3. ledna 2019

Střípky od srpna do konce roku

Zatímco na mě smutně kouká hromada učení, rozhodla jsem se napsat článek o uplynulém čtvrtletí. Asi jste pochopili, že jsem se ke psaní nedostala skrze typický prvákovský stres. Inu, nemohu říct, že bych toho měla ve škole mnoho, ale neumím si rozvrhnout čas. Nabrala jsem si ke škole ještě doučování a od pátku do neděle relaxuji s milým. Pokud sem pořád ale chodíte v naději, že nějaký článek vyjde, snad vás potěší alespoň tento. Sice nepíšu, ale něco se děje pořád, a hlavně mě nepouští fotografování, byť jenom na telefon. :-)

Tuto fotografii jsem pořídila náhodou v srpnu cestou do Prahy nebo z Prahy dál do Mostu, nejsem si jistá. Vyrážela jsem poměrně brzo, protože mě čekala pětihodinová cesta s přestupem v Praze. První půlku cesty jsem prospala, protože mě nebavilo poslouchat lidi okolo sebe. Hned po ránu jsem totiž narazila na velmi výřečnou paní, která kritizovala všechno. Od kritiky věšáčků na kabát dokázala brilantně přejít ke kritice Evropské unie. Raději než autobusem jezdím vlakem. V autobuse se mi dělá špatně. Pro jistotu jsem s sebou měla kinedryl. Samozřejmě v kufru, který byl v zavazadlovém prostoru. Ani bych s sebou netáhla kufr. Vystačila bych si s batohem, jelikož jsem tam jela tuším na čtyři dny. Ovšem kromě poznávání rodné hroudy mé kamarádky, jsem tam jela také za účastí na fotoprojektech. A člověk neví, na co zrovna bude počasí/na co bude mít náladu nebo co se fotografce bude hodit. :-)

A kam že jsem to jela? Do Litvínova. Bydlí zde moje kamarádka Alča, kterou znáte, jelikož jsme spolu několikrát fotily. Studovala v Brně antropologii, a když dostudovala, vrátila se domů. Několikrát jsem jí slibovala, že za ní přijedu, ale vždycky to padlo. Minulé léto například kvůli rozchodu. Jsem vděčná, že jsem se odhodlala a sbalila si malý kufr a jela. Poznala jsem konečně jejího nejúžasnějšího psa Sparka. S přítelem Vlastíkem mi ukázali Litvínov i Most, který mi přišel suprově postsocialistický. Normálně mi socialistická architektura vadí, ale v Mostě to má zvláštní kouzlo. Na tomto snímku vzlétávají ptáci, což vypadá jako nějaká špína nebo šum, a o to větší kouzlo ta fotografie pro mě má. U těchto staveb jsme s Alčou fotily, takže fotky, které ilustrují, článek O mně jsou právě odtud. Také jsem si užila nižší teplotu. Jelikož jsem zvyklá na život na jižní Moravě, na severu jsem se potila o poznání méně. Dokonce jsem se choulila do deky, což nemohli ti dva pochopit, protože těm bylo pořád horko. :-D

Zrovna probíhala aféra s pálením rudých trenek a absencí prezidentského projevu o výročí 68. roku. Překvapilo mě, že se toho účastnily i podniky. Kromě těchto červených trenek na figuríně u kavárny, jsem viděla ještě jedny na figuríně ve svatebním salonu. Moc se mi líbil ten kontrast bílých šatů a jedněch jediných rudých trenek. Kromě Mostu mě kamarádi vzali i na jistá místa. Navštívili jsme například Osek a místní klášter, ve kterém se dříve vařilo výborné pivo. Výroba piva se v Oseku zachovala. Pokud sem někdy zavítáte, můžete si pivo zakoupit ve špuntovací láhvi a lahev zase vrátit. Navštívili jsme i Hněvín nebo přesunutý mostecký kostel. Také jsme objevili židovský hřbitov, o kterém ti dva neměli potuchy. 

