18. června 2018

Odmaturováno jest aneb jak plynuly poslední čtyři měsíce na střední

Zatímco poslouchám Cream (a během dalších dvou večerů  například Jacka Staubera), snažím se vzpomenout, co vše bych měla zmínit v červnovém článku. Článku, který jsem chtěla psát možná někdy v březnu, ale pro naplněnost diáře a lenost se mi to nepovedlo. Na facebooku sleduji blogerské skupiny a vždycky se pousměji nad články s radami pro vysokou návštěvnost. Vypadá to, že od mých začátků se blogerství hodně proměnilo. Najednou jako kdyby se jednalo spíš o marketing než o zábavu. Mezi zásady úspěšného blogera patří pravidelné přispívání. Už v tomto bodu selhávám a nebýt několika lidí, asi bych se ještě dlouho rozhodovala, zda tento článek psát. Věnuji ho tudíž svým čtenářům a také všem spolužákům, kteří na můj blog narazili, a samozřejmě anonymním škarohlídům. Bude naplněn školou a možná i osobními krizemi a radostmi, jak to tak bývá. Doporučuji černý Assam Dhelakhat, výborný černý čaj, momentálně s kapkou mléka a akátového medu.

Budova v Mannheimu.
Nebudu probírat všechno, co se mi během čtyř měsíců stalo, ale zkusím to chronologicky, alespoň podle svého oranžového diáře, který nyní leží ladem. Mám veliký diář. Kupovala jsem ho s touhou pořádně si do něj vše značit a výtvarně jej zdobit. Jsem to já, tudíž se žádné umění nekonalo. Začneme ještě únorem. Jak jsem psala v předešlém článku, náš učitel zsv mi nabídl takovou akci v německém Mannheimu. Jednalo se o ERI 20th (Setkání mládeže Identita evropských Romů ve 20. století ve světle dokumentace obětí holocaustu), byla to čtvrtá akce v rámci projektu Identita evropských Romů ve 20. století, pátá proběhla v Budapešti, kam jsem se kvůli maturitě nedostala, a šestá akce bude probíhat během letních prázdnin v Polsku, tam jsem již přihlášená. Akci zaštiťuje Institut Terezínské Iniciativy a Antikomplex. Mnozí jste již o této akci četli na facebooku a na instagramu, ale snad nevadí, když ji připomenu znova. Akce se účastnilo mnoho různých věkových kategorií, nejmladším bylo patnáct a kromě instruktorů tam byli lidé starší, tak okolo šestadvaceti let. Jednalo se o mezinárodní setkání, takže jsem poznala obyvatele Česka, Slovenska, Rumunska nebo Německa. Jelikož šlo o identitu Romů, bylo mezi námi i hodně romských účastníků, především žijících dnes v Německu, původem však z balkánských zemí. Workshopy probíhaly v angličtině. I mezi sebou jsme pak většinou mluvili anglicky, často se pracovalo ve skupinách. Někteří neuměli dobře anglicky, tak pomáhali překladatelé. Workshopy se zaměřovaly na dějiny Romů před druhou světovou válkou, ale podrobně byl probrán i romský holocaust, jehož památník jsme navštívili v Heidelbergu. Dostali jsme se kousek i k dnešnímu vnímání romské populace. Hrozně jsem se bála, protože jsem nikdy sama nikam do zahraničí necestovala, ale zvládla jsem to úplně s přehledem. Měla jsem trochu problém s ubytováním.

Heidelberg, pohled z ruin zámku.
Se mnou na pokoji spaly tři patnáctileté slečny, což jsem dost nezvládala. Jsem hrozný suchar, jela jsem s batohem, kam jsem naházela tři trička a dvoje kalhoty, takže jsem dost nezvládala každodenní mluvení ráno i večer o oblečení a líčení. Navíc, ačkoliv jsme měli ukázat toleranci, docházelo i na pomluvy, což mě hrozně vytáčelo. Zpětně si říkám, že jsem k děvčatům byla moc kritická. Jelikož se jednalo o setkání, ne o školní výlet, instruktoři nás fakt nenaháněli, nedávali nám večerku a jasně nám řekli, že je naší zodpovědností, jak akce proběhne. Mile mě to překvapilo a kupodivu se ani nic nestalo :-D. Jsem zvědavá na Polsko, to má být na týden, Mannheim byl jen na tři dny. Ani nevím, kdo všechno do Polska pojede, protože počet je omezen jen na osm lidí. A hlavně Polsko jsem chtěla navštívit už dlouho, takže si tímto splním sen a zároveň se zase o něco víc vzdělám. :-)

