9. srpna 2018

Dikh he na bister 2018 aneb pohleď a nezapomeň


Dětské žluté tenisky, které jsem si koupila. Protože žlutá!♥
V červnu jsem již avizovala, co vše mě čeká, ale ještě by bylo záhodno o tom napsat. Shrnu dohromady trávení července a také report  z jedné mezinárodní akce Dikh he na bister v Krakově. Předem upozorňuji, že některé odstavce budou pojednávat o holocaustu, proto pokud nemáte na takové čtení náladu, klidně je přeskočte. Fotek mám víc než obvykle, tudíž jsou některé v článku jen tak na volno, ne že je necháte utéct. Jsou focené novým mobilem, proto jich je tolik. Experiment a pokus porozumět novému aparátu. Pokud ještě máte vůbec chuť pít a nepřipadáte si jako vodní meloun, vezměte osvěžující nápoj a směle do čtení. Já u toho upíjím urologický čaj, jelikož není zbytí.


V červenci jsem se snažila pracovat. Bývalý šéf mi dohodil novou práci, avšak ukázalo se, že prázdniny jsou pro prodejce zeleniny likvidační. Nejdříve jsem prodávala na Zelném trhu, ale tam to vůbec nešlo podle plánu, tak mě šéf vzal k sobě na kamennou prodejnu. Bohužel, i zde jsme utržili tak málo, že nás neměl z čeho vyplácet. Druhý týden jsem ještě ke všemu znenadání dostala zánět močových cest (poprvé v životě a vrátil se mi znovu v Polsku), z čehož jsem se dostávala celý týden a ještě tři dny na dovolené v Bulharsku. Jeli jsme tentokrát na Světi Vlas. Na rozdíl od Slunečního pobřeží zde není tolik turistických lákadel a v noci se zde nepaří až do rána. Hotel bohužel zklamal. To, co uváděli jako tříhvězdičkový, se nemohl vůbec srovnávat ani se studentskými kolejemi, které jsem o týden později navštívila v Polsku. Ty jsou oficiálně dvouhvězdičkové, ale rozhodně bych jim ty tři bulharské hvězdičky dala. Nejsem náročná, ale neměli jsme v koupelně sprchový kout, takže voda tekla všude a následkem toho koupelna celá plesnivěla. Postele proleželé tak, že jsem se musela dopovat prášky na bolest zad. Jídlo hrozně mastné, a pokud člověk přišel v půlce rozmezí výdeje večeře, měl smůlu, protože se nedoplňovalo. Hranolky, jediná příloha, se rozsypávaly na talíři, jako kdyby je někdo lepil z prachu od silnice. První tři dny, co jsem dobírala antibiotika, svítilo slunce jako o život. Bohužel, já byla pod slunečníkem. Když jsem se vesele mohla začít slunit, i když je to aktivita pro mě značně nepříjemná, většinu dnů pršelo.

Na dovolené jezdím převážně kvůli mamince, však jsem vám to říkala. Deštivé počasí mi vyhovovalo, ale mrzelo mě, že mamince to zkazilo vysněnou dovolenou. Na rozdíl od ostatních dovolených jsme se hodně socializovaly. Na hotelu byli Češi i Slováci. Jeden večer mě dokonce dva slovenské páry pozvaly na skleničku vína. Jinak jsem se často stávala obětí zábavy dětí. Od osmi do dvanácti let, chtěly si se mnou hrát, povídat si. Jedno odpoledne jsem jim všem lakovala nehty :-D. Vždycky jsem si vybavila, jak mají lidé nějaké flirty na dovolených v zahraničí. To se mi nikdy nestalo. V hotelové zahrádce chovali želvu, tak vždycky udělala kolečko okolo bazénu. Oproti minulým dovoleným jsem moc nefotila. Vlastně první fotka, kterou jsem udělala, zachycovala vosu, která u večeře obtěžovala moji maminku. Na Bulharsku mě mrzí to množství odpadu. Nevěřím, že za to mohou místní. Spíše si turisté neuvědomují, že i v cizině bychom se měli chovat jako doma. 

Zatímco v ČR jste si mohli nechat o dešti zdát, my ho měli v Bulharsku požehnaně.