Spark je nejúžasnější pes na světě. Nikdy jsem k psům moc nepřilnula. Jsem spíše kočičí člověk, avšak Spark se stal výjimkou. Zachlupatil mi sice úplně všechno oblečení, ale já mu to už dávno odpustila. A když jsem doma našla ještě nějaký jeho chlup, připomnělo mi to zpátky tenhle výlet. Spark s námi byl skoro všude. A hlavně se mnou spal v pokoji. Měla jsem na zemi hromadu oblečení a on v ní spal. Prý pak ještě dlouho voněl mým parfémem. Celou dobu se mě snažil blemcnout, tedy oblíznout mě. Se zvířaty se mazlím ráda, ale nikdy je nepusinkuju. Takže blemcání jsem se vyhýbala, seč to šlo. Vyhrála jsem! A jak říká Alča: Tohle je lásky psí, a ta na  člověka jde!



Kdybych měla popsat jižní Moravu jedním slovem, bude to placka. Při cestě autobusem z Prahy jsem se tedy kochala kopci. Ačkoliv je Mostecko od dob socialismu průmyslovou oblastí, přírodu mají nádhernou. A jak říkám, vzduch byl příjemně chladivý oproti Brnu. V přírodě jsme i fotily. Alča rozjela projekt Gods, kde se snaží zachytit lidi jako antické bohy, což mimo jiné vyžaduje mnoho úprav. Přítel mi řekl, že by mi slušela Eris, ačkoliv nevím proč. A tak jsem se nechala nafotit jako Eris. Musela jsem do půl těla nahá klečet v trávě a dělat, že jím nebo držím jablko. :-D Protipólem je projekt, kterým Alča bez úprav prezentuje lidi takové, jací doopravdy jsou. Když jsem byla mladší, byla to právě Alča, kdo mi nahnal sebevědomí, protože ve škole se mi spolužáci smáli, že jsem ošklivá, doma to stejné. Doma to pořád přetrvává, a tak představa, že někde na netu visí moje fotografie a lidem se líbí, byla super. Jak jsem však Alču dlouho neviděla, odnaučila jsem se stát před objektivem, a tak jí dalo velkou práci mě navést tak, aby to stálo za to. Děkuji, že se mnou měla trpělivost. 


V srpnu jsem se také věnovala milému. Respektive měla jsem prázdniny tak rozlítané, že jsme se viděli méně než během školního roku. Rozhodli jsme se spolu jet na Valašsko. Jeho rodina tam má les, a příbuzní takovou chatu na samotě, kde jsou pouze pastviny a ovce. Jeli jsme vlakem z Brna, a pak po vlastních nohách nahoru. Škrábali jsme se tam asi dvě hodiny. Kromě krosen jsme totiž měli ještě ikea tašku s jídlem, abychom tam za ten týden neumřeli hlady. Moje máma si ze mě neustále dělá legraci, že pokud se někdy vdám, můj muž bude chudák, protože neumím vykostit kuře a vařím jen vegetariánské blafy. Smutné je, že vždycky si najdu vegetariána nebo někoho, komu moc maso nechutná. Zjistili jsme na Valašsku, že nás baví spolu vařit. Oba rádi experimentujeme. Náš den se vlastně skládal z lenošení, povídání si s ovcemi a koukání na filmy. Jednou jsme si vytáhli ven deku a hráli jsme deskové hry. Také jsme si vlastnoručně natrhali po okolí různé bylinky a udělali si vývar. A neotrávili jsme se! Jelikož tam není internet, úplně jsme se oprostili od vnějšího světa. Kdykoliv je mi úzko, vzpomenu si na Valašsko, a je mi mnohem lépe.

Když jsem s milým, nacházíme se v bytě jeho babičky. Ona totiž má dům na vesnici, a tak v Brně moc nebývá. Přišlo mi, že po skoro roce chození a půjčování si bytu, by stálo za to, aby mě jeho babička poznala. A tak jsme vyrazili na začátku září na jeden den tam. Vlastně jsem přes prázdniny poznala i jeho rodiče. Respektive mámu a bráchu jsem znala dřív než tátu. Stejně o mně věděli už dost, protože jsme se všichni navzájem stalkovali na internetu. :-D Milý si ze mě začal dělat někdy minulou zimu srandu, že si fotím pořád nohy. Nedalo mi to, a tak si fotím nohy z jakési recese. Jednou mu z toho udělám koláž! Ostatně myslím, že jsem mu tuto fotku nalepila do deníku, který jsem mu vytvořila k našemu listopadovému prvnímu výročí.

