19. září 2018

O mně

Když jsem se narodila pojmenovali mě Klára. Moje babička zajistila v naší rodině křesťanskou výchovu, a tak na její doporučení mě rodiče nechali pokřtít. Dostala jsem druhé jméno, Gabriela. Nepoužívám ho, ale chovám ho v srdci, protože je to drobná vzpomínka na babičku. Výchova ve víře skončila někdy v desíti letech, kdy jsem dala jasně najevo, že mi vyhovovalo naše prostředí doma, kde nikdo víru neřešil. Nemohu o sobě tvrdit, že jsem ateista, protože věřím v něco vyššího. Nejblíže tomu je zákon o zachování energie. 

Narodila jsem se 17. ledna roku 1998 v Brně. Do školy jsem nastoupila v sedmi letech. Rozmluvila jsem se až ve čtyřech, takže se naši báli, že nebudu zrovna nejbystřejší. Za střední školu jsem si zvolila církevní gymnázium, jelikož mě kamarádi přesvědčili, že to stojí za to. Nelituji toho. Gymnázium takové rodinné povahy mi pomohlo v rozvíjení mého charakteru. Už předtím mým velkým snem bylo stát se učitelkou. Nepustilo mě to, a tak jsem se dostala na Masarykovu univerzitu, na bohemistiku a historii. Cíl se může změnit, ale doufám, že cestu zdolám. Neumím si bez školního prostředí svůj život představit. Když zrovna nechodím do školy, doučuji, abych si přilepšila a taky nasbírala nějaké zkušenosti s dětmi. Ačkoliv jsem spíše humanitní typ, ráda se dozvídám informace i z přírodovědných oborů jako je chemie či biologie. Vlastně spoustu času trávím dozvídáním se nového.

Vždycky, když se mám někde představovat, ostatní chrlí spoustu zájmů a já nevím, jak nakládám se svým volným časem, a zda by to jiným přišlo smysluplné. Čtu. Známí říkají, že čtu hodně, ale pořád tápu, co znamená hodně. Podívám-li se na uživatele goodreads či databáze knih, zjistím, že existují tací, kteří přečtou sto knih za rok. Já občas zvládám šedesát, občas jen čtyřicet. Někdy přečtu knihu za jeden den, někdy u ní sedím celý měsíc. Každopádně čtu ráda. Musím mít vždy nějakou rozečtenou knihu, jinak se cítím nesvá. O prázdninách v roce 2018 jsem začala takovou svoji výzvu, kdy chci přečíst z každého státu světa alespoň jednu knihu. Kromě toho se snažím držet si tempo padesát knih za rok. Není to o nějaké soutěživosti, ale spíše abych nelenivěla. Určitě nejsem totiž jediná, komu se stává, že chce číst, ale místo toho stráví hodiny prohlížením sociálních sítí. Nemyslím si, že bych byla nějak vybíravá, co se týká četby. Ráda čtu knihy méně známé a experimentální, stejně jako ověřené klasiky. Nečtu moc novinky, protože si knihy nekupuji, ale půjčuji v knihovnách. K většině knih mám nějakou vzpomínku či pocit, který se váže k jejímu čtení. Těžko jmenuji jednu jedinou oblíbenou knihu, spíše autory: Gabriel García Márquez, Stephan Zweig, Franz Kafka, Karel Čapek a Bohumil Hrabal. Pak mám ráda i poezii, i když ji moc nečtu. Mám své oblíbence. Wislawu Szymborskou, Vítězslava Nezvala, Jana Skácela, Jana Zahradníčka či Benna Gottfrieda. Na doporučení přečtu úplně cokoliv, nebojím se ani sci-fi.

Co se týče ostatního umění, tak hudbu poslouchám opravdu všelijakou. Zatímco někdy mohu týdny jet Brahmse, pak jeden večer klidně poslouchám ABBU. Stejně tak vypadá i můj mp3 přehrávač, který nosím všude s sebou. Bez sluchátek z domu nechodím. Ráda si prohlížím obrazy panovníků, jinak mám ráda expresionisty a různé druhy moderny. Na filmy se koukám většinou s dalšími lidmi, buď v pohodlí domova, nebo si zajdeme do kina. Nerada navštěvuji velká kina jako je Cinema city, raději si zajdu do městského či univerzitního kina, kde promítají vzácnější snímky. Hodně se mi líbí skandinávská tvorba.