Snažila se chytit drobek od večeře, a pak s ním nakrásno odletěla. 
Možná jste si všimli, ale ráda si fotím nohy. Vím, takhle mánie byla na instagramu hodně dlouho zpátky. Holt nejdu s dobou. :-D
Všude spousta vody. A moje první sportovní tenisky, které jsem si v životě koupila, aby mě z výletů nebolely nohy. A taky se mi povedlo si sedřít celou nohu, když jsem šlápla mimo chodník do silnice. 
Kde nejsou hotely, je divoká příroda a odpad. Pěšky jsme se vydaly do druhého letoviska, 5 kilometrů.

Když miluješ kávu.
Kromě jiného v červenci slaví narozeniny i moje kamarádka Grabinka. Přemýšlela jsem asi měsíc, co bych jí mohla dát. Slyšela jsem spoustu velkých snů, ale bohužel ani za svoji ledvinu bych nedostala tolik, abych jí je mohla splnit. Až jeden večer mi to docvaklo. Moka konvička. Už jsme společně s jednou kamarádkou dávaly mlýnek na kávu a french press, proč tedy nepřidat ještě moka konvičku. Samozřejmě, aby měla na čem otestovat, přihodila jsem ještě indickou zrnkovou kávu. Nadšení podobné malému dítěti. Vždycky mi udělá radost, když vidím, jak se lidé v mém okolí z  něčeho radují. I když je to jen ručně ušitá velryba, kterou jsem dala svému milému. Abyste chápali, moje jemná motorika pokaždé selhává. Nikdy jsem neuměla vybarvovat, nit navlékám hodinu a na šití nemám moc trpělivosti. I přesto mě jeden večer napadlo ušít velrybu. Jedná se o takový vtip pro zasvěcené. Když se s přítelem nudíme, mluvíme o tom, jak bychom chtěli zřídit velrybí farmu. Samozřejmě ekologickou, takže by velryby zachraňovala, dávala by jim spoustu místa a také je masírovala, drbala na ploutvích a dávala úlevu nalitým cecíkům. Další z projektů je továrna na vanilín, ale do toho už nejsem tolik zasvěcená. :-D 

Foceno V., bleskem. Když lidi okolo vás pijí a vy jste střízliví.
Měla jsem dva dny na výměnu oblečení a zabalení nového kufru. Tentokrát jsem jela do Krakova, kde se konala mezinárodní událost Dikh he na bister, do angličtiny přeloženo z romštiny jako Look and don't forget, jaký by byl český překlad nevím, tak jsem si ho trochu vymyslela. Na událost se sjelo 300 lidí z 23 zemí, převážně evropských, ale nechyběli ani účastníci z USA. Někteří se dopravovali skoro celý den na akci, jiní byli přímo z Polska. Nám cesta trvala okolo pěti hodin. Naše sedmičlenná skupina se skládala z lidí z Prahy a Brna. Takovou hlavní vedoucí byla Aletta, která s námi zažila i Mannheim. Němka žijící v Česku od října. Smekám, protože čeština je její čtvrtý jazyk a umí ji už hodně dobře. Ubytovali nás na kolejích. Ubytování bylo skvělé, stejně tak stravování. Rozhodně lepší než v Bulharsku. Akorát budovu samotnou musel stavět člověk trpící nějakou obsesí, protože je to opravdu rozlehlý komplex se spoustou chodeb. Bloudila jsem pořád. Vše jsme měli hrazené, takže na nás bylo účasnit se seminářů, nikdo nás nehlídal, jestli chodíme vůbec spát, což mi přišlo hrozně super. 