Zatím se držím na filosofické fakultě. Pořád studuji český jazyk a literaturu a historii. Koupila jsem si tento Lexikon české literatury, protože mě z nějakého důvodu nadchnul. Je možné, že obor ani nedostuduji, přeci jen o zítřku nikdo nic neví, ale jsem si jistá, že i potom si ho nechám doma. Zato nevlastním třeba žádná pravidla pravopisu. Na historii jsme dostali několik doporučení, co si máme přát k Vánocům. Jsem rebel. Pořád nemám doma Dalimilovu kroniku. Ovšem i na tu přijde, jelikož to není jen výbava správného historika, ale máme ji v seznamu literatury na češtině. Zatím mi první semestr přišel dost jednoduchý. Spoustu jsem toho znala ze střední, ale to asi brzo pomine. Musím se naučit učit a číst odbornou literaturu. A také si utřídit čas, protože to mi moc nejde. Občas mám hrozné záchvaty úzkosti, protože se spolu lidé nebaví, protože je to prostředí silně elitářské, protože já toho moc nedělám a tak. Znáte to. Když jsem však v úzkosti, odnáším to nejvíc já a pak možná milý. Ten je na VUT první rok, takže taky z toho je mnohdy vystresovaný. Vždycky se však navzájem uklidníme. Máme na oboru slečnu, která do společného chatu vždycky začne trojčit, jak nic neumí. Akorát tím vystresuje všechny ostatní. Vždycky mám chuť jí od plic něco napsat, ale neudělám to. Nechci, aby si o mně lidi mysleli, že jsem zlá, ačkoliv je asi štve taky.
Na začátku semestru milý studoval ještě dálkově. Tak jsme spolu jezdívali do Jindřichova Hradce. Zatímco se pilně učil, já v prostorách VŠE dělala svoje školní povinnosti. Jindřichův Hradec je moc krásný, doufám, že se tam někdy vrátím. Dálkové studium milý nechal, takže příště už jen jako obyčejný turista.


Jak jsem psala výše, jednou ze společných zábav je vaření. Já doma nevařím, protože samotnou mě to nebaví. Když už něco uvařím, pro mámu je to moc alternativní a ani to neochutná. Na Ibsence (ulice, kde je babiččin byt) vaříme však hodně. Většina našich pokrmů je žlutá, protože oba milujeme kurkumu. Výjimkou budiž pseudo boršč, ten byl červený. :-D Dřív jsme chodívali každý týden do indické restaurace, jenže nabídka restaurace se nemění a navíc postupně vyjde ekonomičtější vařit si sám. Přece jenom jsme oba studenti, a tak jsou naše úspory docela tenké. To na fotografii je zelňačka. Pokud mohu doporučit, udělejte si také jednu, a k tomu si pusťte film Zelňačka. :-) Kromě vaření zvládáme i péct. Máme za sebou nějaké buchty a hlavně dva cheesecaky. Kromě kurkumy taky používáme chilli :-D, ostatně jeden z cheesecaků byl pálivý.

Na této fotografii je pes v čajovně. Jde o čajovnu Za Zrcadlem, která je kousek od filosofické fakulty. Chodím tam se spolužáky.  A občas i s kamarády. Tento pes prostě přišel a sedl si do křesla. Nikdo naproti němu neseděl. Přijde mi v rozpoložení, kdy přemýšlí o svém životě a co všechno za chyby udělal. Takhle si taky často připadám. Tohle bylo v jeden úterní večer, kdy jsme si šli sednout na čaj po večerní přednášce o studiu středověku. Stejný dvouobor se mnou studuje Matěj. Seznámili jsme se tak, že potřeboval od někoho zápis z hodin, kdy bude na jiném semináři. Jsem moc ráda, že aspoň někoho na oboru mám. Ačkoliv jiný člověk, který se se mnou velmi snažil navázat vztah, a chtěl asi i něco víc, docela žárlí a probodává Matěje pohledem. Ke vší smůle se oba jmenují stejně a ten druhý studuje také historii. Někteří si sem tam myslí, že spolu chodíme nebo mysleli, než se s námi začali bavit. S Matějem jsme hodně aktivní. Oba se ptáme nebo odpovídáme v hodinách. Navíc sedíme oba dva vepředu jak největší šprti. :-D Občas máme pocit, že nás naši spolužáci nesnáší