Nevím, zda jste si o mně udělali zatím obrázek. Pokud ho nechcete postupně odkrývat v článcích, pokusím se charakterizovat sama sebe. I když tohle je asi to nejtěžší, co člověk může dělat. Od puberty trpím úzkostmi, ale postupem času se s nimi vypořádám čím dál rychleji. Když tedy zrovna nemám úzkost, nepláču a nesnažím se rozbít věci okolo sebe v touze ulevit si a dostat se z toho, jsem přátelská. To by o mně asi řekli lidé, co mě znají. Kamarádka, která pomůže, pokud je to v jejich silách. Ráda se bavím s lidmi, a to i s cizími, takže mi nedělá problém oslovit někoho jen tak na ulici. Často chodím s lidmi ven, třeba do kavárny nebo na nějaké akce, spíše komornějšího rázu, jako jsou výstavy nebo divadlo. Ve velkých davech mám právě úzkosti, takže na hromadné pařby mě nikdo nedostane. I když se někteří mí kamarádi navzájem znají, tudíž bychom mohli chodit ven jako parta, raději si s někým sednu jen ve dvou. S chozením ven se také váže fakt, že moc neumím říkat ne, takže se mi často stává, že mám diář nacpaný tak, že lítám z jedné schůzky na druhou. V takových případech jsem vděčná za každého, komu do toho něco vleze a omluví se, že nemůže. Dokonce jsem se naučila mít ráda, když lidé chodí pozdě, protože mám s sebou vždy knihu a mohu mít tak chvíli pro sebe. Mluvím. Často mám problém zavřít pusu, ale pokud lidé potřebují, umím poslouchat jako vrba. Někdy mám pocit, že mi ze všech osobních informací o mých kamarádech musí prasknout hlava. Jenže to dělám ráda. Pokud mohu někomu poradit a mohu se zabývat jinými lidmi, dává mi to možnost zapomenout na svoje trable, popřípadě mi to pomáhá cítit se užitečně. Odmalička jsem nastavená, že aby byl člověk dobrý, musí dělat vše na sto deset procent a ještě nesmí čekat ocenění. Snažím se tohoto nastavení zbavovat, ale jde to horko těžko. Jsem hrozně kritická vůči sobě, často i vůči okolí, což způsobuje, že neznámí lidé mají pocit, že jsem povýšená. Pracuji na tom, abych nesoudila lidi podle prvního dojmu. Považuji se za realistu, ale někdy mívám pesimistické poznámky a někdy jsem zase velký optimista. Mám velikou představivost a umím si vymýšlet sáhodlouhé lži o velrybách, které unášejí děti, ale když mám zalhat, v kolik jsem přišla domů po flámu v čajovně, nedávám to. Stejně tak se často směji, i když říkám pravdu, takže mi pak lidi nevěří.

Nejsem mistr v uklízení, ale mám ráda určitý druh organizovaného chaosu, čisto a souběžné hrany. Ano, občas rovnám obrazy v čajovnách. Odmalička mi vadí představa, že bych měla čůrat, plakat nebo spát před někým cizím. Pokud nejsem nucena, ráda uklízím. Jsem zvyklá mít pravdu, což není úplně nejlepší vlastnost. Když někam jdu, potřebuji vyrážet se čtvrthodinovým předstihem, ale na rande chodím zásadně pozdě. Dodržuji pravidla a řády (i v MHD). A pokud je nedodržuji, tak je aspoň znám. To se přece říká, že musíte znát nejdříve pravidla, a pak je teprve porušovat, ne? Hrozně snadno se dojmu a rozbrečím. Málokdy z radosti, ale často mi k pláči stačí, aby na mě někdo zvýšil hlas nebo abych pykala za to, že někdo něco neudělal (z toho důvodu taky neumím pracovat ve skupinách, raději vše udělám sama). A samozřejmě u filmů, knih a divadla, to brečím taky. Nerada vyjadřuji emoce smutku před více lidmi, proto se snažím i na internet nepsat svoje špatné pocity. Dřív jsem raději utíkala, dnes se snažím prostě koukat se jinam nebo dělat, že se nic neděje. I tohoto se chci zbavit, abych se nestyděla za svoje emoce.

Kromě čtení ráda vařím, pokud mám pro koho, ale jen vegetariánská jídla, protože mi nechutná maso. Chodím na procházky, jen tak bloumám městem, fotím a tančím společenské tance, když mám dobrého partnera, protože nemám smysl pro rytmus. Dále piji čaj, jím hořkou čokoládu a přemýšlím o fiktivní velrybí farmě, kterou jsme vymysleli s mým Milým, jehož v článcích tituluji různě, ale jmenuje se Jirka. A moc ráda jen tak lenoším a spím, i když v důsledku mého ponocování se mi spánku moc nedostává. Občas si zahraji nějakou počítačovou či stolní hru (Milý se ve stolních hrách vyžívá) či magicy. Nerada jím, takže se musím u jídla koukat na seriály. Všichni si myslí, že se vyznám v čajích či kávě, ale vlastně to vůbec není pravda. :-D

Co se týče vzhledu, jsem malá. Měřím zhruba 160 centimetrů, kvůli skolióze se přichyluji na jednu stranu a kvůli hyperlordóze chodím jako naprcaný kačer, takže co mi odbily osmnácté narozeniny, slýchávám často otázku, zda nejsem v jiném stavu. Právě skrz předchozí maličkosti trpím nízkým sebevědomím, ale postupně se to zlepšuje, jelikož se obklopuji lidmi, kteří člověka motivují a nehledají jen to špatné. Mám na sobě ráda každé znamínko a každou jizvu. Nestydím se za to, že se neoblékám podle posledních trendů, ale podle nálady. A že se někdy cítím jako stařenka, a tak se obleču do teplého svetru v teplých barvách, zatímco někdy se obléknu jako prvorepubliková herečka. Ani neřeším kosmetiku moc, protože mě to nebaví, ale občas přijde nálada na křiklavě růžovou nebo rudou rtěnku, a tak si ji dám. Přátelé si dělají legraci, že by mi mohli dát cokoliv a natřít to nažluto, a já je budu milovat. Stejně tak oranžová je mému srdci nejblíže. Raději se zahaluji, než odhaluji. Kdyby se vrátila móda počátku dvacátého století, vůbec bych se nezlobila.

