O čtení

Zatímco venku se nahřívá velké betonové peklo, já přemýšlím, jakým tématem bych obveselila mé drahé čtenáře. Moc ráda čtu. Na zhruba rok jsem přestala tolik číst, věnovala jsem se jiným věcem. Přečetla jsem třeba jednu knihu za měsíc, což mě štvalo. Ve druhém pololetí prvního ročníku jsem však začala intenzivně navštěvovat má oblíbená místa, knihovny. A o čtení a knihách bude dnešní článek. :-)

Na začátku školního roku jsme platili poplatek za využívání školní knihovny. Říkala jsem si, že to stejně nebude žádná sláva, že mi stačí občasná návštěva městské, kam si chodím zaslintat a toužebně otáčet stránkami mnou chtěných knih, na které nemám čas. Jenže pak bum. Předně mi Dívka s červenými vlasy ukázala Stoletého staříka, kterého si ve školní knihovně půjčila. Dále jsem omezila vídání s lidmi, z čehož vyplynulo, že mám hromadu času. Abych se neutápěla ve smutcích, rozhodla jsem se prázdnotu aktivit zaplnit čtením. Zašla jsem do školní knihovny. Žasla jsem. Parkety, velké police, u nichž stojí žebříky, zatuchlá vůně a retro křesla (prý retro, ale dobře víme, že pocházejí z totalitní doby) a ticho. Pár studentů se sem chodí zašívat nebo na dva staré počítače hrát hry. Překvapilo mě, že knihovna disponuje novými kousky, což byl i Stařík. Začala jsem na jedné knize. S další návštěvou jsem si troufala na více toužebných pohledů, moje ruce jezdily po skvostných obálkách. A nakonec, když jsou prázdniny, mám doma deset knih. 

Všemu pomohly i hodiny literatury s naší líbeznou třídní. Díky jejímu výkladu děl jsem začala objevovat i taje starší literatury. Za tyto prázdniny jsem přečetla Manon od Prévosta, Werthera od Goetheho, Jeptišku od Diderota, Pýchu a předsudek od Austinové. Manon si nejdříve půjčila Káťa, díky tomu jsme se začaly možná trochu předhánět, kdo objeví starší knihu, jelikož Káťa sehnala Manon z roku 1898, v malém vydání. Já sehnala zase ještě menšího Werthera, tak malinkého, že ho tatínek uchovával v kapse u saka, když jsme šli na sestřenčinu svatbu. Byl potřeba, protože jsem se nudila. Nevím, jestli se mi následující díla budou hodit k maturitě, ale to nevadí. Četla jsem je ze zájmu, ne z povinnosti. Když jsem si byla pro svoji prázdninovou zásobu s Aničkou, objevily jsme knihu, kterou od roku 1994 nikdo nečetl. Jak to víme? Objevili jsme záložku s Václavem Klausem z té doby. :-D

Od února jsem začala plnit Knižní výzvu. Mám za sebou zatím jen 15 knih, takže mi zbývá 17 knih, protože jedna položka je trilogie. Problémem je, že většinu knih mám splněno zcela podle mého výběru, tedy půjčovala jsem si, pak je teprve zkusila napasovat do výzvy. Z toho hláška: „Musím přestat číst Shakespeara!“ Nyní už mám nějaký seznam knih, které chci přečíst, protože mi došlo, že jinak výzvu opravdu nesplním. Například se nevyznám v nových knihách. Je jen málo nově vydaných knih, které jsem četla. Mezi moji nejoblíbenější patří Kniha vzpomínek. Dočetla jsem ji v pondělí. Musela jsem přečíst něco, co vyšlo tento rok, a jsem tomu ráda. Pokud máte rádi trochu deníky, tak směle do toho! Natolik mě zaujala, že v nejbližší době ji chci vlastnit a taky jí obdarovat někoho k narozeninám. :-)

Mahenova knihovna, kam chodím, otevřela u své ústřední pobočky kavárnu. Měla jsem příležitost tam párkrát zavítat. Jednou s Anči ze třídy, podruhé s Klárkou, kamarádkou z dějepisné olympiády, a potřetí sama, když jsem měla spoustu času před rehabilitací. Když jsem jezdívala na sedmou do školy, spolucestujícím mi byl H., kterého jsem poznala právě díky cestování a knihám. Nepřijde mi totiž vůbec divné ptát se lidí, kteří čtou, co čtou, a tak jsme se poznali. Bohužel nemáme o prázdninách možnost se vídat, pokud náhodou nejezdím na sedmou do města. Kvůli H., který už pracuje, jsem tedy dvakrát jela tak brzo. A co dělat ve městě? Jednou jsem uprosila Klárku, aby si přivstala. Udělaly jsme si procházku ranním městem, poseděly jsme na lavičce u katedrály, pak se vydaly do kavárny, následně obešly pár obchůdků a skončily v knihovně. Klárka zahořela láskou k Zeměploše, a tak si půjčila osm dílů. Já je měla to potěšení chvíli držet v ruce, proto ta fotografie. Já si půjčovala tři knihy. Královnu Margot, Paní de Monsoreau,  Bohabojné ženy a Knihu vzpomínek. První dvě jsou z trilogie  a třetí jsem si půjčila, abych splnila bod výzvy: Přečti si špatně hodnocenou knihu. Je těžké se přinutit rovnou číst něco špatného, tak uvidíme, jak zvládnu 33 %.  

Když jsem byla další den ve městě moc brzo, musela jsem zabít čas před rehabilitací. Sedla jsem si s knihou nejdříve na Zelný trh. Bylo pod mrakem, chladněji, ovšem příjemně z malých vodotrysků šuměla voda. Od nádraží jsem si přinesla borůvkovou kávu. Zamilovala jsem si totiž Kofi Kofi, což je síť pojízdných prodejen kávy. Mají úžasný design vozíků, příjemnou obsluhu a hlavně každý den speciální příchuť. Jak jsem tam seděla a lidé si okolo dávali sraz, napadlo mě: Co kdybych byla záchytný bod? Ten asociál, co v sedm sedí na lavičce a hrbí se nad knihou? Ten, co se pak postaví, aby se rozesmál, jak ho lechtá mravenčení nohy? Když odbilo osm hodin, zvedla jsem se a šla si sednout do kavárny u knihovny, kde jsem si dala další kafe. Příjemné místo na čtení. Byla bych tam déle, kdybych nemusela na rehabilitaci. Moje fyzioterapeutka mě nazvala kavárenským povalečem. :-D 

Díky knihám se mi opět zlepšuje uvažování, slovní zásoba a hlavně schopnost mluvit. Poslední dobou jsem pociťovala, že se neumím vyjadřovat. Slova měla podobu, začínala na písmeno, ale zbytek, prostředek slova zmizel. Zakoktávala jsem se. Z části je to pryč, snad můj mozek pracuje a zaměstnává se. Posiluje a neleniví. Moje babička by možná dodala svoje oblíbené: Dlouhé vlasy, krátký rozum. Jsem totiž ostříhaná, což někteří jistě postřehli. Z vlasů pod lopatky se staly vlasy sotva po ramena. Třeba jsem podle babičky chytřejší, což zjistíme další školní rok. :-)