Obraz, který namalovali kluci z Ukrajiny.
Vlastně stejně jako v Mannheimu šlo o semináře o romském holocaustu a o situaci Romů v dnešní době ve státech, které se účastnili. Jestliže jste si mysleli, že nejhůře jsou na tom Romové u nás, mýlíte se. Pokud se chcete dozvědět více, rozhodně doporučuji internetovou stránku romea.cz, kde můžete číst různé články. Kromě seminářů jsme taky měli celodenní návštěvu Auschwitzu a Birkenau. v Birkenau je památník romského holocaustu v místech původního cikánského rodinného tábora. V Auschwitzu je v bloku 13 výstava k holocaustu Sinti a Romů. 16. května 1944 mělo dojít k likvidaci romského tábora, o čemž se vězni dozvěděli, a tak se rozhodli klást odpor. Zabarikádovali se v barácích. Odpor byl však marný. Následkem toho bylo v následujících měsících část ještě práce schopných mužů a žen deportována do jiných táborů a zbytek starých, práce neschopných či dětí, čítající asi 3000 osob zplynováno 2. srpna 1944. Tento den se označuje jako  Památný den romského holocaustu. V čtvrtek 2. srpna jsme tedy opět jeli do Birkenau, kde jsme se účastnili ceremoniálu. Kromě Romů a představitelů romských komunit se akce zúčastnili i jiní významní představitelé, například Dunja Mijatovic, stávající komisařka Rady Evropy pro lidská práva. Kromě toho členové ambasád různých zemí, nechyběli ani zástupci za Izrael. Pokud si chcete přečíst více o tomto dni, tak tento v angličtině a tento článek v češtině. Na obyčejných českých zpravodajských serverech toho moc nenajdete.

Naše mezinárodní skupina, foceno Rašídem. 
Celý týden jsme trávili v mezinárodních skupinách, většinou okolo sedmnácti lidí. V naší skupině kromě Čechů byli Ukrajinci, Britové, Irové, Srbové, Slovinci, Bosňané, Bulhaři, Belgičané, Francouzi, Litevci a pravděpodobně jsem na nějakou zemi zapomněla. Spousta z nich jsou aktivisté, kteří se ve své zemi snaží bojovat za práva Romů nebo pracují v organizacích, které jim pomáhají, třeba s vyřizováním úředních záležitostí nebo vzděláním. Sem tam se našli i obyčejní smrtelníci, kteří tam jeli jen z prostého zájmu jako já. Moje spolubydlící na pokoji pracuje například v Muzeu romské kultury v Brně. Pokud budete někdy mít příležitost v Brně být, rozhodně doporučuji zvážit jeho návštěvu. Krásné stálé expozice. Dva Francouzi přijeli na akci se svým dědečkem Raymondem, kterému je 93 let a je přeživší holocaustu. Několikrát k nám promlouval a účastnil se s jednou skupinou celého týdne. Celý program byl většinu času v angličtině, pak měli lidé u sebe překladatele. Já jsem občas překládala právě spolubydlící. Večer s pamětníky byl překládán do angličtiny a romštiny. Romštinu také lidé mezi sebou hojně používali, pokud neuměli anglicky, a tak si mohli popovídat Romové z rozdílných zemí, aniž by jim musel někdo třetí překládat.

Krásná Jagellonská univerzita.
Lidé si myslí, že připomínat si holocaust je zbytečné, ovšem v době, kdy se do politiky dostávají strany, které kalkulují s lidskou nenávistí, je potřeba si to stále připomínat. Možná jste zaznamenali, že Tomio Okamura se vyjadřoval k romskému holocaustu. Podle něj se o holocaust nejednalo. Oficiálně se Romové a Sinti začali považovat za oběti genocidy z rasových důvodů až v roce 1982. Narůstají fyzické útoky na Romy, ať už na Slovensku nebo na Ukrajině. A pokud nejsou útoky fyzického rázu, jsou Romové segregováni. Na jednu stranu si lidé stěžují, že nepracují, na druhou stranu dostat práci může být těžké. I oni sami poukazují na to, že existují skupiny, které nechtějí nic dělat, dělají nepořádek, ale je to bludný kruh. Je proto potřeba se z něj dostat ven. Jedná se o dlouhou cestu, kterou nám neulehčují ani média, která propagují stereotypy a předsudky. Myslím si, že v jednadvacátém století bychom měli jednat s člověkem jako s individuem, hodnotit jej na základě jeho charakteru a schopností, ne na základě příslušnosti k genderu, náboženství, sociální skupině či rase. Tohle je poselství, které bych vám ráda předala. 