Zastávka ve Starém Lískovci, kde doučuji jednu jedenáctiletou holčičku. Jelikož si studium žádá různý čas a špatně se mi skládají předměty, někdy ráno, někdy odpoledne nebo večer, pokračuji v doučování dětí, místo abych si našla normální práci. Momentálně doučuji tři. Jednu páťačku v pondělí a pátek z matematiky, jednu šesťačku připravuji do školy pondělí, středa, čtvrtek a teď nově přibírám holčičku na doučování češtiny k přijímacím zkouškám na gymnázium v úterky. Baví mě to, i když šesťačka sabotuje úplně všechno a nemá žádnou motivaci pro učení. Doučuji i přírodopis, a tak to narušuje můj stereotyp humanitních věd. Chybí mi z gymplu i něco přírodovědného. Jestli je něco, co mě děsí, tak je to profesní zúžení okruhu znalostí. Nechci být ten člověk, co skvěle zná dějiny a jazyk, ale přitom si myslí, že může pěstovat květinu v temné komoře. Občas kvůli svým přírodovědně laděným poznámkám dostávám mnoho nepochopených pohledů mých spolužáků. Jednou se mě někdo zeptal, jestli jsem si nespletla při přijímačkách obor. 

Když jsem byla v badatelně brněnského archívu, v bystrcké kronice kronikář věnoval jednu a půl stránky nezaměstnanosti v roce 1930. Všichni víme, že to byl důsledek ekonomické krize, která zasáhla Ameriku, ale i Evropu. Kronikář z této pohromy vinil pokrok. Stěžoval si, že lidskou práci dokážou zastat stroje, že čeledínové už nepomáhají při sklizni, protože to hospodář zvládne s rodinou a stroji. A za ekonomickou krizi mohla také zkažená morálka těch, kdož chtěli pořád víc a víc. Pokrok. Moderní technologie. Máme pocit, že ničí lidskou chuť pracovat, máme pocit, že jednou přijde doba, kdy se nás na Billa club card bude ptát android a ne paní prodavačka. Nemyslím si, že s pokrokem spadla zaměstnanost. S pokrokem se přece vytvářejí nová pracovní místa. Stroje musí někdo hlídat, musí je umět opravit a vyrobit. Dneska žijeme na pomezí staré a nové doby. Můžeme mít doma kávovar, ale raději si děláme Mocca nebo French press, mnozí stále pijí obyčejného turka. Kávu v Bystrci začali lidé pít po roce 1866, kdy podle kronikáře tento zvyk hospodyňky pochytily od Prusů okupujících a drancujících jejich vesnici. Vracíme se zpátky k jízdě na kolech bez převodovky, nosíme kabáty, posloucháme stále vážnou hudbu, někdy z vinylu, jindy z našeho dotykového notebooku. Můžeme mít čtečky, ale často raději čteme papír. A k tomu všemu pořád existují flašinety. Několikrát jsem viděla za tento rok flašinetáře. Dokonce se pořádají celostátní sjezdy flašinetářů. Někdy nemusíme staré zatratit pro nové. Může to žít dál, třeba i delší čas. K tomuto zamyšlení mě přivedl tento pán hrající na flašinet před copy centrem. Kontrast doby. Takhle jsem tuto fotografii okomentovala na instagramu a tady bych to lépe nezvládla..