Pomyslné stoupání po schodech úspěchu.
Foceno Grabinkou.
Zároveň s Mannheimem probíhalo Akademické triduum na naší škole. Jde o tři dny, během kterých si studenti sext, septim, druháků a třeťáků volí přednášky, které organizuje škola. Škola či starší studenti zvou zajímavé hosty, často z řad vysokoškolských učitelů či pamětníků. Kromě toho poslední den mají přednášky starší studenti či bývalí absolventi. Moje spolužačka tak měla přednášku o Severní Koreji a jejím režimu, jelikož se o toto téma hodně zajímá, popřípadě moje kamarádka Kačí o feminismu, pro ni srdcová záležitost. Ani na jednom jsem bohužel nemohla být. Vrátila jsem se však na promítání dokumentu Hranice práce, režisérka studovala na našem gymnáziu. Očekávala jsem, že nepůjde o zábavnou podívanou, ale docela mě ten dokument sebral. Aula plná studentů. Na plátně žena, která prochází několika špatnými zaměstnáními. Některé platy se rovnají platu mé maminky, osobně se mě film dotkl. Měla jsem pocit, jako kdyby ti lidé sedící v aule měli hodinu na to si povzdechnout, jak je to hrozné, ale jsou to přece studenti gymnázia, dost možná se jim to vyhne. Pár týdnů předtím jsme totiž v rámci sociologie probírali, jak to je s rodiči gymnazistů. Procentuálně častěji jde o lidi střední třídy, vysokoškolsky vzdělané, kteří chtějí, aby jejich děti měly také vysokou. Můj argument, že určitě existují rodiče, kteří ani nemají maturitu a chtějí pro své děti to nejlepší a hlavně aby se měly lépe než oni, byl přijat, ale jen jako výjimka. O to víc ve mně rezonovala otázka: Jsem výjimka? Pravdou je, že při výběru střední školy to rodiče nechali na mně. Vše jsem si vyřizovala sama, stejně tak s vysokou. V páté třídě nikoho nenapadlo, že existuje gymnázium. A možná taky všem těm lidem křivdím, ve skutečnosti vědí, co je to tvrdá práce, a není to, jako když se lidé chodí koukat na ekologické filmy o plastovém znečištění, a kelímek následně hodí do keře. Vždycky si vzpomenu na šokovanou učitelku občanské výchovy na základní škole. Místo probírání látky probírala svůj osobní život. Rozváděli se s manželem advokátem, měla problém s novou kuchyní za dvě stě tisíc. Ptala se, jak moc času trávíme s rodiči. Když jsem jí řekla, že jedině večer, když maminka dojde z druhé práce, otevřela pusu a hrozně se divila, že někdo něco takového dělá. Já vím, učitel také nemá vysoký plat, ale myslím si, že její reakce nebyla adekvátní. Již od sedmé třídy chci být učitelkou (tato dáma mě od toho vždycky odrazovala a odrazuje, když se na základku chodím podívat) a slýchávám pořád, že učitelé mají nízké platy, ať jdu dělat jinou pořádnou kariéru. Odpovídám vždy s úsměvem, že pro mě je jakýkoliv plat než dvanáct tisíc měsíčně hodně a že tu práci nechci dělat pro peníze. Spíš cítím, že je to můj životní úkol.

Velké nadšení. ERI 20th, foto J. D. Heidelberg.
Spousta zajímavého se odehrála v březnu. Například jsem se nadchla pro Vítězslavu Kaprálovou, i když mě k tomu přivedlo průměrné divadelní představení s názvem Vitka od Kateřiny Tučkové. Měli jsme Kateřinu Tučkovou v maturitním kánonu, tedy já ne, takže možná to byl jeden z důvodů, proč jsme na představení šli. Rozhodně bych představení doporučila. Hraje ho Divadlo Husa na provázku. Po všech vážných tématech jsem ho ocenila, ona sama Kaprálová skýtala neuvěřitelným temperamentem, podle toho vypadala i hra, takže představení pobavilo, ale asi ve mně nenechalo kromě přání dámského obleku nic víc. Rozhodně bych ale od Husy doporučila představení Dynastie, šla jsem naslepo a nelituji toho. Dynastie vypráví příběh slavné rodiny Lehmanových, kterým se povedlo vybudovat bankovní impérium. Když už jsem se dostala k umění, tak doporučím nějaké knihy. Člověk bez osudu od maďarského autora Imreho Kertésze vypráví příběh židovského chlapce. Kniha není žádný suchý deník, ale skutečně hluboké dílo, autor skvěle zachytil nejniternější pocity a hlavně v průběhu knihy je chlapec donucen okolnostmi dospět. Pokud nevyhledáváte knihy s tematikou holocaustu, mohu doporučit Jádro slunce, jemné sci-fi od finské autorky Johanny Sinisalo o neuvěřitelné síle chilli. Kromě toho autorka odhaluje utopistickou společnost, která si potrpí na eugeniku a hlavně na poslušné ženušky. V knize autorka používá i smyšlené písně, upravené příručky a různé vědecké eseje. Finové rozhodně nepatří mezi známé autory sci-fi, ale tato kniha vám ukáže, že i oni to umějí. Moc jsem toho během maturitního ročníku nepřečetla. Tyto dvě knihy mě zasáhly nejvíce. A nesmím zapomenout film Ederly! Hodně kafkovský.:-)