Noční procházka Krakovem s Grabi.
Ještě rok zpátky  bych si nemyslela, že budu na takové akci. Já, která má problém s velkým množství lidí. A asi by se mi to ani nepodařilo, kdyby se jen tak na okraji jedné hodiny společenských věd nezmínil náš učitel o akci v Mannheimu. A jakmile se účastníte jedné akce, zvou vás na další. Užila jsem si i trochu Krakova. Chtěly jsme tam vždycky jet s Grabinkou. Nějak nám to nevyšlo, tak jela sama. Shodou okolností ve stejný termín jako jsem tam byla já, a tak jsem se v pátek odloučila od své skupiny a šla s ní na limonádu :-D. Nedozvěděla jsem se zde nic moc nového, protože vše bylo řečeno v Mannheimu, i tak jsem si akci užila, pokud to jde říct. Rozhodně zde tryskaly emoce. Brečela jsem hodně. V Auschwitzu jsem byla podruhé, některé výstavy jsem prostě nedala a čekala jsem venku. Jsem velmi emotivní člověk. Hrozně mě štvalo, když se tam lidé fotili nebo se dokázali smát. Slunce pálilo, takže místy jsme v Birkenau sedali na trávu. Taky zvláštní pocit, ale věděla jsem, že to neděláme z neúcty. Hrozně mě dojalo, když tam Romové zpívali. Člověk na první pohled nemůže poznat, kdo je Roma a kdo není. A tak se mi stalo, že se mě kolikrát lidé ptali, jestli jsem taky Romka. Lidé říkají, že k číslům musíme umět přiřadit jednotlivé příběhy, aby to v nás něco probudilo, jenže moje bujná představivost vidí ty davy lidí, ta veliká čísla, baráky nezbourané a mám o záchvat pláče postaráno. Jak řekl Raymond, jsme nová generace. A jako nová generace se musíme postarat o to, aby nic podobného jako se dělo, už nikdy nebylo.

Park před galerií, foceno z pohledu od hotelu, kde jsme bydleli.
Bar, ve kterém jsme si s Janem dali víno. Pokud někdo měl pocit, že je v Polsku levno, tak neměl dvě deci za 108 korun.

Maličká radost ze žlutých slunečníků nad mým stánkem.
Někdy nemusíte ani vy chodit za zajímavými zážitky a ony samy vám spadnou do klína. Tímto se ještě vracím ke své brigádě na Zelném trhu. Hned první den. Ten týden na návštěvě v Brně byli skauti ze Švédska, pokud jsem to pochopila správně. No a jeden čekal na svoji skupinu právě vedle mého stánku, kde seděl na obrubníku. Nabídla jsem mu pár švestek a povídali jsme si. Jmenuje se Marcus a jezdí s kamiony. Česko má rád a hlavně se sem jezdí tetovat, protože ho to tu i v kvalitních salonech vyjde levněji než u nich. Chtěl by mít švédský plat, ale ceny jako v Česku :-D. Nechutná mu slivovice. No, prý kdybych někdy chtěla do Švédska, mám se mu ozvat, žije v Goteborgu. O hodinu později jel kolem stánku pán a vezl paní na vozíku. Lízali super veganskou zmrzlinu, tu dobrou, co prodávají v těch modrých vozících. Zastavili se a chválili mi brambory. Dali jsme se do řeči. Nešlo o syna a matku, ale o souseda, který slíbil nemohoucí sousedce, že ji vyveze do města. Paní se jmenuje Jana. Většinu času je sama v bytě, i když má elektrický vozík, bojí se sama někam jezdit. A tak jsem se v nějakém zápalu nabídla, že když bude chtít, může mi zavolat a já s ní někam zajedu. Následující týden mi opravdu zavolala. Paní Jana se celý svůj život věnovala psychologii a práci s dětmi po adopci. Rychle se vdala, ale také rozvedla. Vychována byla spíše svoji tetou než maminkou. A pak se objevily problémy se žaludkem a později nezhoubný nádor na mozku. Paní Jana zvládá pomaličku s oporou chodit, jinak však používá vozík. Adoptovala si dvě děti, ale ty se nepovedly a raději od nich dala ruce pryč, protože chodily jen pro peníze. Je tedy sama. Soused se hrozně bojí, takže ji vzal do města jednou a naposled. Ona je velmi kurážná. Miluje divadlo, kino, umí anglicky, četla, když to ještě mozek víc bral, a má vyřídilku. Jely jsme se jen projet k rybníku, ale i to ji udělalo obrovskou radost. Teď v těch vedrech nic moc podniknout nejde, ale příští týden to zkusíme zas, tak uvidíme.