Obrázek od kiumme.deviantart.com (kamarádka)
Mým snem, ale ne cílem, je být dobrou maminkou, milenkou, přítelkyní, manželkou a občankou. Procestovat a poznat trochu svět, vytvořit krásný domov a být dobrou učitelkou. A cílem snad jen to, abych po sobě zanechala nějaký odkaz. Nedělám si žádné veliké cíle, protože život se strašně rychle mění. A jak stojí v mé oblíbené knize Egypťan Sinuhet: „O zítřku nikdo nic neví.“ Ačkoliv to z předešlých vět nemusí vyznít, jsem spíše zastánce egalitarismu, i tak si myslím, že feminismus je myšlenka, kterou lidé potřebují před tím, než k egalitarismu dojdou. Tohle je asi jediný závan nějaké sociální kritiky, jelikož na svém blogu se moc neprezentuji skrze politické postoje. Pokud by se ale našel někdo, koho by to zajímalo, ráda odpovím na cokoliv.
Blog se zabývá mým životem, myšlenkami, fotografiemi, občasnou tvorbou. Pod písmenky se schovávají různí lidé, pod jménem Benda můj bývalý přítel (2010-2017). Jsem ráda za jakýkoliv komentář, i kdyby třeba nebyl k tématu a jen ukázal proudění vašich myšlenek při čtení článku nebo jen pozorování fotografií. Vím, že podobné blogy se již nenosí, ale jsem prostě staré generace. Jsem závislá na čtenářích z minulosti, jelikož mi to se sebepropagací moc nejde. Možná se ptáte, proč si říkám Taychi. Kdoví. Je to pseudonym vytvořený ještě v dětství, kdy jsem měla ráda anime a vytvořila jsem se svou nejlepší kamarádkou fiktivní svět. A jeho hlavní postavou byla právě Taychi. A jelikož to se mnou je už deset let, neumím se toho vzdát, byť jsem to zkoušela.

Všechny fotky pocházejí od úžasné Alči, která fotí v Litvínově, ale občas zavítá i jinam. 


8 komentářů:

  1. Obdivuji, jaký upřímný a otevřený článek jsi o sobě napsala :) A v mnoha věcech s tebou souzním. Držím palce na škole, ať tě naplňuje být učitelkou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, nečekala bych od tebe komentář! Moc děkuju. :-) Tobě ať se píše samo, ať je pořád dost inspirace.

      Vymazat
  2. Já vždycky píšu články o sobě na takovou tu "stránku", ne jako článek, takže se nikomu nezobrazují, pokud na ně vyloženě neklikne. To mi vyhovuje, že samu sebe nikomu nevnucuji, ale zároveň o sobě píšu dost. Ale s tím vnucováním - stejně je celý blog jen o mně, takže vlastně je to možná trochu bezpředmětné. Mám ale přesně takovýhle deníčkový typ blogů ráda a těší mě, že čas od času něco napíšeš. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně ta stránka prostě nevyhovuje, raději napíšu takový článek. A třeba na něj někdo narazí, třeba ne. :-)
      Jsem moc ráda, že mě chodíš číst! :-)

      Vymazat
  3. Excelentní článek, vzbudilo to ve mně chuť zase přepsat ten svůj.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to prostě udělej, není nic lepšího :-D
    Děkuju, že ke mně občas zavítáš. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Přeju se studiem hodně štěstí, líbí se mi, jak o sobě píšeš, člověk má tak nějak trochu pocit, že zná o trochu víc někoho, koho sleduje a pak může cítit třeba o trochu víc tebe v článcích.

    OdpovědětVymazat
  6. moc hezký článek. jeste jsem snad necetla takhle otevreny a uprimny clanek, ktery by me bavil a uktereho bych se pousmivala a rikala si, jak v nem vidim trosku i sama sebe :)))) libi se mi jak se umis popsat nejen vnitrne ale i zevnejsek, jak na sebe pohlizis :) jsi sebekriticka ale zdrave, jak pises ze tve sebevedomi neni uplne ale lepsi se to a to je dobre :))))
    moc ti preju aby ses stala ucitelkou jakou si prejes a nikdo a nic to nezmenil, ani zaci ani jini ucitele :)))) mam stejny sny, krome ucitelovani .) je krasne mit sny :) a mit i takove ktere se postupne plni :)

    OdpovědětVymazat