Můj ruský baleťák a květina od mámy,
kterou mi dala za maturitu.
Desátého března jsem absolvovala TSP nanečisto, kde bych měla percentil cca 70. Uklidnilo mě to, a já dále s vděčností zaspávala ranní kurzy, které jsme měli ve škole. Možná, že kdybych na ně chodila, mohla jsem dopadnout lépe. Možná jsem se neměla snažit dělat i matematické úkoly. Zkrátka TSP načisto jsem udělala jen na percentil 45. Na přijetí na český jazyk a literaturu to stačilo, nyní čekám ještě na výsledky oborového testu z historie. Pokud se vše podaří jak má, což by mělo, ten test mi přišel hrozně jednoduchý, mohla bych studovat oba obory na Masarykově univerzitě. Jiné přihlášky jsem si ani nedávala. Někteří od nás ze třídy si jich dávali víc, třeba čtyři, a říkali mi, že to mám jednoduché, protože přesně vím, kam chci jít. Podle mě to mám o něco těžší, protože jsem si vysnila sen ještě na základce. Může se mi stát, že tahle moje jediná cesta bude hodně těžká a možná i nezdolatelná. Co potom? Co když nebudu flexibilní, abych si našla jiný cíl? Pak mají tito lidé jistou výhodu. Spolužačka T. chce léčit lidi, celý rok chodila na kurzy, aby udělala přijímačky na medicínu, hrozně moc si dala s otázkami do biologie a bojí se, že se nedostane. Medici ještě neměli přijímačky, tak na ni myslím, protože mám pocit, že to nikdo nemá v sobě tak jako ona. Není to návaznost na rodinnou tradici, je to sen. Mrzelo by mě to asi víc, než kdybych se nedostala já na historii. Uvidíme. :-)

Upovídaná čtenářka. Foceno Alčou.
Úplným trhákem letošní zimy se stala návštěva Alči v Brně. Já sice prodělávala chřipku jako hrom, ale nadopovala jsem se paralenem, protože s Alčou jsme se neviděly pět let. Bydlí v Litvínově, kde fotí, takže pokud jste z okolí a toužíte po krásných fotkách, neváhejte se jí ozvat. Přijela i se svým přítelem, tak jsme nejdříve nafotili nějaké turistické fotky, a pak zalezli do Veselé čajovny, protože venku fučelo a sněžilo. Pusu jsme nezavřely ani jedna. Hodně se událo od posledního setkání. Měla jsem za ní jet minulé letní prázdniny, ovšem kvůli rozchodu jsem na to neměla sílu. Vždycky mě potěší, když vidím, jak daleko se posunuli lidé, které znám. Připomíná mi to například Faltuse, jehož začátky si pamatuji. A nyní? Fotí svatby, jezdí po světě a má za sebou i výstavu. Pokud máte rádi fotky přírody, doporučuji! Zpět k Alči. S Alčou jsme se poznaly hodně vtipně. Jako chudý žák základní školy jsem jí napsala na fb, jelikož jsem tam viděla její fotku ze Špilberku, zda by nechtěla někdy jen tak zajít ven fotit. Vůbec nechápu, co mě to tehdy napadlo. Studentka vysoké má určitě čas lítat s nějakou třináctkou venku. A ona fakt měla. Když Alča zůstávala v Brně přes víkendy, fotily jsme, dělaly u nás doma špagety. Domluvily jsme se, že přijedu v srpnu a něco spácháme. Moc se těším. V severozápadních Čechách jsem ještě nikdy nebyla.