Možná jsem fakt ujetá na žlutou a taky na čmeláky.
Moje poslední babička mi umřela, když mi bylo třináct. Hrozně moc mě to mrzelo, i když jsme si tehdy moc nesedly. Nyní toho lituji, protože spousta otázek zůstane bez odpovědi. Od té doby si ráda povídám se starými lidmi, svým způsobem mi to vyplňuje tu mezeru po babičce. Nevidím ve starých lidech ty mrzouty z Kauflandu, to rozhodně ne. Ne všichni nadávají na moji generaci. A i kdyby, vždycky každá generace si stěžovala a stěžuje na tu další. Myslím si, že bychom se měli snažit víc zapojit seniory do dění. Ne sledování politických přenosů, ale ukázat jim, že existují třeba centra volného času, kde spolu mohou trávit odpoledne. Člověk by se neměl bát zestárnout z důvodu pocitu osamocení. Každý z těch lidí prožili aktivní život, pomáhali lidem (teď jsem u doktora potkala dědečka, co dělal 40 let ve zdravotnictví v laboratoři) nebo prostě jen přidali ruku k dílu, aby jejich generaci bylo na světě dobře. Ať už šatnářky nebo prodavačky v jednotě. Za tuhle ochotu mi bez mého vědomí ten pan soused odběhl taky koupit zmrzlinu. A nechal na ni dát ještě kornout na víc, protože jsem jim předtím říkala, že na zmrzlině je kornout to nejlepší. :-D A tohle mě zahřálo u srdce. Nikdo z nás nic z toho dělat nemusel, ale přesto jsme do toho šli. A to přímo před stánkem dobrokafe. Nevím, jestli ten projekt znáte. Stánek dobrokafe stál za mým stánkem. Lidi chodili okolo, a když se zamysleli a slíbili, že udělají dobrý skutek, dostali kávu. Koncept se mi moc líbil, akorát jsem měla dojem, že lidé slibují hrozně veliké dobré skutky, které se nedějí jen tak za kávu, tím pádem kdoví, jestli je někdy splnili? Trošku mě mrzelo a přišlo mi absurdní, když stánek zavírali dva jiní kluci, než co tam celý den obsluhovali, a já potřebovala vyhodit účtenky. Poctivě jsem je sbírala, aby neskončily ve směsném odpadu. A oni měli pytel na papír. Tři kroky ode mě. Poprosila jsem je, jestli bych jim tam nemohla těch 60 účtenek dát. Řekli mi, že fakt ne, ať jdu dozadu k Tržnici, že tam je kontejner na papír. Nemohla jsem, protože jsem měla kasu a pokladnu a někdo by mi to mohl vzít. Chápu, že tahat cizí smetí se nikomu nechce, ale ty svoje pytle na tříděný odpad do těch kontejnerů pak šli taky vysypat. Možná toho měli za celý den taky plné kecky, stane se. Já si náladu spravila pak krmením kachniček s Vojtou. Pufovanou rýží, ne pečivem. :-)

Velryba vyřezaná z pecky avokáda. Dárek od milého.
Taky jsem už oficiálně studentkou na Masarykově univerzitě. Český jazyk a literatura a historie. Filosofická fakulta. Všichni okolo jsou nadšení. Čtyři hodiny jsem se zoufale drbala s isem, ale zvládla jsem to, tak mám už i rozvrh, snad. A k nadšení: Na začátku července jsem poznala přítelovu maminku a bráchu. A prý pak doma říkala, že vyhlížím jako praktické děvče, až na tu historii :-D, ale že jsem moc fajn. No a pak mi volal táta. Nejdřív se zeptal na maturitu. Byl dojatý, že jsem odmaturovala stejně jako on se čtyřmi jedničkami (jen nějak nezapočetl, že jsme měli úplně jiné předměty, protože on je absolvent průmyslovky, slévárenství, z čehož bych já neodmaturovala asi nikdy), řekla jsem mu, že jdu na vysokou. Nic mi na to neřekl a v klidu zavěsil. O týden později mi volal a nařkl mě z toho, že jdu na vysokou a že jsem nic nedokázala a že jsem si měla vybrat něco praktičtějšího. Vím, že mě vždycky viděl třeba na zdravce, ale na otázku, co mám podle něj dělat, zavěsil. O další týden později mi horlivě volal, abych mu dodala potvrzení o studiu, aby měl černé na bílém, že pořád musí platit výživné, které neplatí a jen mi splácí to, co předchozí rok neplatil. Vždycky mě všichni v rodině chválili, jak se dobře učím. Byla jsem tátovou pýchou. Připadám si hrozně zvláštně, že jsem najednou jeho zklamáním. Ale asi to tak má být. On zklamal jako člověk mě, já zklamala jeho. Aspoň maminka je na mě hrdá, i když to nedává moc najevo. A nejdůležitější je, že si pomaličku plním svůj sen, který jsem si umanula ještě na základní škole. :-)