Mám slabost pro přítmí a žluté světlo. Vždycky si v něm představuji křivky lidského těla. A také jakési expresionistické pohnutí. Něhu, ale zároveň nahotu. Je to světlo, ve kterém si přijdu nejkrásnější. Je to kontrast k tomu, když si zkouším oblečení v obchodě a ostrá světla a vyleštěná zrcadla na mě křičí, že se mám jít zahrabat. Obdobně je tomu se slunečním svitem. Ostré polední světlo k ničemu nevybízí, zatímco zář zapadajícího slunce vše příjemně zabarvuje. I lásku raději dělám v šeru než za přímého světla. Jen světlo svíček mi dělá zle a bolí mě z něj hlava. Vánoc jsou pro mě dost intimní. A mrzí mě, že jejich intimitu nemohu prožívat, když vše má být tak na očích, když vše se hodnotí podle třpytivosti a velikosti. Manické shánění dárků. Šílenství v podobě saponátu i na místech, kam člověk nedohlédne, jen aby ho v čase vánoční pohody návštěva nepomluvila,  že neuklidil. A nepřijde-li návštěva, stačí svědomí svátečního perfekcionisty, to jest člověka, kterému je pořádek jindy v roce úplně putna.

Vánoce jsou pro mě svátky, kdy se po lidech chce, aby si užívali pohody s lidmi, se kterými se během obyčejného žití v pohodě rozhodně necítí. Aby se cítili v pohodě a dávali to na odiv. Aby svoji pohodu dali najevo drahým dárkem. A i když mu lidé říkají, že to není o dárcích, musí darovat stokrát opakovanou sůl do koupele, místo aby nekoupil nic. I když by ji dával člověku, co si koupel solit nesmí. Když ji nekoupí, je za sobce. Máme rádi tradice. Tradiční vánoční ozdoby. Plastové made in China, protože jich můžeme mít víc. Made in Czechia nikoho nezajímá, protože jsou drahé. Ale za každou ozdobou je někdo. V Číně lidi s nízkými mzdami, pracujících v ne vždy bezpečných podmínkách, aby se to prodávalo levně, a ještě zbyde pro firmu, a to i v případě padesátiprocentní slevy. V Česku lidé foukající každou skleněnou ozdobu ručně chtějící adekvátní platové ohodnocení, i tak nízké, ale v zahraničí naše ozdoby frčí mnohem víc. Drahé vánoční stromky, které ve speciálních osadách rostou, aby byly poraženy a uschly do Tří králů, zatímco v létě bylo sucho a neměly kde načerpat vláhu a spousta z nich to nepřežila. Nechceme, aby naše děti sledovaly násilí v televizi, ale kapra před nimi zabijeme. Pomáháme bližním, ale charitě nepřispějeme a jídlo raději vysypeme do záchodu, než bychom ho v pytlíku nechali u popelnic viset. Chceme klid a pohodu v pohodlí domova, ale pak vyšleme dítě pro chybějící majonézu a vztekáme se, že je na Štědrý den zavřeno. Chtěli bychom ubrat vánoční pohodu lidem, kteří by nám markovali zboží. Plníme kostely na půlnoční, ale podporujeme danění restitucí. Při tomto marastu se myšlenkami ubírám k posteli, k jeho teplé náruči a velkým rukám, které mě hladí, a hlasu, který říká: „Máš tak hebké tváře…“ a přitom to není reklama na kosmetiku. K člověku, který v tu danou chvíli, na tom daném místě myslí doopravdy: „Jsem šťastný, že jsme se tu sešli. A mrzí mě, že to tak rychle utíká. Vůbec mi nevadí, že jsi mi nedala žádný dárek.“  