Vyčerpaná maturantka, které jsem
do ruky propašovala ječáb
Celý čtvrťák jsem se snažila pečlivě připravovat na maturitu. Četla jsem knížky, psali jsme testy v semináři z dějepisu. Obhájila jsem si i návštěvu kina Scala, když promítali živý přenos Hamleta s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli. Nemám Hamleta ráda a ani Benedict to nespravil, ačkoliv roli ztvárnil epochálně. Hrozně mě zaujalo na celém představení, jak bylo etnicky různorodé. Navíc na konci prosili o dobrovolný příspěvek na pomoc syrským uprchlíkům. Máme pocit, jak jsme hrozně otevření, my Češi, ale ve skutečnosti u nás bude trvat ještě nějakou dobu, než se to promítne i do veřejného života. Možná až přestaneme tykat vietnamským prodavačům a smát se jejich jazyku nebo se pohoršovat nad ženami v šátku v mhd. I přesto jsem ráda, že žiji v  Česku, protože v rámci mezí jsme opravdu velmi tolerantní stát. A nemyslím to jen oproti asijským zemím, ale i třeba Rusku či Irsku. Zpět k Hamletovi: Můžete ho herecky obsadit, jak chcete, můžete natočit film, ale přesto mě nezaujme. Ze Shakespearových her se mi více líbí Macbeth, toho jsme měli v kánonu taky, popřípadě Zkrocení zlé ženy. Do kina mě vytáhla Anička K. s její maminkou, ale Anička nemohla, tak nakonec jsme ještě já musela vytáhnout Jášu. Většinou když jdu do kina, jdu s ním. 

T. a snad věrný přítel na šest let medicíny.
Měla bych se konečně dostat k maturitě. V dubnu jsme psali slohovku z češtiny. Ani jedno z šesti témat mě vyloženě nenadchlo. Je těžké uspokojit tužby studenta, který si zvykl psát na témata jako „klasická postava v románech Dostojevského“, „rozbor přátelství v díle Hamlet“, „úvaha o kalkulu při výběru vysoké školy“ „úvaha o zákonu proti hanobení prezidenta“ a jiné. Večer před slohovkou se na internetu rozjela vlna „od mého tajného zdroje jsem slyšel,“ a daná témata vskutku dávala smysl, stejně jsem měla v plánu si načíst něco o rocích končících osmičkou, což jsem udělala v rámci opakování na dějepis. Nechystala jsem si žádný útvar, protože jsem zprávu vzala s velkou rezervou. Samozřejmě následující den témata vůbec neseděla. Kupodivu se neobjevila žádná témata spojená s republikou. Nejdříve jsem zvolila úvahu, ale po dvaceti minutách psaní jsem se zamotala, tak jsem přešla na triviální vypravování. Cermat nedal moc prostoru ke kreativnímu myšlení. Nějaký obchodník plul na lodi, která po bouři nemohla plout dál, a na obzoru pirátská loď. Měli jsme povyprávět dobrodružství, které obchodník zažil při setkání s piráty. Co nejvíce jsem vylíčila atmosféru. Kapitán lodi se s obchodníkem opili kvalitním rumem, aby ho nemohli vypít piráti. Pirátský kapitán tomu civilnímu hrozně moc vynadal, že se tak opil a dělá ostudu všem kapitánům. Omráčili markýze, který jim hrozil šibenicí, vynesli všechen majetek lodi na jednu hromadu a v té hromadě se přehraboval nakvašený pirátský kapitán. Najednou se v jeho obličeji objevil výraz naprostého dojetí. Držel v ruce bílou lněnou košili a chtěl vědět, kde se na lodi vzala. Náš obchodník plul na této lodi, aby rozšířil svůj obchod. Jeho košile kapitán kupoval, ještě než se stal pirátem, a od té doby nic tak pohodlného  a kvalitního nesehnal. Mohl si výměnou za životy celé posádky všechny košile vzít. Piráti pomohli dokodrcat loď k nejbližší pevnině, kde ji kapitán nechal spravit, obchodník zde rozjel byznys a markýz se vrátil do Francie, odkud se snažil dohnat neřádné piráty, zatímco ti se každý rok stavovali za obchodníkem pro šik košile. Použila jsem i přechodníky, ačkoliv nám to češtinářka zakázala. Bála jsem se, že pro Cermat nebude ve slohovce dost dobrodružství, ale nakonec jsem ji udělala na plný počet bodů.

