÁLNĚ SE JÍ LÍBILY! Kdyby nosila víc oblečení, které k nim ladí, už je nikdy nesundá. :-D

      Vymazat
  5. Tohle byl zvláštní článek. Pro tebe to muselo být zvláštní a úlevné, napsat to všechno, zamyslet se nad tím. Jak racionálně k tomu přistupuješ! Ale to se mi asi jen zdá, umím si představit, že všechny ty dny, noci, týdny po TOM byly strašné a život najednou prázdný. Dobře, asi si to neumím moc představit, nedokážu si představovat sebe jinde než se svým přítelem. Ten prohlásil, že jsem ta pravá a že už nikoho jiného hledat nebude, což mu docela věřím, protože je to děsný introvert a občas se divím, jak moc si mě za tu dobu, co se známe, pustil k tělu. Upřímně nevím, jak to máte vy s Bendou, jestli jste sousedi nebo vrstevníci nebo tak, ale pokud nezmizí z tvého života, možná je dobře, že to všechno takhle přijímáš. Ne možná, určitě. Byla by škoda, kdybys ve svých osmnácti (je ti osmnáct, že jo, :D) byla zatrpklá a zanevřela na vztahy a tak. A to se týče i vztahů s mamkou, vlastně tě za to docela obdivuji. I mně rodina neustále předhazuje můj vzhled, vždycky říkají, že moje sestra je ta hezká a já jsem ta "chytrá", přičemž uvozovky znamenají jistý ironický podtón celého jejich tvrzení. Takže to s tím sebevědomím chápu.

    Tak přeji poklidný návrat do školních kolejí a nenech se ničím vykolejit. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechci ti kazit iluze, proto tohle neber jako předzvěst, ale on člověk nikdy nechodí s nikým s myšlenkou, že to nebude ten pravý. A my jsme to tak měli. Mluvili jsme i o dětech, o tom, jak by vypadalo naše bydlení, dokonce svatba atd. Dokonce jsme žili i s myšlenkou, že kdybych otěhotněla, nešla bych na potrat a zařídili bychom se nějak. Prostě to tak bylo. Ten jediný. A nemám právo a ani nechci někomu přát něco jiného, a proto věřím, že spolu budete tak dlouho, dokud vás to oba bude naplňovat radostí, i kdyby se sem tam přehnal mráček. :-)
      Nejsme sousedi (poznali jsme se přes společné známé na netu), a vrstevníci ano (teda o tři měsíce mladší, ale na rozdíl ode mě už odmaturovaný :-D) a neměl by zmizet z mého života, protože je to první láska, je to člověk, co mi hodně dal a víme o sobě tolik, že je to prostě přítel v tom kamarádském smyslu. Vždycky byl, i když jsme spolu chodili, tak byl defacto můj nejlepší kamarád. A milovat ho budu ještě dlouho, dokud to nepřejde jen v tu kamarádskou lásku. A jsem si jistá, že pokud někdy někdo bude žárlit a chtít mi ho ze života vymazat, nedám ho. Je pro mě svým způsobem i bratr, sourozenec, kterého jsem neměla (protože moje sestra se odstěhovala, když mi bylo 6 a s naší rodinou kontakty neudržuje) a také muž, který mi ukázal, jaké muže si chci do svého života přitahovat, tedy suploval mužský vzor, který normálně zastává otec, ale ten tady jaksi chybí nebo je velmi velmi nesprávný. A je mi 19 :-P, ale je to detail.
      Hele rodina proti mě měla vždycky něco. I když je spousta členů širší rodiny obézní, tak mámě říkali, že moc jím atd., že mám velký zadek, že chytračím a tak. A tím, že jsem chytrá, tak se mnou ani nevědí o čem mluvit, a tak se s nimi ani nestýkám. Vím, že existují, ale jediný rodina je máma. A na ironický podtón se vyser. Podívej, máš přítele. A to je přeci známka toho, že jsi krásná. Každá žena je pro někoho krásná, záleží, jak o sobě smýšlí :-)