Pokud to všechno nahoře napsané někoho činí šťastným, jedině dobře. Já mám však pocit, že v mém okolí to všichni dělají, jenom protože se to očekává. A věřím, že stále existuje mnoho lidí, kteří opravdu tu pohodu zažívají. I když se jednou do roka sejdou s někým, koho jinak celý rok nevidí. Ostatně, když kupujeme vánoční dárky, jde na tom poznat, jak moc toho člověka známe. Když už chceme někomu koupit dárek, měl by o tom člověku něco říkat nebo mu být k užitku. Jinak jsme koupili lapač prachu a nesplnilo to účel. Nepotěšilo to. Dostala jsem spoustu dárků, které jsem ani neočekávala. A tak mám doma aromalampu se sadou vonných olejů, ačkoliv mi vůně způsobují bolesti hlavy. Mám doma diář, jak jsem si přála, ale je růžový a se třpytkami, ačkoliv preferuji přírodní barvy a obklopuji se jimi. A to od člověka, který se mnou od narození sdílí byt. Od člověka, který řekne, že mě dobře zná. Docela to zamrzí, protože máte pak pocit, že vás ten člověk nevnímá. A mrzí to o víc, když vidíte, jak se během svého života ten člověk ztrhal, aby vám dal to nejlepší. A že materiální dárky dává rád a chce tím vyjádřit lásku. Víte, že ty peníze mohly zůstat někde našetřeny a být použity na něco jiného nebo v nouzi. A najednou máte pocit, že jste nevděční a to vás na tom mrzí ještě víc, a vy vypadáte hrozně zklamaně u vánočního stromečku, i když jste dárek přijali a jste s ním v pohodě, protože hrajete tuhle hru. Přizpůsobili jste se, aby si aspoň jeden člověk užil Vánoce a nedělal scény. A tím pádem si je ve výsledku aspoň trochu užijete taky.  Jelikož nemám ráda plýtvání, dávám některé dárky dál. Vím, že mámě to ohromně vadí. Dělávala to její tchyně. Já to dělám jen s dárky, u kterých vím, že je sama nevyužiji, ale mohly by tomu druhému udělat radost. Hlásí se ve mně moje eko duše. Co jinak dělat, když vám někdo dá kilo sušených švestek a vy je nejíte? Zato máte kamaráda, který je má rád. I přesto letošní Vánoce hodnotím kladně. Nedělalo se kolem nich tak velké haló, a jelikož už jsem starší, nenechala jsem se unést a i nechtěné dárky jsem přijala s vděkem a snažím se je nějak upotřebit. Třeba svíčka nahoře je delfín. Přítelova máma nám dala každému jednoho, protože si myslela, že je to velryba, což je naše oblíbené zvíře. :-)

Tuhle fotku jsem posílala lidem společně s PF. Mám moc ráda bobulovité rostliny. Rok 2018 odplul, já si dokonce odškrtala v deníčku přání již vyplněná (jako třeba dostat se na historii nebo jet do Krakova) a musím se začít učit na všechny zkoušky, aby se mi vyplnil sen dostudovat svůj obor, ačkoliv to, o čem to je, je ta samotná cesta k cíli. Přeji vám, abyste v novém roce našli rovnováhu mezi všedním i nevšedním, starým i novým, pěkným i ošklivým a smutným a šťastným. Je to právě tato rovnováha, která nám umožňuje nebýt netečnými. Kdyby vše v našem životě bylo štěstí, poznali bychom, že zažíváme štěstí? :-)



5 komentářů:

  1. *zato (ve dvou případech)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, donutil jste mě, milý anonyme, přečíst si to celé znovu. Narazila jsem kromě této spřežky ještě na tři chyby. Je super mít člověka na korekturu :-)

      Vymazat
  2. *Jednou jsme si vytáhli ven deku a hráli jsme deskové hry.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, to byla ta chyba, co už měla být dávno fuč.
      A teď vážně: Přestaňme hrát tuhle hru. Kdo jste a proč ztrácíte čas někým, koho očividně nemáte rád? Bez toho vaše korektury nemají smysl. Jste prostě jen náhodný člověk z tisíce, co někomu opravil text, člověk si to poznamená, opraví a jeho život jde dál. Pokud chcete někomu ničit život, dělejte to víc cíleně. :-) Anonymů běhá po blogspotu hromadu. A někteří píší i pěkné komentáře. Pak vytváříte všichni dohromady jednoho anonyma, který má buď dobrou, nebo špatnou náladu. :-D

      Vymazat
  3. Zavzpomínala jsem si na prvák na fildě. Dík. Piš dál, jestli budeš mít čas, je to fajn čtení.

    OdpovědětVymazat