Růže moc nemusím, ale když jsou na zahradě, jsou krásné.
Didaktický test byl tak jednoduchý, že mě to naprosto zmátlo. Stává se vám také, že čekáte celý test nějaký špek, dokud neuděláte poslední otázku? Přesně tak to bylo. Ztratila jsem jeden jediný bod, když jsem si nemohla vzpomenout, co přináší růže. Hlavou mi lítala všelijaká úsloví, přísloví, rčení, památné věty („Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ „Ať jedí koláče.“ „Quo vadis?“, „In vino veritas.“...), ale na tu trpělivost jsem prostě nepřišla. V anglických slohovkách jsem akorát přejmenovala adresáta, jinak jsem použila i předminulý čas, na což jsem hrdá :-D. Didaktický test z angličtiny dopadl hůř. Byla jsem líná u jednoho cvičení na logiku a místy zase nahluchlá, i tak jsem ve výsledku měla jedničku.

Naše pirátská sestava, foto nějaký náhodný student školy.
Poslední zvonění jsme posledního dubna pojali ve stylu pirátů. Tři dny jsme chodili po Brně a každou čtvrt/půlhodinu jsme měli vystoupení, nutno uznat, že poslední den už nám moc nešel, protože jsme po oficiální části ve škole trochu slavili, i já jsem trochu slavila. Cole s rumem prostě odolat neumím, ale musela jsem vystřízlivět ještě před chozením ve městě, protože jsme lepili tablo a nebylo by příliš reprezentativní objevit se namol před šéfem organizace. Tablo mě děsilo i ve snech. Jako první nápad padla Poslední večeře, ale tak nějak to ustalo a nikdo se neměl k tomu to organizovat. Muselo se přejít ještě k úplně základnímu plánu, že budeme mít tablo ve stylu uměleckých děl, to napadlo Vítka. Bohužel i tak jsme to dělali na poslední chvíli, takže jsme to omezili jenom na úpravu v jedné mobilní aplikaci. Při zkoušce focení jsem zvládla rozbít fotoaparát půjčený od kamarádky, takže špatně zachytával to, co v reálu fotím a co je výsledně vyfoceno. Uvidíme, kolik budu platit za opravu. I tak se naše tablo docela povedlo. Nejdřív to vypadalo, že na to lidi kašlou, ale jakmile se jeden člověk rozjel, konkrétně Vítek s hasicím přístrojem, rozjeli se i ostatní. Kromě hasicího přístroje lidé drželi vycpané ptáky, akordeon, mapu, bustu Komenského, či kostlivce. Já se fotila s fotoaparátem, čistě pro pocit, že možná bude vidět, kdo to tablo fotil :-D. Trochu egoismu musí být.

Moje upravená tablová fotka. Foto Sára.
Od prvního do šestnáctého května nastal svaťák. Většinu svaťáku jsem prospala a ve zbytku jsem chodila do práce, projela všechny otázky do společenských věd (polovinu jsem jich viděla poprvé), všechny otázky z dějepisu jednou. Měla jsem stihnout témata do angličtiny a kompletně češtinu, ale na to mi nezbyl čas. Dva dny před maturitou jsem nemohla vůbec spát. Čekalo mě to právě šestnáctého odpoledne. Ráno jsme zahajovali, takže jsme museli vstávat tak jako tak. Spala jsem tři hodiny. Dala jsem si pořádné kafe, aspoň jsem si to myslela, o tři dny později jsem zjistila, že máma koupila kafe bez kofeinu, a šla na to. Moc jsem toho nemohla ani sníst. Pět hodin jsme čekali na odpolední zkoušení. S Aničkou K. jsme se zavřely v jedné učebně a učily se. Já podruhé projela otázky z dějepisu po revoluční rok 1848 (tuším 19. otázka). Zbytek jsem se chtěla doučit už na chodbě, čekajíc na zkoušení, ale naše třídní mi materiály zavřela a nenechala mě, prý by mě to stresovalo. :-D O půl druhé jsem šla dovnitř. Náš dějepisář mi pořád říkal „Klárko“ a to mě hrozně znervózňovalo, protože celé čtyři roky mi říkal výhradně „Kláro“. Přišli se na mě podívat tři kamarádi, protože nemít publikum, asi by mě to zabilo. Většina lidí nikoho u maturity nechce, já se snažila lidi přemlouvat, aby se na mě přišli podívat. Nechtěla jsem tam být s komisí sama. Kromě těchto kamarádů tam s námi zevlili i spolužáci, co odmaturovali ráno. Hodně mi to pomohlo :-). V dějepise jsem si vytáhla církev ve středověku, sedmá otázka. Když jsem ji uviděla, málem jsem se otočila na podpatku a odešla z učebny. Na potítku jsem si dala pár gumových medvídků a něco vypotila. Všichni přede mnou prý tahali data z atlasu. Ha ha, na tohle téma tam byla akorát data křížových výprav, která učitel ani nikdy nechtěl. Během zkoušení jsem se pokusila mluvit plynule, ale přísedící mě vždycky opravil v nějaké drobnosti (například že místo Arabů na Byzanc útočili Turci…), takže jsem se v jednu chvíli zadrhla a málem se rozbrečela. Kdybych nematurovala ze společenských věd, neměla bych o čem pět minut mluvit, protože jsem začala křesťanskou filosofií, která v dějepisné otázce vůbec není. Ona ta otázka sama o sobě je hodně krátká, takže jsem to měla tak akorát. Jinde by mě museli utnout. Tuto otázku si chtěl vytáhnout kamarád Patrik, ten co chce být knězem. Toho by museli odvléct, aby vůbec přestal mluvit. K jeho smůle si vytáhl něco úplně jiného (zvládl to také. Umí vařit z vody.), shodou okolností to, co jsem si chtěla vytáhnout já. :-D