Možná některé z vás zajímá, co tak čtu. Snažím se pomalu a jistě splnit svoji roční výzvu padesáti knih. Přečetla jsem Zámek od Franze Kafky, Příběh ztracení holčičky od Eleny Ferrante, což je pokračování série Geniální přítelkyně. Celou sérii doporučuji úplně všem, protože jsem se do ní fakt zamilovala! Dále pak Dunu od Franka Herberta, protože je to jedna z oblíbených knih mého milého, tak mi ji půjčil. Taneční hodiny pro starší a pokročilé a Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala, Hanebnost od J. M. Coetzeeho, ale moc mě to nenadchlo. Milenec lady Chatterleyové od Lawrence, což bylo pohlazení po duši. Měla jsem to na seznamu už rok. Poslední knížka, co jsem dočetla, je Kafka na pobřeží od Murakamiho. První knížka od tohoto autora a myslím si, že ne poslední. :-) Snažím se teď pomaličku číst Odyssea od Joyce. A pak se uvidí, co mě v knihovně dál zaujme. Bojím se, že během vysoké své četby moc nepřečtu. A co máte ve čtecím plánu vy?

Pokud jste tento článek přečetli, děkuji vám. V tomto parnu předávat a přijímat moudrosti není lehké, nikdo nechce být smutný, ale i přesto jste to zvládli přečíst. Slibuji, že příští článek nebude tak chmurný. 



4 komentáře:

  1. O takové akci slyším poprvý, ale zní to supr :)
    Sarushef blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybys chtěla, můžeš se zkusit koukat na stránky Institutu Terezínské iniciativy či vygooglit název té akce a kdybys chtěla, pořádá se to každý rok :-)

      Vymazat
  2. Díky za příjemné večerní počtení! ♥
    Co říct? Gratuluji k přijetí na vysokou, zní to skvěle. Tak snad tě bude studium naplňovat. Aspoň pak budu mít zase další duši, která mi může říct, jestli je studium historie tak dobré, jak se to zdá, když se na ni nadšeně hlásíš.
    A ta akce o holocaustu je podle mého názoru skvělá. Jen je škoda, že se jí často účastní lidi, které by ani nenapadlo, že by o židech nebo Romech uvažovali jako o nějakém odpadu. A voliči Pitomia se dál obalují nenávistí. Zrovna před pár dny se v Ústeckém kraji přihodila taková věc - na nějakém koupališti se v nějak praly nebo co malé děti, jedno "bílé", jedno "snědé". Načež si do vlasů vjely i jejich matky a za Romku se postavilo několik chlapů. Za "Češku" jeden cizí mladík, který byl zmlácený. Jasně, hrozný případ, určitě by agresoři měli dostat nějaký pořádný postih a ne jen že výtržnictví, ale na druhou stranu... četla jsem si pak diskuzi na facebooku a když jsem viděla, jak se ti hodní Češi domlouvají, že vyjedou na motorkách a pobijou ty svině cikánský... no člověka mrazí. No nic, to jsem se moc rozkecala...

    Ahoj a užij si zbytek léta.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozřejmě tuto kauzu sleduji a je mi z lidí smutno. Nikdo neříká, že to neudělali Romové, ale stejně jako mezi „bílými“ jsou zlí lidé, tak i mezi Romy, ale soudit podle nich celou minoritu mi přijde totálně na hlavu. A vůbec nevadí, že ses rozkecala. :-)
      Také přeji krásný zbytek léta.

      Vymazat