      Tobě také přeji poklidný návrat a moc ti děkuji za komentář :-)
      P. S. MILUJU, KDYŽ NĚKDE NĚCO SDÍLÍŠ V NĚMČINĚ. VŮBEC TOMU NEROZUMÍM, ALE OBDIVUJI TVOJE JAZYKOVÉ SCHOPNOSTI, PROTOŽE JE TO NĚCO DALŠÍHO NEŽ ANGLIČTINA. ^_^

      Vymazat
    2. Hele, snažím se udržovat si tuhle víru, protože kdybych tomu sama nevěřila, jak by ten vztah mohl přežít? Doufám v nejlepší a to mi stačí. :)
      Devatenáct, ok. :D
      Jo, u nás je taky spousta členů rodiny dost při těle, ale na mém vzhledu jim přesto strašně záleží. Kdybych byla hubená, tak jsem zase anorektička, takže to si člověk nevybere. :D

      A děkuji! Neboj, budu sdílet i nadále! :D ♥

      Vymazat
  6. Jsem moc ráda, že když jsem si řekla, že si zase něco počtu, narazila jsem na tenhle článek. Přeju hodně štěstí ve všem, co ti přijde pod nos. U mě se toho hodně změnilo, přehodnotilo a rozhodně to bude ještě gradovat. Na blog svůj, ani na blogy ostatních teď nemám moc času ani vůle, ale myslím že se to brzo změní. Fotím pořád a hodně, jen si ty fotky syslím a syslím a jsem líná se dělit. Můj druhý (i když co do počtu třetí, jen ten první nějak pocitově nemůžu úplně plnohodnotně počítat) pokus se momentálně zdá jako nadějný, ale člověk nikdy neví. Už jsme si spolu zkusili i hodně zlého, byť jsme to vždy překonali, nakonec. A navíc, už na to brzo nebudeme jen dva a o to víc budeme muset "pracovat". A rozhodně bude o čem psát :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si počkám, až ta vůle a čas bude. Nevím, jestli si na to vzpomínáš, ale byla jsem tvůj fanoušek už jako to pískle. Dokonce jsem ti poslala i obrázek, i když bych se asi teď propadla hanbou do země, ale tehdy to pro mě byl největší projev úcty a obdivu :-D
      Děkuji ti moc a vážím si, že můj článek posloužil jako čtivo, když muž nečteš. :-)

      Vymazat
    2. Náhodou, já ten obrázek ještě někde mám :D

      Vymazat
  7. Mám tě ráda a Litvínov na tebe jednoho dne čeká s otevřenou náručí ♥

    OdpovědětVymazat
  8. Dlouho jsem přemítala jestli něco napsat nebo nenapsat... měla jsem stejně jako ty divoké léto, plné zvratů a kotrmelců, kdy v jednu chvíli jsem i já jenom brečela a dostala do sebe pro změnu jenom vodu a mrkev - a ono to vlastně bylo ve stejnou dobu, musela být fakt zvláštní konstelace hvězd. Také jsem rekapitulovala, navracela se ve vzpomínkách, hodně řešila, co bude dál, co vlastně chci, jak ze všeho vybruslit tak, abych neublížila nikomu blízkému a vlastně ani sobě. Nakonec to "dopadlo" tak, že na první pohled pro nezasvěcené se nic nezměnilo a vlastně ani nic nemuseli zaregistrovat. Ale ve mně, v nás, se toho změnilo hodně, troufám si tvrdit, že k lepšímu. Složité období, spousta změn, hodně síly ti přeji!

    OdpovědětVymazat
  9. Přeju hodně síly, dokud jí bude potřeba (takže vždycky :-D ) a snad se ukáže, že tahle změna tě dovede právě k těm skvělým věcem a událostem, které tě měly potkat.

    OdpovědětVymazat