Já jako provokativní úča před tabulí.
Zkušební tablová fotka, moje maturitní šaty.
Foceno Sárou.
Těch pětačtyřicet minut, co jsem čekala, jsem chtěla ještě rychle projet společenské vědy. Nějak mi došlo, že to nezvládám. Vykašlala jsem se na to. Učitel ze zsv už se mnou čekal na chodbě a vtipkoval, to mi zlepšilo náladu. Šla jsem tahat docela veselá a ještě veselejší jsem sedala na potítko. Vytáhla jsem si psychologii osobnosti, takže Jung, Freud. O Freudovi jsem psala seminární práci, takže zatímco jsem prvních patnáct otázek ze třiceti neuměla, protože mi nesedly, tuhle jedinou z nich jsem zvládla. A co víc, den předtím jsem prokrastinovala a na fb, kde kamarádka z Rumunska sdílela video o životě Frankla, který do této otázky taky spadá. Mluvila jsem víc než zkoušející. Tuhle otázku jsem pak převykládala kamarádovi z oktávy. Maturoval o týden později. Učila jsem ho ještě filosofii. Víte, co si vytáhl? Stejnou otázku, takže jim řekl to stejné a udělal to taky! :-D V angličtině jsem si byla jistá, že všem, co se přišli podívat, krvácejí uši. Chtěla jsem se propadnout. Navíc jsem si vytáhla církevní svátky splácané v pracovním listě s ekologií. Očividně to ale bylo fajn. Čeština jako třešnička na dortu. Nestihla jsem ji projet, ale měla jsem dobrou ruku. Spalovač mrtvol. Rozjela jsem se o autorovi, jeho dalších dílech a ani jsem se nedostala k obsahu. Všem nám to připadalo jako obyčejné zkoušení z češtiny. Už jsem pak zůstávala i na další lidi. Jak už bylo okolo páté odpoledne, hrozně jsme se tam nasmáli, až nás musel předseda komise utišit. Naše čtveřice odmaturovala skvěle, takže jsme to šli oslavit, akorát bez Aničky K. Její sestra maturovala za týden, tak chtěla být s ní. Já pak šla docela brzo domů, protože jsem byla unavená. Jak nepůsobil stres, tělo se přihlásilo o všechen spánek. Někteří spolužáci chodili podpořit ostatní ve zbylých dnech maturity. Obdivuji je. Já se přišla podívat akorát na ty, co maturovali poslední den, jelikož jsme ukončovali a museli jsme u toho být všichni. To jsem se donutila vstát brzo. Ukončení našich maturit proběhlo docela v klidu, i když jsme asi někteří byli dost naměkko. Mně to asi ještě pořád nějak nedošlo. Naše třídní nám přichystala přípitek a také dárky. Kdo chtěl tak zrcátka s fotkou z Prahy nebo Kafkův Zámek s věnováním a fotkou z Prahy uvnitř. Vzala jsem si Zámek, protože zrcátko bych rozbila. A vy víte, co to znamená, když rozbijete zrcátko… Zámek už mám přečtený, k tomu jsem v antikvariátu sehnala úplnou náhodou sbírku Kafkových povídek. :-)

Ranní mlha nad přehradou.
A nyní, pokud se spolužáci dočetli až sem, přichází událost, o které jsem měla napsat. Maturitní večírek. Speciálně věnováno Standovi, který mi to dal za úkol při loučení v šest ráno na břehu brněnské přehrady. Jako třída jsme vždycky trochu vázli v organizování věcí, jelikož se musel najít někdo, kdo se do toho pustí a navede zbytek. Pak mohla teprve přijít vlna kritiky, která se nedala vyřešit z nedostatku času. Maturitní večírek jsme také plánovali na poslední chvíli. A tři dny před samotným večírkem padla zcela nevinná otázka: „A pozval někdo profesory?“, takže v den našeho maturitního vysvědčení, čtvrtek, jsme se snažili sehnat učitele a pozvat je, což se nám nepovedlo, a tak jsme museli psát emaily. Večírek se konal v neděli na přehradě v jedné hospodě se zahrádkou a romantickým výhledem na západ slunce odrážející se od třpytné hladiny vodní nádrže. Já jsem ještě předtím pracovala, jako každý červen na stánku se zeleninou, takže jsem měla fofry, abych to stihla. Profesoři nepřišli všichni, ale rozhodně nás nenechali na holičkách. Já jsem se převážně zdržovala v přítomnosti naší třídní nebo našeho latináře Víta Slívy, se kterým jsem si chtěla dát panáka, ale v ten moment pil hroznovou limonádu a já neměla dost odvahy. Nakonec jeho a našeho dějepisáře vytáhli na bar kluci. Často jsem střídala skupinky, po druhém pivě jsem nepila, jelikož jsem nechtěla být opilá (hrozně jednoduše se opíjím) a co víc, nechtěla jsem se probudit druhý den s kocovinou, což se mi na školních akcích stává normálně. Od deváté večer mohli chodit i námi pozvaní kamarádi a nejbližší. Takže přišel například Vojta, se kterým jsem mívala hodiny francouzštiny. Mám pocit, že maturitní ročník nás hodně sblížil, udělalo mi hroznou radost, že přišel. A pil. I když neměl. Postupně se vypařili učitelé, i když to s námi táhli hodně dlouho. Bohužel, na rozdíl od nás neměli následující den prázdniny, takže se nedalo nic dělat. My to ve tři ráno zabalili v hospodě a pokračovali na pláži. Měli jsme odrazky, které nám třídní dala, aby nás nesrazilo auto, až půjdeme po tmě domů, a taky dobré víno od spolužáka z vinohradu. A hrášek. Celou dobu jsem ho měla v tašce. Slíbila jsem ho Vojtovi. Nejdříve jsme se i přes zákaz, který nám třídní dala (žádné opilé koupání po tmě v přehradě),  osvěžili v docela teplé vodě. A pak jsme seděli, kouřili (ano, doznávám se, lidi mě v maturitním ročníku zkazili. Vojta nejvíc.) a jedli hrášek. Nepoznám, jak moc jsou lidé opilí, ale všichni byli jaksi veselí. Pořád hrála hudba. A já si to s jakousi podivnou nostalgií (místy jsem i brečela) užívala, celý večer. S P. jsme se na chvíli vzdálili do zatáčky silnice, lehli si do trávy a pozorovali hvězdy (s cigaretou… všichni jsme se zkazili.). Postupně lidi odcházeli, takže nás na pláži zůstalo malinko. Naštěstí se vzdálil i přítel jedné spolužačky. Je starší a omylem si mě během večera již notně posilněn alkoholem zapamatoval, když jsem kolem něj prošla na záchod. A od té doby měl nutkání si se mnou povídat. Já nesnáším hodně opilé lidi, a už vůbec ne, když mi říkají „Klárko“, protože mi to připomíná mého opilého otce. Několikrát jsem mu dala jasně najevo, že o něj v tomto stavu nestojím, ale nedal si říct. Když jsem pak jen ve spodním prádle hledala něco ve své tašce, přišel za mnou a dotkl se mého ramene. Dala jsem mu nepovedenou facku. V životě jsem dala facku dvěma mužům. Tento byl třetí, i když se na svůj věk choval hůř než mí ani ne dvacetiletí spolužáci. Byl nechutný. Místy jsem se skrývala za svoje spolužáky, tiskla se k jejich zádům a doufala, že mu někdo konečně jasně řekne, ať přestane. Nestalo se tak. Když se spolužačkou odešli, oddychla jsem si. Já už na začátku večírku věděla, že domů půjdu až s někým dalším, protože se bojím chodit sama po tmě. Vojta chtěl odcházet v jednu ráno. Udělali jsme kompromis. Já nešla domů sama. On šel ráno. Z celého večera mi v hlavě uvízlo především tohle: Vojta se už dva roky před lidmi nevysvlíkal, z určitého důvodu, a právě na pláži to udělal. Šel jen do spodního prádla a koupal se. Svítalo. Ostatní si toho asi moc nevšímali, já to vnímala jako obrovský projev důvěry a jakýsi coming out vůči mně i mé třídě. Hlavně holky ho podpořily, vlilo mi to do žil naději v lidstvo. Určitým způsobem z toho pocitu čerpám ještě teď. Také mi řekl, že mě má rád a sám od sebe mě objal. Jsem hodně kontaktní člověk, ale některé kamarády prostě neobjímám. Třeba s kamarádskou z dětství se neobjímáme, takže mě to mile překvapilo. :-)Někteří zůstávali, my to v šest zabalili. V sedm jsem dorazila domů, abych se vyspala a jela doučovat. Moc děkuji klukům, že dokázali zorganizovat tak skvělou akci! 

Poslední fotka se spolužáky po maturitním vysvědčení.
Moje přední kamera má prasklé sklo. Za námi naše tablo.
Místy jsem z naší třídy měla hrozné úzkostlivé stavy, nemohla jsem pochopit, jak se může stát, že tolik ve skutečnosti hodných lidí zvládne být tak pasivní. Ve výsledku se to vždycky dalo. Rozhodně nelituji, že jsem svoje čtyři roky života strávila právě s nimi. Ráda bych se se všemi sem tam potkávala, ale asi to nelze, takže budu doufat, že mi jich aspoň pár zbyde v okruhu kamarádů. I když tento okruh bude jiný, než jaký jsem si ho představovala ještě na začátku roku. Děkuji tedy vám všem, kteří jste tvořili příjemné prostředí naší školy. A jestli jsem na vás někdy byla nepříjemná, omlouvám se vám. Jsme lidé a podléháme emocím. A já si bohužel nevzpomínám na všechny křivdy, kterých jsem se dopustila, ačkoliv o sobě vím, že se jich dopouštím velmi často. Také děkuji Vojtovi a Kačí, že mě podporovali a že se se mnou rádi učili na maturitu, i když úplně odlišné předměty. :-)

Nádherná okna v café Spolek.
Nastaly prázdniny. Dlouhé prázdniny. Šokující. Nezvládám je. Snažím se  nějak pracovat, doučovala jsem, pracovala v zelenině a na stánku. Ve Wordu mě straší rozpracovaná korektura jednoho cestopisu. Deadline konec května. Nemám sílu to číst a soustředit se. Pořád bych jen spala. Snad se z toho dostanu a začnu normálně fungovat. Také pořád proklikávám přihlášku na vysokou, protože ještě nemám výsledek na historii. Dělala jsem oborový test. Přišel mi příšerně jednoduchý (všechny maturitní otázky jsem zběžně projela tři hodiny před testem), na záchodech mě však jedna slečna ubezpečila, že to vůbec jednoduché nebylo, tak jsem zmatená. Také se snažím dohnat čas, který jsem kvůli škole nevěnovala Jiřímu, moc mi to nejde. Na rozbití jakéhosi stereotypu jsme zkusili hrát hru na kadeřnictví. Já byla kadeřník, on zákazník. Musel mu to potom táta doma spravit :-D. Když jsme si role prohodili, zvládl to na výbornou. Vždycky je prý stříhala máma. Doufám, že stříhání lidí je něco, s čím se ženy nerodí, ale stejně jako šití a vaření je to jakýsi skill, který získávají, když v životě dojdou na novou úroveň. :-D

Miluji žluté světlo, noční procházky.
V hlavě mi leží spousta myšlenek, o kterých bych se s vámi chtěla podělit, ale nejdříve musely ven všechny moje zážitky. Zjišťuji, že se mi toho v životě zase tolik neděje, ale naučila jsem se o vše přemýšlet jako o NĚČEM. Proto tudíž pochybuji, že deníčkové blogy ještě mají na internetu své místo. Pokud ano a pokud je tento pro vás jasnou volbou, moc vám děkuji, že nezapomínáte a chodíte sem číst, i když mezi jednotlivými články nechávám velkou časovou mezeru. Naštěstí s nimi není stejná potíž jako s rozdělanou paštikou, kterou vrátíte zpět do lednice s domněním, že ji v nejbližší době sníte. Nevím, jak vy, já tu paštiku už nikdy nesním. Nedostanu se k tomu. Asi bych si měla každou paštiku zaznamenat do diáře. A jaké jsou vaše zlozvyky? Co plánujete na léto? :-)

3 komentáře:

  1. Co říct? Blahopřeji a osvěžil jsem si tvým článkem i moji maturitu... na rozdím od vás jsme se šli do přehrady v pohodě vykoupat všichni nazí... za ty roky jsme žádné zábrany neměli. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panejo, od tebe bych komentář nečekala! :O
      Děkuju a jinak jsem ráda, že ti přineslo takové vzpomínky :-)

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětVymazat